Vážení představitelé výkonné a zákonodárné moci,

celá naše společnost má za sebou nelehké období boje s koronavirovou pandemií. Správně by mělo být řečeno nejen za sebou, ale i bohužel před sebou. Nepatříme mezi ty, kteří se v době mimořádné situace dělají „neviditelnými“, aby pak následně vystupovali z různými prohlášeními, co mělo být uděláno jinak, zda to či jiné omezení bylo formálně správné či nikoliv.  Po válce je každý generálem. Tuto historickou pravdu bychom měli mít na paměti, pokud budeme cokoliv hodnotit a odsuzovat.

Krizové rozhodování, je krizovým rozhodováním proto, že se odehrává v napjaté časové situaci, bez potřebných dat k důkladné analýze, ale v situaci, kdy celá společnost může být vážně a nevratně poškozena. Toto by měli mít všichni hodnotitelé na paměti a raději své kritické odsudky, co kdo udělal špatně mírnit.

Rozhodující je skutečnost, že se snad podařilo od občanů České republiky odvrátit, nekontrolovatelný živelný pandemický scénář, který by měl bezesporu ničivý dopad na celou naší společnost a to ve všech oblastech, a to včetně i té ekonomické.

Přes všechny chyby, omyly, administrativní a komunikační nedostatky je potřeba všem, kteří se podíleli na udržení současného epidemiologicky příznivého stavu PODĚKOVAT.

Na druhou stranu to však neznamená, že bychom se neměli z tohoto vývoje poučit a že bychom bez ohledu na politické hrátky opozice a koalice neměli racionálně hledat slabiny dosavadní práce. Naopak bychom se měli hlavně poučit se z toho, co zjevně bylo a je špatně nastaveno.

Jistě oblastí, které si zaslouží fundované zhodnocení je jistě mnoho od stavu Státních hmotných rezerv, stav financování kultury, precizace pandemických plánů, struktury zdravotnických zařízení atd. Doufáme, že v těchto diskusích se budou zohledňovat zkušenosti, kterými procházíme, názory odborníků, a nikoliv politická ega politiků, politických stran a různých více či méně angažovaných hnutí. Ostatně to ukáže čas           a politická moudrost Vás všech.

Dovolte, abychom se zamysleli nad problémem, kterým se náš zaměstnavatelský svaz zabývá již od svého vzniku, tj. více jak 30 let. Tento problém se takřka „v plné nahotě“ ukázal nyní. Kdy vláda byla nucena přijmout opatření na podporu OSVČ a malých a středních firem. Nebudeme se nyní zabývat tím, zda tato opatření byla dostatečné či nikoliv, zda byla administrativně náročná či nikoliv, zda se minula účinkem či nikoliv, zda byla či nebyla zneužita, či nedej bože tento segment podpory jaksi jenom „štrejchla“ a využili je pouze velcí a silní. (nebo vlivní a silně zadlužení).

Podívejme se na to z jiného úhlu pohledu, a to pohledu systémového. Ten je bohužel žalostný. Od devadesátých let je ve společnosti vytvářen jakýsi mýtus o postavení OSVČ a zaměstnance. Kdy je nám předhazováno, že OSVČ platí malé odvody a parazituje na zaměstnancích, kdy neodvádí daně v takové výši jako zaměstnanci, vyhlašují se kampaně konec levné práce zaměstnanců apod. Chtěli bychom zde zdůraznit, že plně uznáváme skutečnost, že zaměstnanec v jakékoliv pozici je vždy v určitém závislém a podřízeném vztahu vůči svému zaměstnavateli. Musí tedy požívat určité vyšší míry právní ochrany. Právě tomu musí sloužit základní pracovně právní předpis, a to je Zákoník práce. To, že je jeho vymahatelnost nízká, nebo je ji možno obcházet, je věcí exekutivy a nastavení právních norem. To není vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale věc systémové nefunkčnosti. Tuto skutečnost by si měli všichni uvědomit.

Je jistě mnohem jednoduší odvádět pozornost, jiným směrem, a to systematickému vytváření povědomí, že OSVČ jsou jací si noví „vykořisťovatelé“ na které ostatní pracující – (rozuměj zaměstnanci) doplácejí. O tristním postavení OSVČ v současném sociálním systému se snad vláda i odbory přesvědčily v nutnosti přijímání záchranných opatření na podporu OSVČ.

Nebudeme se zabývat zdůvodňováním rizik OSVČ, od ručení celým svým majetkem, přes nutnost sehnat si sám práci, nemít nárok na dovolenou, stravenky, nutnost vedení čím dál složitější agendy a administrativní zátěže pro uživení armády úředníků shromažďujících hromadu často nepotřebných byrokratických dat.

Nehodnoťme náklady s tím zbytečně spojené a rizika z často nesmyslných sankcí. Zaměřme se na systém: Naši předkové říkávali v jednoduchosti je síla. Takže si dovolíme trochu překopat současný daňový systém ve vztahu k OSVČ (mimochodem nefunkční a zneužitelný).

