KSČM se potýká už třicet let s neblahým dědictvím minulosti tzv. „reálného socialismu“, který v různých etapách dostal přídomky - po roce 1945 v důsledku kultu Stalinovy osobnosti „stalinistický“ resp. Gottwaldův, po roce 1956 „chruščevovský“, v období adorující usměvavé lidské tváře „dubčekovský“ a po roce 1969 normalizačně „brežněvovský“ či „husákovský“, aby skončil tím nejostudnějším způsobem v roce 1989 jako politicky neschopná „jakešovská“ gerontokracie, 90 % občanů vítaný konec vlády senilních.

Po celou tu dobu systém chyboval v úsudku o cílech k dosažení vize, ale hlavně v metodách k jejich dosažení. Byl přesvědčen o "naší pravdě" a nezeptal se, zda je to pravda i těch obdarovaných.

Z celospolečenského hlediska, viděného dnešníma očima, byla strategickým, vpravdě vizionářským činem obnova průmyslu, ale zejména kolektivizace zemědělství. Z ekonomického / národohospodářského hlediska potlesk. Ale primitivní a vulgární provedení „rozorávání mezí“ přineslo nenávist tehdejších vlastníků půdy a jejich potomků, která přetrvávala desetiletí. Zbytečně. Nenávist bývalých statkářů zmizela až v osmdesátých letech, kdy JZD dosahovalo oproti soukromému zemědělství vynikající efektivity, prokázalo definitivně své opodstatnění a venkov oproti minulosti bohatl jak nikdy předtím. Teprve tehdy už nebylo třeba se ptát. Všem to bylo jasné v plných sýpkách. V tunách na hektar.

Naprosto nesmyslnou snahou byla poválečná likvidace drobných podnikatelů, živnostníků a řemeslníků, násilné zabrání jejich majetků a jejich vyhánění do pohraničí. Vznikly tak další desetitisíce zahořklých vnitřních nepřátel, nenávidících socialismus a sabotujících vše dobré co nový systém lidem přinesl. Inteligentní, schopní, iniciativní a podnikaví, kteří neuměli nebo se jim eklovalo žvanit na schůzích tupé fráze, neměli pocit, že v novém systému vyniknou. Buď rezignovali, nebo přešli do „šedé“ ekonomiky, nebo emigrovali. Škoda znalostí, škoda zmarněného umu, inteligence, vzdělání, zkušeností a práce jedné generace. Ztratily se znalosti řady řemesel, přerušila se kontinuita rodinných dílen. Zničily se unikátní stroje. Ve výsledku se ochudili občané jako spotřebitelé, odkázaní pouze na masovou tovární velkovýrobu a v řemeslech na meloucháře bez záruky.

Přes to všechno, co se stalo pro všechny viditelné, systém za čtyřicet let nepřinesl zásadní revizi těchto ideologických chyb. Za čtyřicet let své vlády nepřiznal omyly a nepokusil se je napravit. Dál velkohubě prohlašoval své sny o jediném směru - „společenském vlastnictví výrobních prostředků“ a „beztřídní společnosti“ za vědecké poznání, aniž vytýčil konkrétní etapy k jejich dosažení a aniž k nim konkrétními kroky směřoval. Přestože přetrvávaly viditelné nedostatky v kvalitě – například údržby bytového fondu komunálními podniky OPBH. Rozdíly byly i mezi vlastníky nemovitostí - byty ve státním vlastnictví měly "sociální" nájmy, které neopokrývaly náklady, ale které všichni považovali za standard. Nebo nedostatkem řady zboží a přetrvávající výrobou technicky zastaralého. Ještě i „rozvinutý“ socialismus poslední dekády trval na dogmatech.

Vybudování komunismu doposud nikde nebylo dosaženo. O trvalé udržitelnosti nemluvě. Onen „nejvyšší stupeň technologického a společenského pokroku a rozvoje s nejvyšším stupněm životní úrovně lidí“ zůstal jen snem, ne nepodobným snu Jošuy z Nazaretu, popsanému v kázání na hoře Blahoslavenství, známému z 5-7. kapitoly Matoušova evangelia. Po čtyřiceti letech úsilí nereálným snem. Ve společnosti koloval hořký vtip, že „komunismu nikdy nedosáhneme, protože jsme vedeni stranou“... Strana vtipům nerozuměla a vtipy ignorovala. Případně za vtipy zavírala.

Nemá už smysl polemizovat nad minulostí a argumentovat, proč se to nepovedlo. Prostě – nepovedlo se to. Berme jako realitu, že si většina vybrala nebo se většina smířila se soukromým vlastnictvím. Možná dnes lituje, ale čas vrátit nelze. Tlustá čára za minulostí je definitivní, cesta zpět vede pouze přes "revoluční" násilí, které ale nebude mít masovou podporu. Dnes už „beztřídní společnost“ koldomů, „společného vlastnictví“ a absolutní společenskou rovnost v duchu zásady ’každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb’, nikdo neočekává, jen mizivá menšina si ji přeje a přesto komunistická strana i nadále zůstává komunistická. Jako mizející menšina.

