(V článku použito několik pasáží z knihy: „Služ Českému státu….“ autora pplk.v.z. Mgr. Romana Lienera.)

Pan premiér nezjistil pochybení v činnosti Vojenského zpravodajství, jak píše ve svém vyjádření. Inu trpělivý a pozorný čtenář si jistě učiní závěr sám, aniž bych předjímal, že s panem premiérem souhlasit nebude. Nicméně v souvislosti s vyjádřením pana premiéra Nečase z mnoha otázek, které jeho názor, byl-li skutečně jeho vlastním, vyvstávají, snad jen jedna. „A co by již podle Vás bylo pochybením v činnosti Vojenského zpravodajství? Až mrtvola?“ Protože na žebříčku toho, co si Vojenské zpravodajství v českém právním státě v této kauze dovolilo, již mnoho jiných příček nezbývá. Dovolil bych si tvrdit, že snad žádná.

Dostat se v Česku do vazby je více než snadné….

Mnoho občanů tohoto státu, zásadně souhlasí se stávajícím podmínkami v českých vazebních věznicích, jako by si byli jisti, že jich se toto státní peklo netýká. Netuší, že se ve vazební věznici sami mohou octnout svižně a velmi, velmi rychle…

Na jaře roku 2004 mi můj advokát přinesl oficiální dopis z Úřadu pro právní zastupování MO ČR, ve kterém pod číslem jednacím, s razítkem a podpisem, mému advokátovi sděluje jeho tehdejší ředitel JUDr. Rylich, že nemůže dokončit některé plánované kroky s mým advokátem v mých záležitostech, poněvadž probíhá mé trestní stíhání a tyto záležitosti bude možné dokončit, až bude ukončeno. I tento dopis je přílohou knihy, samozřejmě, a jistě ho lze dohledat i v análech tohoto ctihodného úřadu. Tedy ne Pepa u piva, ale stát mě informoval, že mě trestně stíhá, oficiálně informoval… Proto jsem se po poradě s advokátem rozhodl, že nebudu pracovně cestovat do zahraničí, nepojedu s rodinou na zahraniční dovolenou, aby toto nebylo možné použít jako záminku pro mé uvržení do vazby. A toto jsem přesně až do svého zatčení, na podzim roku 2004, tedy půl roku poté, co jsem byl státním úředníkem oficiálně zpraven o svém trestním stíhání, dodržel.

Po pár měsících jsem zjistil, že jsem sledován, jak jsem se později dozvěděl, příslušníky Grossova komanda Mlýn, (rozhodně mě ve vojenské rozvědce lépe vycvičili na odhalování sledování, než tyto policisty k provádění sledování), do telefonu, který byl již logicky rovněž odposloucháván, jsem kamarádům občas nahlásil registrační značku vozidel svých průvodců apod. Takto, ve vzájemné symbióze, Grossovo komando mě sledovalo, já to věděl, oni věděli, že já to vím, jsem dožil až do přepadu své manželky, přizvaným zásahovým profesionálním policejním týmem z Dukovan, kterou si tak nějak zaměnili za mě, a posléze, na druhý pokus i ke svému vlastnímu zatčení. Příkaz k zatčení manželky od soudu ovšem tito policejní junáci neměli, nepodstatný detail.

Ke cti soudkyně na Praze 6 lze konstatovat, že pod doloženými fakty odmítla při rozhodování o vazbě vazební důvod a) tedy „útěkovou“ vazbu, za onen půlrok, jsem mohl utéci nesčíslněkrát, sledovat mě nezačali hned na jaře, poté, co mi stát oficiálně sdělil, cestou svého vysoce postaveného úředníka s nejvyšší možnou platovou třídou, že jsem stíhán, ale vazebními důvody b), tedy abych neovlivňoval svědky, jsem vybaven na cestu do vazební věznice byl. Marné bylo argumentovat soudkyni, že půl roku dopředu jsem věděl, že za půlroku jsem mohl ovlivnit kolem sebe kohokoliv, že k bývalým kolegům, stále sloužícím ve vojenské rozvědce nemám přístup, apod. (má trestní činnost se měla týkat právě mé služby ve vojenské rozvědce a ne života po odchodu z ní). Nicméně alespoň na celou stranu A4 zdůvodnila, proč mi útěkovou vazbu nedává. Leč vyhráno nebylo, státní zástupce se odvolal, a vyšší soudní instance v režii jisté pražské městské soudkyně, aniž by zjistila a odhalila rozpory v odůvodnění nižší kolegyně, aniž by zjistila nové skutečnosti, které jí známy nebyly, aniž jinak vyhodnotila a odůvodnila její argumenty, mi vazební důvod a), tedy útěkový, prostě přidala.  

