Když jsem viděl prezidenta Si a prezidenta Putina při vzájemných gratulacích a poklonách sedět u doslova kavárensky malého stolečku, napadlo mě, že tam cosi, přesněji kdosi chybí.

Můj tři čtvrtě století pěstovaný politický instinkt mi napovídal, že kdyby nyní „prezidentoval“ v USA Trump, mohli tam možná sedět takto všichni tři, přátelé Donald, Ťin-pching a Vladimir Vladimirovič. Poseděli by, poklábosili, možná i dobrého moku popili a snad i déle než tři dny se snažili dohodnout kostru toho nového světa, který je pro budoucnost lidstva nevyhnutelný.

V dobrém rozmaru by se rozešli a jejich týmy by nejméně rok, dva, tři „šrotovaly“, až by se z nich kouřilo, aby vytvořily realisticky možný, funkční model všelidského bytí na této planetě. Ze slušnosti by k práci přizvaly týmy Indie, Brazílie a snad i několika dalších velkých zemí, ale v žádném případě ne EU. Tomuto konglomerátu, který je teprve v politické pubertě, by jasně naznačily, že má jako děcko mlčet, když dospělí mezi sebou hovoří

A je docela možné, že už možná triumvirát vůdců supervelmocí by Evropanům doručil, aby ten příliš členitý poloostrov na západě super kontinentu napřed rozdělili na soustátí Západní, Východní, Jižní a Severní Evropy. V nich se naučili žít, a především spolupracovat s ostatními sousedy, a teprve až se to naučí, tak by mohli přemýšlet o pevnějších vazbách.

Ve světovém společenství už pomalu zvítězil názor, že USA po rozpadu SSSR propásly obrovskou příležitost, která by prospěla celému lidstvu. Místo toho, aby se snažily o nápravu své chyby, ještě ji tvrdohlavě prohlubují a stále si hrají na světapána, i když jím už viditelně nejsou. Já osobně jsem pak toho názoru, že 11. září prvního roku tohoto století bylo poslední příležitostí na spolupráci všech států, a především velmocí. Tehdy s konečnou platností ztratila smysl OSN a měla být vytvářena jiná celosvětová organizace států.

Nejsem sám, kdo je hluboce přesvědčen, že dokud se neuskuteční „přátelské“ setkání lídrů alespoň dnes existujících tři supermocností, nebude před lidstvem rozumné perspektivy. Dvě už se daly dohromady. Teď je to na té třetí. Bohužel pořád ovládané liberálním dogmatem, v němž individualismus je vydáván za vrchol svobody, ba jediný model lidství. Bludně bohužel. Protože pokud lidstvo nenastoupí na cestu spolupráce, ale podlehne doktríně soutěživosti Západu, musí se zákonitě vlastním přičiněním vyhubit. Jinou budoucnost dogma o soutěžení, soupeření a konkurenci absolutně nemá.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele