Německo se po 25 letech stalo znovu dovozcem obilovin. Jisté části německých sedláků je to jedno, jen když mají svoje zajištěné. Jenže z hlediska celospolečenského jde o špatný trend. V Německu totiž stále stoupá, bez ohledu na všelijaké krize, počet těch, kdo jsou ochotni si připlatit za kvalitní potravinářské výrobky, například za chleba, pečivo nebo maso. A dovážené obilí nemusí a také velmi často není tak kvalitní jako od německých pěstitelů.  

Všimněte si jenom kolik problémů s nekvalitou, nebo dokonce závadností mají polské mléčné a jiné potravinářské produkty na našem trhu. Začíná se vyplácet, bez ohledu na cenu, sáhnout po českých mléčných výrobcích, například z Madety nebo Kunína, nebo vejcích či kuřatech z českých drůbežáren.  

Němečtí zemědělci nejsou na tom rozhodně špatně a vydělávají stále víc. A to i tehdy, když se zaměřují na produkci biopotravin za vyšší ceny. Samozřejmě, že si stěžují na nízké výkupní ceny zeleniny, ovoce, vepřového masa atd. Ale to by ještě neměl být důvod, aby v takové míře přešli na produkci biopaliv. Německý Zákon o obnovitelných enegiích jim totiž garantuje příjem z této produkce, ale pokud se překročí celospolečensky únosná míra, stává se nadměrné pěstování kukuřice nebo řepky olejné naopak zátěží pro občany. Zapomnělo se totiž na to, že rozhodujicím kritériem veškeré výroby jsou občané a jejich život. Není to zisk těch či oněch jednotlivců nebo i celých společenských skupin, ale blaho společnosti.  

Nedokážu pochopit, proč stát tolik podporuje bioenergie a nepodporuje stejně masivně, nebo dokonce ještě víc produkci kvalitních potravin pro české spotřebitele. Biopotraviny jsou u nás drahé, takže si je nemohou mnohdy spotřebitelé dovolit. Upřímně řečeno, když dám na váhy na jednu misku řepku olejnou, z níž se vyrábí příměsi do paliva pro auta, a na druhou stranu zdravou výživu pro děti a další vrstvy obyvatel, není třeba spekulovat o tom, čemu by se měla dát přednost. V tu chvíli si řeknu, nechť si páni zemědělci vydělávají – s podporou státu – na produkci kvalitních, nebo dokonce biopotravin a neulehčují si život pěstováním řepky olejné.  

Silná podpora výroby biopaliv je podle mého názoru hospodářsky zcela nesmyslná. Minulost i budoucnost patřila a bude vždy patřit klasickému zemědělství a přednost by měla mít domácí produkce kvalitních potravin před dovozem levných a méně kvalitních. Rozhodnutí je v rukou státu a jsem přesvědčen, že toto rozhodnutí je ve velké míře ovlivněno zájmovými skupinami producentů, když to řeknu obecně, řepky olejné, nebo skupinami, které k nám dovážejí z Asie nebo Afriky nekvalitní a mnohdy zdraví škodlivou produkci.  

Ukazuje se ještě jedna důležitá věc. Trávicí ústrojí Inda nebo Vietnamce je odlišné od trávicího ústrojí Čecha nebo Rakušana, stejně tak odolnost vůči různým chorobám a bakteriím. Může se tudíž stát, že sní-li Evropan a Asiat jednu a tutéž potravinu, vyrobenou ovšem na různých kontinentech, budou na to různě zdravotně reagovat. Tady vůbec nejde o to, kdo je lepší nebo horší, ale o rozdílnou odolnost. Uvedu jeden trochu extrémní příklad. Čech a Afričan, oba se bojí kousnutí škorpiona. Čech zemře v každém případě, Afričan pouze tehdy, když ho kousne jeden zvláště nebezpečný druh, například černý pouštní škorpion. Nejsem proti dovozu surovin nebo potravin z jiných kontinentů do Evropy, ale jsem pro to, aby země Evropské unie raději podporovaly domácí evropskou produkci.  

Na druhou stranu by se mělo dbát na to, aby se různá produkční odvětví postupně osvobozovala od bruselských subvencí. Evropa by se neměla redukovat na velký přerozdělovací podnik, i když se tak pod heslem solidarity stále více děje. Není totiž možné, aby například zemědělci produkovali hlavně to, na co dostanou od státu nebo Unie podporu. Měli by se vrátit na trh a snažit se hlavně ve své produkci vyjít vstříc poptávce občanů. Produkovat to, co občané chtějí a rádi by si koupili. Namísto toho často produkují to, co od nich očekávají často zkorumpované vlády a na co jim přispívají.  

Vytvářejí se tak tzv. administrativní ceny a občan se pak rázem ocitne na posledním místě. Nebo dokonce na to doplácí. Byť třeba ne finančně, tak alespoň zdravotně. Stále žijeme v mýtu, že vlády jsou opatřeny nějakým vyšším druhem rozumu a vědí víc než normální občané. Ve skutečnosti je tomu tak, že většina vládních rozhodnutí nebo reforem jsou nepromyšlená a nedomyšlená, a téměř vždy se vládní činitelé diví, kam se jejich reformy obrátily a začaly sloužit úplně někomu jinému, než bylo zamýšleno. A to v lepším případě, když to skutečně netušili a jsou skutečně překvapeni.  

Podívejme se například na solární energie. Bylo by na místě, kdyby byla podporována instalace solárních panelů na rodinných domcích, aby domácnostem ušetřila platby za energii. Výsledek je ovšem takový, že nejvíce solárních panelů si vybudoval polostátní monopolní gigant ČEZ a má z nich on největší příjmy. Nebo opět německý příklad. Rozvoj pěstování kukuřice a dalších plodin pro výrobu biopaliv se státní podporou vedl k tomu, že začalo prudce stoupat nájemné za půdu.  

Takže se řetězec úplně obrátil, nejvíce na nesmyslných bruselských a jiných dotacích na podporu biopaliv nevydělávají občané a příroda, ale ani zemědělci, nýbrž majitelé půdy, na níž se uvedené plodiny pěstují. Tento a mnoho dalších příkladů svědčí tedy o tom, že se evropský trh musí zvolna vrátit k filozofii konkurence a zemědělci se probudit ze svého subvenčního snu. Škodí totiž všem, jednotlivcům i společnostem.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.