Marná tedy byla veškerá opatření, kdy jsem se půl roku ani nepřiblížil k hranicím tohoto právního státu, marné bylo to, že jsem, ač jsem půl roku předem věděl, že jsem trestně stíhán, neuprchl, ani to nezkusil, (tak, jako to úspěšně udělal můj kolega, ruský rozvědčík, nelegál, zakonspirován ve struktuře českého vězeňství, on věděl, proč musí prchnout, já ve víře v právní stát věřil, že nemusím).

Česká vazba – systém devastující nejzákladnější potřeby života člověka

Vazebně stíhaný – ne odsouzený vězeň pykající za své činy, jen ‚osoba dočasně omezená na svobodě i jiných právech z důvodů vyšetřování‘, v pankrácké vazební věznici nemá na cele, kde je po 23 hodin denně beznadějně uzamčen, po celou tuto dobu přístup k teplé vodě vůbec. Z kohoutku na cele mu teče voda jen studená. Tedy zapomeň, občane, na již ‚tak nějak‘ zaužívaný civilizační zvyk, že si po vykonání tělesné potřeby umyješ ruce teplou vodou. Teplá voda pro tebe není. Evropa, Praha - jedna z kolébek nejen evropské civilizace, kultury, humanity – 21. století.  Podle řádu této věznice, má vazebně stíhaný právo dvakrát týdně se po dobu 5 minut osprchovat teplou vodou. Občas se stalo, že v jedné společné sprše na ‚oddíle‘ se sešlo méně vazebně stíhaných, než bylo sprchových růžic, stejně tak se občas stalo, na tzv. bezpečáku, že přesně po pěti minutách bachař vodu vypnul. Ti, kteří si nestihli smýt mýdlo s potem ze svých těl, pak měli jedinou možnost, setřít je ručníky. Pokud si dobře pamatuji, tak vedle sprch viselo oznámení ředitele věznice, že návštěva rodinných příslušníků, nebo soudní jednání není důvodem pro mimořádné sprchování nad limit oněch dvou za týden.

Proč má vazebně stíhaný občan doslova trpět takovýmto systémem? A tak nezbývá, než po vypnutí světel na cele, po večerce, svléci se před umyvadlem na cele, pod sebe rozprostřít hadr na mytí podlahy a pokusit se omýt studenou vodou tekoucí z kohoutku nad umyvadlem. Ve vazební věznici na Ruzyni, na celách, kde ještě nejsou WC mísy, ale jen šlapky a díra v zemi, kterou není čím zakrýt po celý den, je situace v tomto ohledu výrazně luxusnější, (použiji výraz pana exministra Pospíšila). Na rozdíl od Pankráce tam teče teplá voda, takže si nahý vazebně stíhaný občan dřepne nad tuto ‚toaletní‘ díru, a jeho kolega mu na tělo lije teplou vodu z vědra, které slouží na mytí podlahy. Pan exministr Pospíšil, by sotva uvěřil, jaký je to skvělý pocit, moci se takto každý den ‚osprchovat‘!

Podle řádu pankrácké věznice z roku 2005, a pochybuji, že se změnil, má vazebně stíhaný právo na dvakrát denně 250 ml horké vody na kávu, nebo čaj. Tuto mu rozvážejí ve várnici, neb v pankrácké vazební věznici nejsou příslušné elektrické zásuvky. Smůlu mají ti vazebně stíhaní, kteří se nacházejí na konci chodby, to už je v lepším případě voda ve várnici jen teplá, a nikdo ji kvůli nim opětovně do stavu ‚horká‘ uvádět nebude. Kolikrát denně dostávají možnost napít se čaje nebo kávy věznění na pověstném Guantanámu? Nestálo by to za to, americkým odpovědným tento prostý dotaz položit? A pochopili by ho vůbec?

Český vězeňský systém, ne vazební, rozlišuje 4 typy věznic. S dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Každý typ těchto věznic má tři diferenciační skupiny: hodný, ani hodný-ani nehodný, nehodný. Osoby vazebně stíhané v českých vazebních věznicích žijí v systému věznic se zvýšenou ostrahou a diferenční skupině „nehodný“. Proč?!

Většina z nich a to lze statisticky jistě doložit, skončí po soudu nakonec ve vězení s ostrahou, nebo s dozorem, tedy v nesrovnatelně lepších podmínkách, než jim připraví vazební věznice. Proč je tomu tak?!

