Setkalo se s velkým ohlasem , protože ukazuje nejen osudy německých vyhnanců zasazené do historických souvislostí, od Arménů v Turecku přes období nacismu až po současné uprchlíky ze Sýrie. Podrobně o tom referuje největší německá veřejno právní stanice „Deutschlandfunk“.

Dokumentační centrum leží na berlínské Stresemannstraße, kde stojí zřícenina nádraží Anhalter Bahnhof, který byl v době nacismu místem deportací Židů a o ulici, dál kde sídlilo gestapo a velitelství SS. Dnes je to hojně navštěvovaný památník v hlavním městě a jen pár minut chůze odtud se nachází Památník zavražděných Židů v Evropě. V této čtvrti se nachází mnoho památníků připomínajících nacionální socialismus, holocaust a druhou světovou válku. "Takže v tomto smyslu jsme obklopeni historií a máme k ní vztah," říká žena, která nyní otevřela symbolické dveře dalšího pietního místa v této čtvrti Gundula Bavendammová, ředitelka nadace „Útěk, vyhnání, smíření“.

V domě Deutschlandhausu na bývalém nádraží zřídila se svým týmem dokumentační centrum se stálou expozicí zaměřenou na nucenou migraci více než desítky milionů Němců, kteří museli na konci druhé světové války opustit své domovy. Nikoliv náhodně právě v den 80. výročí rozpoutání zničující války Německa vůči Sovětskému svazu, která ji stála životy téměř třiceti milionu jeho obyvatel se zaceluje paměťová mezera, protože dosud neexistovalo takové dokumentační centrum k tématu, které ukazuje příčiny vedoucí k útěku a odsunu Němců. Šlo o kontroverzní projekt od samého počátku, jehož vybudování stálo 60 milionů eur.

Na 5 000 metrech čtverečních se nyní nachází knihovna s nabídkou pro rodinné bádání, archiv současných svědků, místnost ticha a také prostor pro pořádání akcí a speciálních výstav. Srdcem dokumentačního centra je však stálá expozice, jejímž velkým úkolem, podle nadační listiny, ale i podle její koncepce je zasadit téma útěk a odsun Němců na konci druhé světové války do souvislostí s nacionálně socialistickou politikou a do evropských dějin nucené migrace.

Váha historických souvislostí vedla v minulosti k mnoha konfliktům, takže od začátku se o projektu vedly spory. S tím souvisí i původce myšlenky Erika Steinbachová, politička která pro své revizionistické myšlenky opustila křesťansko demokratickou CDU a dnes stojí v čele nadace Desiderius Erasmus, která je spřízněná s pravicovou Alternativou pro Německo. Jako poslankyně Spolkového sněmu a následně předsedkyně Svazu vyhnanců nejprve formulovala požadavek na vytvoření "Centra proti vyhánění", které by se mělo stát součástí Svazu vyhnanců. Udělala z ní „nestranickou“ iniciativu, protože pro svůj nápad získala dnes již zesnulého sociálního demokrata, sudetského Němce Petera Glotze. Získala však jen šest z 21 křesel nadace a převahu zde vedle zástupců Spolkového sněmu a vlády mají evangelická s katolickou církví a Ústřední rada Židů. Steinbachové nástupcem se stal 58letý Bernd Fabritius, poslanec bavorských sociálů CSU. Dokumentační centrum se stálou expozicí o útěku a vyhnání se stalo dosud chybějícím prvkem německé kultury vzpomínání. Myslím, si že je přirozeně legitimní, aby země, zvláště když se tak příkladně vypořádává se svými temnými stránkami, mohla empaticky vzpomínat i na své oběti, prohlásil tento sedmihradský Sas, který přišel do Německa jako pozdní repatriant, který se narodil desetiletí po válce.

Ředitelka nadace Gundula Bavendammová ukazuje v první části stálé expozic, že zde se jedná o nucenou migraci v evropském a také mezinárodním kontextu, která není vyprávěna a prezentována chronologicky, ale na základě různých tematických ostrovů a diskurzů, jako například: "Válka a násilí" nebo "Paměť a kontroverze". Dozvídáme se zde o rozdělení britské Indie v roce 1947 na Pákistán a Indii a o následné deportaci milionů lidí - muslimové do Pákistánu, hinduisté do Indie. Dále se věnuje řecko-turecké výměně obyvatelstva v roce 1923. Cílem je ukázat nucenou migraci jako moderní fenomén, zejména ve 20. století, vysvětluje 56letá historička, že zejména s konceptem etnicky homogenního národního státu je důležité, aby jeho obyvatelstvo bylo co nejvíce kulturně jednotné. A všichni lidé, kteří tento obraz narušují, zejména menšiny, jsou často léta nebo desetiletí diskriminováni nebo pronásledováni, a pak jsou to obvykle války a ozbrojené konflikty, které vytvářejí příležitosti k vyhnání právě těchto národností a populací.

Podle údajů Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky utíká z celého světa stále více lidí a za holým počtem vysídlených lidí se skrývají individuální osudy, říká ředitelka. V rozhovoru pro rozhlasovou stanici Deutschlandfunk vysvětlila o co jí jde: „Měla by to být instituce, ve které se na jedné straně zviditelní osudy Němců a na druhé straně se také ukáže, že 20. století bylo stoletím vyhánění, od genocidy a vyhnání Arménů na začátku století až po vyhnání kosovských Albánců a naopak to, co dnes dělají kosovští Albánci Srbům ve své zemi“.

Gundula Bavendammová převzala funkci ředitelky nadace před pěti lety - a s ní i pravděpodobně nejtěžší post v Německu z hlediska historické politiky. Dokumentační centrum vybudoval v podstatě v tichosti a téměř bez negativních titulků. Koncepce výstavy byla jednomyslně schválena správní radou nadace. Nebojí se bouřlivých debat,chceme, aby naše publikum bylo co nejrozmanitější a nejširší. Jsme připraveni na to, že přijde mnoho lidí, kteří mají jen velmi malé znalosti a že přijdou i skeptici - a vytvoří si vlastní názor, říká Bavendammová. Příští rok se uskuteční první speciální výstava Židovského muzea z Frankfurtu nad Mohanem o židovských zkušenostech s útěkem a vyhnáním v bezprostředně poválečném období. Kdo přijede do Berlína by ho měl navštívit nejen proto, že se zde vstupné nevybírá, ale že se může seznámit s historii, která je i pro nás kontroverzní.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele