Několik vět o všeobecném charakteru politického prostoru

Když komunisté, vesměs předváleční členové KSČ, se dostali v roce 1948 k moci, začali v politickém prostoru budovat kariérní zvyklosti, oni tomu říkali kádrovou politiku pro budoucí politické funkce, na dvou základních principech. Posměšně se tomu říkalo že adept na politické funkce musel mít „půdrol“ a „klapoklidez“. Čili původ dělnicko-rolnický a kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Tedy obecně původ ve společenské třídě nastolené vládnoucí moci a ideové přesvědčení oné nové moci.

Přeskočím nyní dvě desetiletí abych zdůraznil, že v období normalizace tehdejší vedení státostrany pro kariérní postup jak v politice, tak kdekoliv jinde ve veřejném prostoru (rys totality), vyžadovalo výslovný souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území a veřejné nekritizování dokumentu ÚV KSČ nazvaného „Poučení z krizového vývoje“. Jinými slovy plnou loajalita k vedoucím funkcionářům „státostrany“. Závěr dosud napsaného je jasný. Do roku 1968 bylo nutné pro politickou kariéru mít pevné ideové přesvědčení, které si dovedla vrstva komunistických funkcionářů dlouhodobým sledováním činnosti veřejně aktivních lidí solidně vyhodnotit. Za dvacetileté normalizace se ke kariéře obecně naopak žádala pouze a výhradně přísná loajalita k vládnoucí špičce. Což si rovněž dokázala tehdy ohlídat, třeba i za pomoci StB a dalších orgánů moci.

Pohled na současnou politickou složku veřejného prostoru

Soudím, že jakési společenské vědomí si každý začíná budovat vstupem do školy. Nejstarší současní volící občané, kteří vůbec nebyli poznamenáni životem pod nadvládou KSČ nemají tedy dneska ani čtyřicet let. Prakticky ale jde o dvě úplně nové generace voličů. Je logické, že také zemřely dvě generace nejstarších občanů. Což zásadně změnilo celý elektorát, ovšem bližší rozbor onoho jevu není předmětem tohoto textu, tak se o něm dále nerozepisuji.