Opravdu musí být český, vazebně stíhaný občan 23 hodin zavřený na cele, kde sice má právo podle norem EU na jistý počet metrů ‚životního‘ prostoru, ale podle řádu pankrácké věznice může být ‚dočasně‘ na tomto svém právu omezen, a tím toto má český vazební systém za vyřešené, a nemůže se volně procházet alespoň po chodbě oddílu, tak jak mohou odsouzení do věznice s ostrahou? Zdá se, že právníci českého vězeňství měli výbornou z dějepisu a slovo „dočasně“ se i nadále stává prokletím občanů této země. Á propos, je takto nakládáno i v jiných zemích EU s vazebně stíhanými, před zákonem stále nevinnými osobami?! Na změnu tohoto systému netřeba zvýšení finančních prostředků, to je jen otázkou organizační. A že bachaři v pankrácké věznici organizačně zdatní jsou, dokázali v roce 2005 tam omezovanému na svobodě katarskému princi, když mu povolili donášet jídlo z blízkého hotelu, z bachařské kanceláře mu natáhli do cely prodlužovačku, aby se mohl dívat na plazmový televizor, který mu tam povolili přinést, a aby příliš nestrádal, umístnili ho na oddíl mezi mladistvé, který odpovídá svým charakterem právě věznici s ostrahou a ne věznici se zvýšenou ostrahou.

Oddíl se zostřeným režimem, naprostý „luxus“ české vazební věznice!

A jak se vazebně stíhaný může dostat v Pankráci z ‚normální vazby‘ na tzv. bezpečák? Inu já jsem se tam dostal, jak mi vysvětlil obtloustlý bachař v hodnosti majora proto, že o mě projevili zájem novináři Hrbáček a Slonková a po nich i další a on dostal za úkol mému kontaktu s nimi zamezit. Jako by se na jiném oddíle ke mně mohli dostat. A tak v době, kdy o mě tento stát roztáčel kola štvavé mediální kampaně, pojistil si mé mlčení tímto způsobem. Ale to už se na mne koluzní vazba nevztahovala. Tento účel vazbení na oddíle se zostřeným režimem, mezi pachateli nejbrutálnějších trestních činů jsem ale nikde v řádu věznice, či trestním řádu nenašel… Posléze na dotaz mých advokátů jim písemně státní zástupce odpověděl, že jsem byl umístěn na oddělení se zostřeným režimem proto, že jsem ohrožen na životě od osob z bývalého SSSR. Toto vyjádření v písemné podobě je přílohou dopsané knihy. A aby to nebylo tak jednoduché, tak podle jiných, z pera státního zástupce vypracovaných dokumentů, jsem byl držen ve vazbě proto, abych na území bývalého SSSR neprchl a tam se neskrýval před českou ‚spravedlností‘. I tyto dokumenty jsou součástí přílohové části knihy. Inu česká justice dokáže mnoho a ať si nejen český čtenář počte, co vše je v této zemi možné…

V neděli 10. 06. 2012 zahájila veřejnoprávní ČT1 svůj pořad ‚168 hodin‘ obsáhlou reportáží o českých vazebních věznicích. Téma jistě aktuální, škoda jen, že pouze v tomto období. Jistě nelze podezřívat veřejnoprávní televizi, že svým plátcům při plnění své veřejnoprávní služby lhala. To jistě ne, jen sklouzla mimo kvalitu práce, jakou by občan-plátce od sebou placeného média veřejné služby očekával. Prostě si ‚jen‘ neověřila informace, které ji mluvčí českého vězeňského systému, ve své nažehlené uniformě, předkládal.

Na rozdíl od veřejnoprávní televize, nelze předpokládat, že tento mluvčí svoji práci odvedl neprofesionálně, že ve své funkci neví, o čem mluví. Z tohoto konstatování vyplývá, že tento muž ve službách státu, občanům tohoto státu, prostě lhal.

Poslanec Rath ve svém vystoupení v parlamentní řečnírně uvedl, že ho vyvádějí jednou za den na hodinovou vycházku na dvorek o rozměru 2x3m. Toto onen mluvčí českého vězeňství důrazně odmítl s tím, že v českých vazebních věznicích něco takového není. Česká televize jeho repliku doprovodila záběry na pankrácký vazební dvůr, po němž se procházejí vazebně stíhaní spoluobčané. V pravém dolním rohu obrazovky při tomto záběru bylo vidět na chvíli nějaké ‚kotce‘, jejichž střecha byla pokryta kovovou sítí. Tyto betonové kotce o rozměru cca 4,5 kroku na cca 3 kroky slouží právě k hodinovým ‚vycházkám‘ některým vazebně stíhaným občanům v pankrácké věznici, neslouží tedy k ubytování služebních psů, jak by se na první pohled zdálo, sloužících v pankrácké věznici, ale vycházkám osob, dočasně omezených na svobodě. Současně se jich v tomto kotci ‚prochází‘ obvykle 3-6.

Když jsem psal o oněch kotcích, které ve skutečnosti nejsou kotci, ale vycházkovými „dvory“ pro vazebně stíhané, umístěné na pankráckém bezpečáku, tak se nelze ubránit myšlence, že kdyby pankráčtí služební psi žili 23 hodin denně ve svých kotcích a na hodinu je vyvedli na ‚vycházku‘ do těchto vycházkových ‚dvorů‘, asi by dlouho nesloužili. A asi by lidi, za tento systém odpovědní, pod tlakem ochránců zvířat, podle zákona proti týrání zvířat, byli odsouzeni.

Pokud se chcete projít po cele, ostatní spoluobyvatelé musí sedět na svých postelích, jinak se neprojdete, není kde. Pojíst u „jídelního“ stolu může jeden z vás, a druhý, jehož postel sousedí s tímto stolem, který je asi metr od ‚wc rohu‘, ze své postele, ostatní již mohou jíst jen v sedě, na svých postelích.

Možná již přišel čas zamyslet se nad zákonem, proti týrání lidí v českých vazebních věznicích, možná je přišel čas chránit, stejně jako chrání tento stát zvířectvo. Nebo co všechno a kolik toho musí ještě tito lidé vydržet a co vše musí ještě snášet, než konečně někdo řekne pravdu, že české vazbení je nelidské!

Možná přišel čas zjistit statisticky, v jakém zdravotním stavu osoby českého státu do vazební věznice přichází, a v jakém a kolik z nich z ní odchází. Avšak nemyl se, občane, poškození zdravotního stavu následkem pobytu v českých vazebních věznicích, ať psychiatrickými diagnózami, nebo cukrovkou, vředy, pásovými opary apod. atd., nenutí stát k náhradě za poničené životy za poničené zdraví. Proto zkušení obyvatelé vazebních věznic se snaží co nejdříve dostat na tzv. lágr, tedy z vazby do vězení.

Naprostá lidská beznaděj v konfrontaci s ‚právním státem‘, nesdělitelná, neprožiješ, nepochopíš!

Je na místě se asi nějakého skutečného právověda, nejlépe asi profesora české, trestněprávní vědy dotázat, jaké opatření, jaké chování, jaká prokazatelná činnost může ochránit občana tohoto právního státu před uvržením do vazby? Jak se má chovat, aby mohl čelit názoru soudce a státního zástupce, jak má zvítězit nad jejich pouhým míněním jeho prokazatelné chování? Nijak! V tomto právním státě nemáte prostě šanci. Možná by si tyto skutečnosti měli uvědomit ti, kteří tak horlivě schvalují Pospíšilovo tvrzení, že sprchovat se víc než dvakrát týdně, a být 23 hodin zavřený v jedné špinavé, smradlavé místnosti, před neznámými lidmi ztratit veškerou lidskou důstojnost, vykonávat před nimi nejintimnější potřeby je v pořádku a že vazba přece není LUXUS, jak řekl nedávno národu bývalý ministr Pospíšil. Možná, až se tam jednou sami octnou, a to po své zkušenosti nikomu nepřeji, pochopí, jako pochopil i pan poslanec Rath, jakou podobu až může mít život v českém státě.

Pro úplnost je třeba dodat, že onen státní zástupce, který mě svým tvrzením, že jsem ohrožen trestem v horní sazbě trestní sazby, a proto bych mohl uprchnout, (horní sazba činila v mém případě 8 let), pár let poté, co jsem byl z vazby propuštěn, oba mé domnělé trestné činy, které mu a nejen jemu posloužili jako záminka k mému držení ve vazbě po dobu skoro 10 měsíců, ani nežaloval k soudu, ale zastavil je sám…! Ale o tom podrobně i s autentickými materiály až v knize.

Možná je třeba napsat, že Grossovo komando Mlýn, v květnu 2005, kdy už nebylo Grossovým komandem Mlýn, ale překryto a zameteno tehdejším ministrem Bublanem, konstatovalo na své poradě, že je v důkazní nouzi, přesto mě dál drželi ve vazbě až do konce srpna.

