Přitom jde o to, že žádná česká politická kultura už dlouho neexistuje, takže vlastně v tomto ohledu není nad čím naříkat. Naposledy se jí pokoušel obnovit Václav Havel, ale všichni víme, že byl neúspěšný.

Udržet nějaké hodnoty v politickém jednání je totiž velmi obtížné, protože toto jednání není přirozeně etické, jelikož se pohybuje v dimenzích moci, jejího získávání, udržování a používání. Z mnoha dnešních procesů a nesčetných vyšetřování a obžalob měl proces s Vítem Bártou z Věcí veřejných údajně mnoha lidem otevřít oči, jenže s prominutím to museli být dotyční slepí jako krtci už dávno.

Od vstupu Věcí veřejných do politiky a do vlády probíhá totiž jeden skandál za druhým. Okolo detektivní kanceláře ABL a jejího sledování politiků, okolo strany jako podnikatelského záměru, vzájemného udávání, odposlouchávání, lži a polopravd různých jejích členů až po evidentní skutečnost, že se nejedná o nějaký standardní typ politické strany, ale o stranu fungující jako pojízdné divadelní představení.

Soud s Vítem Bártou není proto žádná reality show, jak uvádí pan prezident, protože v něm neustále někdo fantazíruje, lže a o realitě se toho dovídáme jen velmi málo. Neměl se proto vůbec konat, Bárta měl opustit poslaneckou sněmovnu a odpočinout si od politiky. Nejlépe v tichu nějakého kláštera jako bývalý německý prezident Wulff.

Ten se sice nedopustil žádného trestného činu, ale dostal se do poměrně zásadního konfliktu s přetrvávající obecnou představou německých voličů o morálce v politice a zvláště německého prezidenta. Udržovat styky s pochybnými podnikateli a být otevřený vůči různým přátelsky zprostředkovaným výhodám a benefitům se neslučuje s profilem vysoce postaveného politika, jenž by měl být dokonce jakýmsi vzorem. Rozdíl mezi českou a německou realitou je pak v tom, že u nás v politice už nikdo nehledá žádný vzor, normu, smysl pro obecný prospěch, ale jen příklady úspěšného hledání osobních výhod v rámci veřejných institucí. Za současného používání rétoriky o boji s korupcí.

Vít Bárta chtěl údajně svými vysokými finančními půjčkami vylepšovat životní situaci svých stranických kolegů poslanců, která je, jak všichni víme, nedobrá, protože žít jenom z pár desítek tisíc není snadné. A zvyšovat si platy v době, kdy se většině občanů reálně snižují, je jen pro otrlé nátury.

Takovou náturu mají ovšem například ministr Drábek a další. Vůbec je nenapadne, že by mohli své úsilí šetřit zaměřit nejprve sami na sebe. Nezvyšují si sice platy, ale rozdávají na svých ministerstvech velké odměny v řádu statisíců. Ministr Drábek tvrdí, že je to například za přípravu důchodové reformy. Ta je přitom evidentně špatně připravena a nedomyšlena. Kvůli ní odešly z obavy před snížením důchodů do předčasného důchodu desetisíce lidí, přičemž další desetitisíce odešly už před ní kvůli nedostatku práce pro často velmi kvalifikované a zkušené osoby nad padesát let.

Přibylo tak mnoho důchodců, což bylo z jisté značné části zbytečné a přineslo to pro stát jen ztráty. Zkušenosti z řady západních zemí přitom ukazují, že kvalifikovaní a schopní lidé jsou přínosem bez ohledu na věk a každý rozumný stát se je snaží udržet v pracovním procesu. Jenom u nás jsou jako lovná zvěř. Vláda neustále přemýšlí, jak jim při současném zvyšování DPH, včetně základních potravin a služeb, zmrazit důchody, nebo je dokonce zdanit atd. A tady už nejde o racionální úvahy, nebo dokonce o statistiky a matematiku. Tady už jde o jakési perverzní myšlení, které má své hlubší důvody.

Jsou především ideologické povahy. Především představa, že krizi je třeba čelit škrtáním státních výdajů, především v sociální oblasti. Podle názoru mnoha lidí by přitom stačilo zabránit zneužívání systému sociálních dávek a zavedení přísnějších forem jejich kontroly. Podobné je to i v jiných oblastech, v nichž se zavedené systémy zneužívají ve prospěch několika jednotlivců nebo vybraných skupin.

