Rudolf Kučera: Chytráci v Unii

Hlavní problémy mají momentálně některé jihoevropské státy, především Řecko, Itálie a Španělsko. Jako státy eurozóny požadují pomoc, jenže o této pomoci se stále vedou diskuse. Existuje Evropský záchranný fond, nebo jak se také říká Evropský stabilizační mechanismus, zkratkou ESM, jenž na žádost zemí, které se dostaly do problémů, uvolňuje za určitých podmínek různé finanční sumy. Půjčí si na základě schválení své rady guvernérů, složené ze 17 zástupců vlád eurozóny, u Evropské centrální banky. Půjčit si může na kredity pro postižené země, na finanční pomoc bankám postižených zemí a ve výjimečných případech může koupit dluhopisy postižených zemí.

Nad vším bdí tzv. Trojka, tři instituce, které zkoumají, zda jsou žádosti oprávněné, v jaké výši mají být pomoci poskytnuty a zda jsou dodržovány podmínky, za nichž byly poskytnuty. Jedná se o Mezinárodní měnový fond, Evropskou centrální banku a Evropskou komisi. Celý tento mechanimus dobře funguje, i když samotný trvale existující ESM ještě není dokončen a místo něj pracuje tzv. provizorní záchranný fond, jenž odděleně řeší jednotlivé případy, je ale jen otázkou krátké doby, kdy se to změní.

Problém je ale už nyní v tom, že ESM byl původně proponován pro menší země, jejichž požadavky byly sice značné, ale v zásadě zvládnutelné. Pak se ale objevily jako potřebné země, jejichž požadavky nemusí být za stávajících podmínek zvládnutelné. Jde o Itálii a Španělsko, což jsou obrovské země s velkými ekonomikami a velkými bankami.

Stávající záchranný fond nyní odsouhlasil pomoc ve výši 100 miliard euro pro španělské banky, jenže země má širší problémy než jen se špatnými kredity svých bank. Investoři si totiž kupují španělské státní dluhopisy za stále vyšší úroky, které dokonce překročily údajnou kritickou a zvládnutelnou hranici sedmi procent. Madridská vláda šetří, zavádí různé úsporné programy, ale finanční trhy to moc nezajímá a ve stávajícím záchranném fondu už zbylo po všech různých pomocích jen asi 140 miliard euro.

Proto se premiéři Itálie a Španělska tolik rozčilují a chtějí, aby se jednalo rychle, aby mohl začít fungovat ESM a mohl čerpat záchranné prostředky v mnohem větším rozsahu, než doposud může existující záchranný fond. Počítá se totiž s tím, že by mohl rozdělit dalších asi 500 miliard euro.

Jenže je tu problém. Evropská unie je velmi demokratickým právním společenstvím, kde si nemohou dělat skupiny špičkových politiků, co se jim namane bez ohledu na názory a požadavky občanů. Ti jsou totiž zvyklí bránit se soudní cestou a dělají to stále častěji. Evropská unie je oproti České republice právním státem, v němž jsou veškerá rozhodnutí ať už Komise, nebo institucí, jako je ESM, žalovatelná s odkladným účinkem.

Dnes se proto všichni bojí odvážných německých občanů, kteří podávají žaloby na všechny ty různé záchranné fondy, protože si myslí, že jsou hlavně na úkor německého státu a jeho daňových poplatníků. V Evropě by si každý rád do záchranného hrnce namočil svou lžíci, ale někdo ten hrnec musí stále plnit, přilévat do něj. A tady se všichni dívají na Německo a očekávají, že tak učiní. Ne samo, ale z největší části.

A proto se všichni bojí Německého ústavního soudu, protože jeho rozhodnutí jsou závazná pro všechny německé instituce a občany. Německý ústavní soud na podzim minulého roku sice povolil vznik ESM, ale všichni seriózní ekonomové v Unii varují, že by se tento fond neměl přetěžovat. Čím víc bude chtít vyplácet na pomocích postiženým zemím, tím víc peněz do něj budou muset finančně silné země dávat. A brzy jim může dojít trpělivost, nehledě na to, že trvalé nalévání velkých částek do ESM může začít ohrožovat ekonomiku donátorů.