Možná je třeba napsat, že když mi při domovní prohlídce v trezoru vojenské rozvědky, v mé kanceláři našli ony „super tajné dokumenty“, našli s nimi a zároveň i dopisy a doklady o jejich přijetí, generálu Prokšovi, pozdějšímu generálu Krejčíkovi – a ten tento fakt poslancům, když ji přednášel zprávu o mé kauze asi ‚zapomněl zmínit‘, zapomněl se jim zmínit, že ještě jako šéf vojenského obranného zpravodajství byl Lienerem o těchto skutečnostech informován písemně, a že mu i písemně odpovídal. Opravdu ZAPOMNĚL?! A dalším funkcionářům, vojenské rozvědky a kontrarozvědky, ve kterých jsem je opakovaně žádal, aby si je odvezli, odnesli, a že se právě v tom trezoru nacházejí. Takže s velkou slávou našli jen to, co jsem neschopným zodpovědným ve vojenské rozvědce a kontrarozvědce tohoto státu sám psal, a přes tyto nesporné listinné důkazy mě toto komando obvinilo, že jsem tyto zastaralé dokumenty chtěl vyzradit ‚policejně blíže neustanovené osobě‘ a neustanovili ji nikdy, neboť žádná nikdy nebyla. Ale ony dva plukovníky a dva podplukovníky, kteří do trezoru měli stejně přístup jako já, nikdy neobvinili, že je z prostor rozvědky, kam na rozdíl ode mne měli přístup, vynesli. A to byl jeden z nich více než podezřelý, že nepracuje jen pro českou vojenskou rozvědku, později jeho firmu tento stát ‚zasponzoroval‘ desítkami milionů korun za pseudovědecký výzkum, který si vysloužil Zlatý bludný balvan roku, a rovněž pod stůl zametené trestní oznámení skupiny renomovaných českých vědců, tak kdo a původem odkud v tomto státě tahá za nitky? (ale o tom podrobně v knize)

„Přiznání k páchání trestného činu - polehčující okolnost, avšak jistý trest“. Ne v chápání práva vyšetřovatele Machutky

Podivné je, že u výslechu v procesním postavení svědka, se tento jeden podplukovník pod tíhou faktů a otázek, ne vyšetřovatele, ale advokáta přiznal k tomu, že ‚nějaké utajované dokumenty‘ z prostorů vojenské rozvědky vynesl, (dokonce se přiznal, že i ‚nějaké dokumenty za Lienera podepsal sám‘), ale že by po tomto jeho zaprotokolovaném přiznání následovalo sdělení obvinění, od přítomného komisaře Machutky, tak k tomu nedošlo, a nedošlo k tomu podnes Říká se, že ‚přiznání je sice polehčující okolnost, ale jistý trest‘, zdá se, že v tomto případě to u české policie nefunguje.

Práce koho, jen samotného vyšetřovatele a v této chvíli i samosoudce Machutky? Nebo opět zasáhl ‚duch ve stroji‘ v podobě příbuzných tohoto individua z řad české justice? Nebo snad z bývalých vrcholných struktur StB? Orwell měl vskutku pravdu, všichni jsme si rovni, ale někteří z nás jsou si viditelně rovnější, jen mít dostatečně rozvětvené příbuzenstvo na správných pozicích.

Proč Vojenské zpravodajství odpovědělo na dotaz vyšetřovatele, který se tentokrát skutečně logicky ptal, komu patří čísla jednací na oněch dokumentech, že to zjistit nelze? Podle mých znalostí systému to musí jít zjistit ještě i dnes! Pokud ne, opět by se spojenecké služby v NATO měly mít na pozoru před českým systémem. (Lienerovi ani jedno číslo jednací nepatřilo, on totiž léta neměl přístup do objektu vojenského zpravodajství, kde se tyto dokumenty nacházely a odkud byly vynášeny).

Ale dle premiéra této země, Vojenské zpravodajství nepochybilo. Inu, zcela nepochybně!

Zajímalo někdy někoho z poslanců příslušného výboru českého parlamentu, co se vlastně z Krejčíkem jim přednesené zprávy o mé kauze vyšetřováním potvrdilo a co byly jen výmysly a nepodloženými ‚úvahami profesionálních operativců‘?

U pozdějšího výslechu před policejním orgánem v procesním postavení svědka na toto téma jenerál Krejčík uvedl, že jen poslancům předložil zprávu, kterou mu jeho profesionální podřízení připravili.