Předkládáme tedy k diskusi následující schéma, které by mělo jednou pro vždy upřesnit   pozici zaměstnance a OSVČ.

1. Existují skupiny prací, uvedené v příloze k  Nařízení vlády č. 567/2006 Sb., v platném znění kde jsou jednotlivé činnosti a řemesla zařazeny do skupin prací. Podle tohoto Nařízení vlády musí soukromý sektor respektovat při zařazování zaměstnanců tato doporučení podle kvalifikace i délky praxe. Je to zároveň základní předpis, podle kterého musí být zaměstnanci ohodnoceni, jinak se zaměstnavatel vystavuje sankci ze strany kontrolních orgánů státní správy. Jestliže přijmeme uzus, že podnikatel, který v daném oboru podniká, musí mít tu nejvyšší kvalifikaci, která danému předmětu podnikání přísluší, Nechť z této, byť hypotetické výše příjmu odvádí stejnou výši odvodů sociálního a zdravotního pojištění, jako odvádí zaměstnanec, (6,5 % a 4,5 %). V současné době OSVČ odvádí 29,2% a 13,5% z 50 % vyměřovacího základu. Tady bychom chtěli podtrhnout, že léty prosazovaný folklor, komentovaný  především odborářskými předáky, že je zaměstnancům do odvodů započítáván i odvod, který za ně odvádí zaměstnavatel, což není v žádném případě odvod zaměstnance, ale ZAMĚSTNAVATELE.
2. Tímto krokem se OSVČ bude na stejné úrovni odvodů jako zaměstnanec a tudíž by se na něj měly vztahovat veškeré další základní benefity, jak na zaměstnance. (dovolená, ošetřovné, nemocenská, úrazové pojištění, stravenky, nulová karenční doba atd. Stát by se nedostával do prekérní situace jako v současné době koronavirové krize, kdy právě OSVČ se staly jednou z nejzranitelnějších skupin. Navíc by byli podpořeni stejně spravedlivě jako zaměstnanci. Bohužel, až tato krize odhalila to, na co jsme řadu let upozorňovali, že OSVĆ a malé a střední firmy, nejen, že zaměstnávají řadu zaměstnanců a jejich likvidace by se výrazně projevila na růstu nezaměstnanosti. Hlavně také to, že jsou to většinou subjekty, které PLATÍ daně na území ČR, čili tvoří nezanedbatelný daňový příjem státu.
3. Dalším problémem se stala skupina osob, které jsou zaměstnávány na DPP a DPČ. To je další kámen úrazu. Najednou zjišťujeme, že stát nemá vůbec přehled o těchto osobách, jaké příjmy vlastně mají, kolik různých dohod mají fyzické osoby uzavřeno. Pro úplnost si dovolujeme podotknout, že pro řadu zaměstnanců je výhodnější mít více dohod o provedení práce, neboť ty nepodléhají evidenci FÚ, ani úřadům OSSZ a tím umožňují vesele čerpat i sociální dávky.

Ano, instrument DPČ a DPP je pro krátkodobou a operativní výpomoc potřebný.

Nesmí být však zneužíván jak v sociálním systému, tak v rámci podnikatelské činnosti. Nechť je však každý zaměstnavatel povinen, třeba v rámci hlášení o DPH, nebo neplátci DPH v režimu podání DP, předkládat FÚ a jeho cestou OSSZ kolik peněz bylo v rámci těchto dohod vyplaceno na konkrétní RČ. Zřejmě bychom se spolu s odboráři divili, k jakým dochází duplicitám ve zneužívání politiky zaměstnanosti a sociálních dávek.

Uvědomujeme si, že především skutečnosti uvedené v bodě A) a B) by logicky vedly k určitému výpadku daňových příjmů. Proto si dovolíme přijít na závěr s kacířskou myšlenkou.

V rámci zamezení daňových úniků, a to nejen u OSVČ, malých a středních firem, ale především velkých nadnárodních řetězců, zavést u nich nikoliv daň z příjmu, ale DAŇ Z OBRATU, který na území ČR vytvoří. Logicky tam, kde je vytvářena přidaná hodnota, kde je využívána infrastruktura a pracovní potenciál, tam by měl být tento profit daněn, ale bez možnosti často umělého navyšování nákladů.

To je spravedlivé a je měřeno všem stejným metrem. Samozřejmě výší obratové daně lze zohlednit OSVČ pracující pouze na částečný úvazek, nebo ty, kteří provozují svoji podnikatelskou činnost vedle svého hlavního plnohodnotného zaměstnání, ze kterého odvádějí pojištění.

K této úvaze nás vedou zkušenosti, našeho největšího zaoceánského spojence, kde je výběr daní prioritou nejen státní správy, ale i právních norem.

Nemusí platit Czech Republic first, stačí pokud se česká ekonomika a daňový systém zbaví balastu.