Stát však evidentně selhává, kontrolní mechanismy nefungují, a proto se nakonec sahá k tomu, že se určité sociální dávky jednoduše škrtají, včetně těch nezbytných nebo potřebných. Vede to k rostoucímu sociálnímu napětí, které nemůže pro vládu, ale ani pro stát skončit dobře. Ponižování lidské důstojnosti je něco nepřijatelného a každá vláda by se mu měla za každou cenu vyhnout, zvláště pokud je vládou země, která je členským státem Evropské unie.

Česká republika pomalu, ale jistě zaostává za všemi svými sousedy. Její vládní garnitura totiž například zapomněla na to, že skutečné řešení dluhových problémů spočívá hlavně na příjmové stránce státu, na tom, kolik vybere daní a sociálních dávek. To souvisí se snahou o udržení zaměstnanosti na nezbytné úrovni.

Podíváme-li se na Německo nebo Spojené státy, vidíme, že vlastní příčinou jejich slušné ekonomické situace je rostoucí zaměstnanost, která se projevuje v rostoucí koupěschopnosti obyvatel. A naopak země, kde se zvyšuje nezaměstnanost, jako jsou jižní státy Evropy, mají problémy se zadlužeností. I my jsme se dostali mezi země s sklesající koupěschopností, kde se většina zboží prodává se stále většími problémy.

Za této situace nevede zvyšování DPH na základní věci spotřeby v podstatě k ničemu a mělo by být nahrazeno zdaněním vysokých příjmů a bankovních operací. Plošné zdražování není cesta k oživení hospodářského rozvoje, naopak ho podlamuje. Změna přitom není možná, protože by se nejprve muselo změnit ideologické myšlení vládní garnitury. Každá ideologie je totiž bezcitná, protože v jejích programech funguje člověk jen jako tzv. lidský faktor, o němž je známo, že často selhává. Nikdo nechce přiznat systémové vady, za všechno může tento faktor. Ve světě těchto ideologií proto adekvátně vystupuje jako nemocný nebo neduživý, slabý, frustrovaný z chudoby, které se nedokáže zbavit atd.

Ve skutečnosti je to trochu jinak, protože hlavní problémy dnešní doby pocházejí od státu a jeho politického vedení. To si totiž nedokáže poradit s opakem lidského faktoru, s údajně úžasnými vitálními představiteli tzv. tržních sil. S lidmi bohatými a úspěšnými.

Například řádný výběr daní je jeden z hlavních problémů dnešní evropské ekonomiky. Podíváme-li se na Řecko, uvidíme, že ne-výběr daní, jak by řekl prezident Klaus, byl jednou z příčin dnešní krize. Řecká vláda nedokázala od nejbohatších Řeků a velkých podniků vybrat asi 8 miliard euro. Experti Evropské unie odhadují celkovou výši nezaplacených daní na 60 miliard euro. Kdyby je řecké vlády dokázaly vybrat, vypadala by situace celé země jinak. Přitom je více než pětina Řeků bez práce a zvláště mládež je postižena čtyřicetiprocentní nezaměstnaností.

Naši politikové se stále ohánějí tím, že nepůjdeme řeckou cestou, ale na místě by pak byla otázka, jakou cestou vlastně půjdeme? Od Evropské unie a jejích řešení se odvracíme a tváříme se, jako bychom měli nějaká svá vlastní. Zatím nejsou příliš vidět, a vzniká proto dojem, že vláda spíše bloudí od jednoho polovičatého řešení k druhému. Zdá se, že podstatou jejích reforem je metoda, jak, obecně řečeno, ušetřit na jednom opatření dvě miliardy, ale později v důsledku přijít o tři miliardy.

Nejhorší na celé situaci je pak to, že jaká vláda, taková opozice. Tuto vládu je snadné kritizovat a důvody, proč by měla své trápení ukončit, je hodně. Jenže na politické scéně není nikdo, kdo by jasně uvedl, že hodlá vrátit politice její hodnotovou dimenzi tím, že se postaví za tzv. lidský faktor a přestane se plazit před tzv. tržními silami a jejich reprezentanty. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.