Jeden z mnoha příkladů za všechny, v oné zprávě vojenští profesionální zpravodajští operativci tvrdili, že zjistili kontakt Lienera s mezinárodním obchodem s drogami z prostoru bývalého SSSR a na tomto ‚operativním zjištění‘ tito vojenští profesionální operativci dedukovali závěr, že toto vedlo asi k získání Lienera cizí tajnou službou ke spolupráci. Jak následně prověřila policie ČR – protidrogová centrála, celý tento ‚mezinárodní obchod se zbraněmi‘ byl legálně zakoupenými, na příslušný lékařem vystavený recept ‚morfinových‘ náplastí, tlumící bolest v terminálním stádiu rakoviny, pro umírající manželku jednoho z objektů zpravodajského zájmu, které Liener za své zakoupil, aby oné ženě ulehčil od bolestí před smrtí, poněvadž v dané zemi, kde umírala, k dostání nebyly. Ale pro ‚vytření zraku poslancům‘ i toto vojenským zpravodajským operativcům stačilo, skutečný hyenismus, a poslance nikdy nezajímalo, jestli toto i jiné ‚operativní zjištění‘ těchto profesionálů byla pravda, či nikoliv! Malé post skriptum: Jak i mnoho laiků na rozdíl od profesionálních vojenských zpravodajců ví, v těchto náplastech je ve skutečnosti ‚pseudomorfin‘, nijak nevyužitelný jako droga.

Asi by bylo přespříliš intelektuálně náročné požadovat po Grossových policejních zločincích, aby se zamysleli nad prostým faktem, že když jsem byl na jaře 2004 státem informován, oficiálně, že jsem trestně stíhán, proč jsem za půl roku do svého zatčení, ony ‚super tajné dokumenty‘ nezničil??!! (odpovím sám, protože jsem všem odpovědným psal, že tam jsou, a kdyby je tam Grossovi policejní zametáci nenašli, zcela jistě by mě obvinili, že jsem je někomu předal a jsem tedy vlastizrádce).

A to při štvavé mediální kampani na jaře 2005 „někdo“ záměrně prezentoval novinářům vysokoškolská skripta – mapové značky států NATO, známé světu od 50-tých let minulého století, nikdy nijak neutajované, za PŘÍSNĚ TAJNÉ DOKUMENTY CHARAKTERU NATO. I tohle česká policie a vojenská rozvědka dokáže a v tomto státě, vidno, i může! A co na to ctihodní poslanci, kontrolující za peníze svých občanů činnost těchto složek? Sedm let nic.

Možná je třeba napsat, že si po Tvrdíkových ‚systematických a hlavně strategicky promyšlených‘ personálních opatřeních, která zřejmě promýšlel na jachtě chorvatského ministerstva obrany na Jadranu, než ji v bujaré veselici se svými kumpány zapálil, a vojenská rozvědka následně tyto škody po veselici svého ministra, jeho příbuzných a přátel na jeho pokyn zatáhla ze svých fondů, nové a totálně nezpůsobilé velení rozvědky zapomnělo převzít služební motorové vozidlo ode mne.

Na výzvu mého advokáta a po omluvném dopisu tehdejšího ministra obrany Kostelky, si vojenští rozvědčíci vozidlo v květnu 2004, tedy po čtyřech měsících od dopisu advokáta auto konečně převzali. Zaplatili advokátovi jeho výdaje a vozidlo odvezli a posléze prodali do bazaru. V listopadu téhož roku, tedy po půlroce od tohoto procesu mě Grossovo komando Mlýn obvinilo ze zpronevěry tohoto služebního vozidla a hledalo ho při domovních prohlídkách. Vozidlo již bylo státem zpeněženo v bazaru, nicméně to státu nevadilo, aby ho hledal u mě! Takže v době, kdy stát zastoupený vojenským zpravodajstvím již dávno vozidlo prodal v soukromém autobazaru novému majiteli, ho stát, zastoupený českou policií hledal při domovní prohlídce u mě. (A pan Kalousek se v parlamentu diví, jaké nesmysly jistý vyšetřovatel napsal do žádosti o vydání jeho blízké kolegyně Parkanové? Inu, jakou policii si za více než dvacet let páni politici v tomto státě vybudovali, takovou mají. Jen teď se to dotklo jednoho z nich, a kolik jiných lidských osudů v tomto státě takovýto policisté již poničili a to bez teatrálního křiku v parlamentu?!).  I toto byl důvod mého uvržení do vazby – zpronevěra vozidla, takto vypadá trestní čin zpronevěry vozidla v českém právním státě podle policisty Machutky a státního zástupce, dnes soudce Omelky (nechtěl bych v soudní síni tohoto takysoudce očekávat spravedlnost).

I tento zločin, který jako záminka k mému vazebnímu stíhání posloužil, státní zástupce zastavil, aniž by ho dovedl do stádia obžaloby a soudu. A tento stát si opravdu může dovolit kritizovat Rusko za kauzu Chodorkovského a Ukrajinu za kauzu Tymošenková?