Italský premiér Monti měl proto ideu, aby ESM dostal bankovní licenci a mohl si půjčovat sám bez omezení. Například by kupoval státní dluhopisy ohrožených zemí, aby jim pomohl ke snížení úroků a získané dluhopisy by ukládal u Evropské centrální banky, zkráceně ECB, a půjčoval si na ně další peníze. Námitka proti tomuto chytračení je jasná: v Unii by vznikla instituce, která by produkovala další a další špatně kryté peníze a mohla by podnítil inflaci.

Evropská centrální banka sama v minulých letech koupila na finačních trzích státní dluhopisy zhruba ve výši 211 miliard a má je v držení. Jenže rozdíl mezi EMS a ECB je v tom, že ESM ve stávajícím rozměru musí postiženým zemím uložit domácí úkoly, které pak velká Trojka kontroluje, protože EMS je politicko-finančním nástrojem boje s krizí. Toto ale ECB nemůže, protože je nezávislou centrální finanční institucí. Kdyby tedy dostala ESM sama bankovní licenci, pak by se velmi pravděpodobně vymkla z kontroly oné Velké trojky, o níž jsem se předtím zmínil.

A konečně je třeba také zmínit skutečnost, že většina postižených zemí nechce žádat Unii o pomoc a nechce se dostat pod záchranný deštník EMS. Důvod je jasný, peníze by dotyčné země chtěly, ale plnit uložené úsporné a reformní programy nikoli. Ty totiž znamenají v každém případě omezení suverenity země v oblasti finanční a hospodářské politiky. Nikdo nechce být pod kuratelou evropských úřadů.

Španělsko dlouho váhalo, než požádalo Unii o pomoc pro své banky, a nyní váhá dál, ačkoli má dramatické problémy s prodejem svých státních dluhopisů. Problém je v tom, že čeká, že ECB znovu sama nakoupí dluhopisy za nízké úroky, jak to svým způsobem slíbil její šéf Mario Draghi. Jenže ten nyní prohlásil, že eventuální přímý nákup dluhopisů se může uskutečnit jen tehdy, jestliže se dotyčná země zařadí do programů ESM.

A tak se kruh uzavírá. Itálie a Španělsko by chtěly pomoc od Unie, ale bez podmínek a domácích úkolů. ECB a hlavně Německo se tomu brání. ECB by eventuleně mohla podlehnout, ale Německo podlehnout nemůže, protože to nedovolí němečtí občané a Německý ústavní soud, nehledě na Německý spolkový sněm.

A taková je pravda o celé eurokrizi. Je to krize několika států eurozóny, které by nutně potřebovaly pomoc od Unie, jenže v Unii nerozhodují tzv. Klausovi bruselští byrokraté, ale národní vlády, které jsou pod stálou kontrolou finančně gramotných a sebevědomých občanů. Nejvíce takových občanů má náš německý soused, který už dlouho s nedůvěrou pozoruje politiky, jako jsou pánové Mario Monti nebo Mariano Rajoy. Ale ani těmto lidem není co závidět.

Stojí před několika nebezpečnými průsmyky, kterými musí projet, aniž by je rozdrtily. První jsou domácí voliči, kteří jsou rozladěni způsoby šetření a reformnímni programy a každou vládu mohou odvolit, druhým průsmykem jsou finanční trhy, které jdou bezohledně za svými zisky a jako pravé šelmy útočí tam, kde cítí, že ze zraněného zvířete utíká krev, a konečně třetí jsou evropské instituce, které chtějí, se s každou pomocí vytvářely podmínky, aby se příště pomoc nemusela poskytovat.

Žádná pomoc se nesmí stát automatickým programem, protože pak Unie ztratila smysl a mohla se rovnou přejmenovat na charitatitvní spolek pro bývalé hýřily. Z tohoto hlediska je jedno, jestli jsme nebo nejsme v eurozóně, protože kvůli rozkradeným miliardám veřejných prostředků, z nichž část byla z Unie, by nám stejně nikdo nepomohl. Narkomani se nejdříve posílají na léčení a pak se jim teprve pomáhá zařadit se do normálního života.