Ano, tak prostě, svižně a lehce je možné se dostat v Česku do vazby. Ano tak prosté a snadné je v Česku zničit život jedné rodiny. A naprosto bez následků pro aktéry a iniciátory této ‚zpravodajsko-policejně-politické hry‘! Stačí úplně, když na tom někdo demokraticky zvolený ke správě věcí veřejných má zájem. A nikdo se doposud nezabýval vylhanou zprávou jenerála Krejčíka z jara 2005 poslancům, co z ní i ‚obzvláště objektivní vyšetřování‘ prokázalo! To opravdu v tomto právním státě funguje v reálu kontrola vojenské zpravodajské služby tak, že si ‚ona‘ může dovolit napsat a sepsat cokoliv, aniž by za to někdo z ‚ní‘ nesl zodpovědnost? A co si tedy vše může ještě dovolit? V této souvislosti by byla jistě zajímavý nejen materiál o tom, jak prověřovala Krejčíkem vedená služba rizika ohrožení, když ji o to požádala policie, kdo, kde a jak? Já odpověď již znám. A tak složité a těžké je nejen ve vazbě přežít, ale se z ní i dostat. Proto nezáviďme lidem, kteří v ní v tomto státě trpí, že chtějí žít alespoň trochu jako lidé.

Z velké ‚špionážní bubliny‘ a ‚nejzávažnějším případu ve vojenské rozvědce‘, jak o něm bouřlivě duněli poslanci Bublan a Vidím, neohlížejíc se ani trochu na osudy lidí, mimo tento stát, kteří právě pro tento stát mým prostřednictvím pracovali, riskujíc tak své životy a svobodu, zůstala jen trpká pachuť odsouzení za zpronevěru 190 000,- CZK a opuštění posádky armády ČR v Moskvě. (i člověk jen lehce obeznámený s fungováním ozbrojených složek ví, že k převelení z posádky do posádky a to ještě do zahraničí je třeba ROZKAZ. Mě soud zprostil z neuposlechnutí ROZKAZU a konstatoval, že neexistuje ROZKAZ, který by mě do posádky v Moskvě převelel. Ale za trestný čin svémocného vzdalování se z posádky Moskva, do které jsem nebyl NIKDY ROZKAZEM PŘEVELEN, jsem odsouzen byl. Česká justice dokáže více, než by Hašek dokázal vymyslet, i kdyby si vzal na pomoc nejeden joint. Naprostý výsměch.

Když jsme u toho Haška, jakže to v jeho knize zaznělo? Přiveďte odsouzeného, volal mi kuchař, že právě zapíchl prase a chystá ledvinky a ty se musí jíst horké, tak pospěšme, pronesl sudí Dufek, či se Dufek nejmenoval, ale jistě mohl, tento fenomén brněnského soudnictví. V Haškovi zapíchli na místo Švejka prase a tak Švejk zvítězil, kdo zvítězil v tomto případě? České pojetí spravedlnosti, či sám český stát? Opravdu?

K oněm, ve srovnání s mediálním humbukem nakonec bagatelním v rozměru této kauzy, necelým 190 000,- CZK se vyjadřuji podrobně v knize, i s autentickými dokumenty, aby bylo patrno, jak si komisař Machutka a tehdy státní zástupce Omelka vykládali povinnost ze zákona shromažďovat fakta PRO I PROTI, OBJEKTIVNĚ A NESTRANNĚ. A co vlastně bylo v této kauze objektivní a nestranné?!

Když už jsme u těchto peněz, kdyby nebyly cílené úniky informací z vojenské rozvědky, realizované jedním z jejich řídících důstojníků na nejvyšším stupni velení, dodnes nešetřené, nemuseli by podřízení přijímat složitá opatření, aby před tímto důstojníkem kryli operativní případy a tak i výdaje na ně, za výdaje jiné. Ale o tom podrobně v knize samotné.

Ale dle premiéra této země, Vojenské zpravodajství nepochybilo. Inu, zcela nepochybně!

A nejen to, ještě i skartované mé operativní svazky v prostorách rozvědky. Podle generála Krejčíka, který tento fakt uvedl do protokolu policejnímu vyšetřovateli, nezákonně skartované, divoce a bez rozkazu. A to se nepsal rok 1989. To už by ale určitě měli vědět, naši spojenci v NATO a počítat s tím, při práci s českou vojenskou rozvědkou. (Asi jim tam pronikl zlý cizí agent, který nespálil vše, ale přesně věděl, co konkrétně má zničit a hlavně proč!). Podotýkám, že jisté dokumenty z těchto svazků při onom výslechu požadovali po jenerálu Krejčíku mí advokáti. Nedostaly je, nebyly.  A o tom opět podrobně v knize.

Nelze se jistě divit pracovníkům jisté soukromé bezpečnostní agentury, kteří prvoplánově stáli proti soukromému mlynářskému gangu ministra Grosse a jeho obchodních partnerů, že z činnosti a profesionality těchto policejních es, i při všech jejich mimořádných pravomocech, udělených jim Grossem, měli v podstatě legraci.

A proč ji měli? Například proto, že když mezi těmi „super tajnými dokumenty“ v onom trezoru našli cestovní pas Rakouska s mojí fotografií a ne mým jménem, dotázal se oficiálně český policejní Maigret, vyšetřovatel Machutka, vojenské rozvědky, jestli mi ho vystavila, nebo proto, že třeba pozval k výslechu dopisem s příslušným barevným pruhem běžnou poštou diplomata, působícího na Velvyslanectví ČR v Moskvě k výslechu v mé věci. Asi ‚profesionálně‘ předpokládal, že ruská kontrarozvědka nečte korespondenci přicházející na toto velvyslanectví, nebo, i když ji čte, nedá si do souvislosti skutečné poslání onoho diplomata ve své zemi, který je pozván policií na výslech v souvislosti s mediálně známým případem důstojníka vojenské rozvědky.

Možná v souvislosti s tímto případem je mnoho stále vlivných spoluobčanů tohoto státu, kteří by skutečně měli odejít za poslancem Rathem do vazební věznice, (pak teprve snad lze očekávat, že by se podmínky i pro ostatní vazebně stíhané zcivilizovaly), ale zase v souladu s poslancem Rathem musím konstatovat, že ‚Lienerem to začalo, Lienerem to i skončilo‘. Jen mi není jasné, proč i současná vláda, vláda různých odpovědností kryje zločinnou činnost například, ale, NEJEN pana Grosse, jeho pochopů z komanda Mlýn i onoho státního zástupce, nyní dokonce soudce!

A co bylo na pankrácké věznici nejstrašnější? Okamžik, kdy přišla za mnou po měsících poprvé na návštěvu má tehdy pětiletá dcera. Vzal jsem ji za ruku a držel jsem ji za ni chvíli, přes přepážku, která nás dělila, nemohouce ji ani obejmout, ani políbit, než k nám přišel bachař a arogantně nám sdělil, že jestli její ručku nepustím, návštěvu ukončí. Nikdy nezapomenu vyděšený pohled jejich očí, jistě nechápajíc, co tak strašného ona a její otec učinili, že se drží za ruce, - to si jen domýšlím, ale co si nedomýšlím je to, že od té doby již vím, jak strašně rychle může normální člověk sklouznout k téměř neovladatelné touze zabít jiného člověka.                         

PS: Není to tak dávno, když ve Velké Británii soud vzal do vazby zakladatele serveru Wikileaks – Juliana Assange. On se proti vzetí do vazby pochopitelně odvolal. Britské soudy měly LHŮTU 48 HODIN, aby o tomto jeho odvolání rozhodly. LHŮTU 48 HODIN!!! Jakou že lhůtu mají pro stejný účel české soudy? ŽÁDNOU! Jeho na jednání o jeho odvolání proti vazbě k soudu museli přivézt, bylo to jeho právo. V Česku obviněného vzatého do vazby v přípravném řízení k projednání jeho odvolání nevozí, nemá na to právo! Na rozhodnutí ctihodné české soudní stolice čeká trpělivě ve vazbě. O jaké že reformě justice to stále někdo v Česku mluví? O té, kdy tento stát a jeho zákonodárci budou mít v úctě LIDSKOU SVOBODU a budou JI CHRÁNIT stejně tak, jako např. ve Velké Británii? Tak o té jsem doposud nic neslyšel. Ale o tom, že vazba v Česku není LUXUS, o tom jsem již z úst bývalého ministra spravedlnosti slyšel, někdo v tomto státě snad ano?

pplk v.z. Mgr. Roman Liener

Poznámka autora k obrázku:

" K prvnímu odstavci -  možná by si poslanci z výboru pro kontrolu vojenského zpravodajství, zejména pánové bublan a vidím měli srovnat krejčíkovu výpověď k této kauze z roku 2006 s jeho zprávou jim předloženou v parlamentu v roce 2005 a se zprávou generála Adama z roku 2003, udělali to někdy...?"

"K druhému odstavci -  jeho text zcela jistě úspěšně atakuje bránice zpravodajských profesionálů nejen spojeneckých a spřátelených služeb, ale podle pana premiéra, nedošlo k pochybení..."

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.