Přestože v „kladenském“ programu z roku 1992 KSČM s posametovou dávkou sebekritičnosti napsala, že : „Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu KSČM pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek, neschopnosti hledat a prosazovat vlastní cesty postupu a umožnit všem občanům, aby se na tomto procesu skutečně podíleli.“, přesto se ještě po třiceti letech najde většina členů strany, kteří budou Jakeše, ale i Stalina neúnavně obhajovat. Přitom po celá léta osmdesátá už strana neusilovala o komunismus, ale pouze se (marně) snažila obhájit před občany výhodnost státního socialismu před sociálně přijatelným eurokapitalismem, aniž svým „demokratickým centralismem“ umožnila „všem občanům, aby se na tomto procesu skutečně podíleli“. „Socialismus stalinsko-brežněvovského typu“ nebyla vláda lidu, ale vláda nad lidem, přestože dosáhla viditelných ekonomických i společenských výsledků, které současný systém za stejnou dobu dosáhnout nedokázal.

Ve svém programu, nazvaném „Naděje pro Českou republiku“ (2004), KSČM už ale prohlašuje, že „základním programovým cílem politiky KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní. Je postavena na maximální občanské samosprávě, je prosperující a sociálně spravedlivá.“ Ukažte mi prosím jedinou fungující organizaci, během posledních třiceti let založenou českými komunisty podle zásad „maximální občanské samosprávy“, která by byla navíc „prosperující“ (to znamená minimálně soběstačná a samofinancující se) a, nedejbože ještě „sociálně spravedlivá“.

Je komunistická strana stranou, usilující o socialismus jako sociálně spravedlivou společnost, nicméně společnost zásluhového typu, nebo stranou usilující o komunismus jako společnost každému dávající podle jeho potřeb a nikoliv podle výsledků jeho práce? Pokud je stranou usilující o socialismus, pak je název komunistická dezorientující a mnohé svou agresivitou z minulosti odpuzující. Pokud usiluje o komunismus, měla by se lidí zeptat, zda ho chtějí. A po negativní odpovědi se rozpustit.

Úspěch teorie totiž ukazuje jen a pouze praxe. Kde v posledních třiceti letech s úspěchem aplikovali čeští komunisté praxi komunistické politické teorie? Velšský sociální reformátor Robert Owen se roku 1825 pokusil a založil komunistickými idejemi ovládanou osadu Nová harmonie. A protože se její obyvatelé pořád hádali o to, jakým směrem se má obec ubírat, projekt komuny selhal po čtyřech letech. To je dodnes zásadní nemoc všech společných projektů bez majoritního vlastníka. Městečko s názvem New Harmony ale přežilo. Owenův pokus ale připomíná už jen název. Tam, kde v továrně New Lanark se choval jako sociálně cítící zaměstnavatel, Owen dosáhl na svou dobu nepopiratelných úspěchů – ať to bylo zakládání odborů, omezení ženské a dětské práce, zavedení zaměstnaneckých školek a všeobecného rovného vzdělání dětí, podnikové zdravotní péče či stanovní maximálně desetihodinové pracovní doby. Na druhou stranu se děsil zvyšující se produktivity práce strojů, soutěžení a konkurence.

Družstevnictví jako jediná funkční forma společného vlastnictví a rozhodování s výjimkou družstevního bydlení skomírá – jak co do množství, tak podílem na HDP. Asi nejznámější z přeživších je družstvo Druchema. Přežívá také pár charitativních resp. sociálních družstev, antikvariátů či družstevní kavárna ROH v Praze na Žižkově. To jsou ale víceméně komunitní podniky, které mimo „sousedskou“ komunitu nefungují… Idealistický ekopodnik - prodej potravin „Bez obalu“ zkrachoval.

Jediné podniky, které nejsou vlastněny soukromníky a nefungují na principu zisku, jsou ty, které plní obecně prospěšné služby, jako jsou ze zákona zřízené Český rozhlas, Česká televize, Česká tisková kancelář a státní, obecní nebo spolkové služby – veřejná doprava, některé podniky vodárenského či odpadového hospodářství, údržby městské infrastruktury, domovy s pečovatelskou službou, rybářské sádky či Horská služba. Případně křesťanské charity.

V čem jsou dnes v komunistickém programu adorované „přednosti a klíčová úloha“ společenského vlastnictví? Opravdu „zaručí efektivní, celospolečensky provázané a usměrňované hospodaření“ kolektivy zaměstnanců?

Těch posledních třicet let přežívání v opozici umožnilo komunistické straně programově „usilovat“ a „podporovat“, ale nemít za nic výkonnou odpovědnost. Nic samostatně neudělat. Komunisté za posledních třicet let nepostavili ani chlívek. Nevybudovali jedinou vývařovnu pro chudé, jediný dům se sociálním nájemným. Ztratili schopnost obstát v praxi realizované dle svých programových zásad, a ztratili tím před lidmi, kteří si vzhledem k mládí nepamatují, „jaké to bylo za komunistů“, kompetence ke konfrontaci idejí. Strana s původně miliardovým majetkem nedokázala nijak efektivně a ziskově hospodařit, aby mohla realizovat projekty, na kterých by prokázala životaschopnost svých idejí. KSČ včerejška totiž není KSČM dneška.

Přitom onen „nejvyšší stupeň technologického pokroku a rozvoje s nejvyšším stupněm životní úrovně lidí“ je rámcově dosažen. Životní úroveň máme vysokou. Robotizace je nastupující realitou, automatizace výrob přináší až neuvěřitelnou produktivitu práce, dostupnost a láci spotřebního zboží. Životní standard naprosté většiny je nesrovnatelný s životním standardem naprosté většiny našich babiček. Včetně veřejných služeb, veřejné hygieny, zdravotní a sociální péče. Počínaje plynem, elektřinou, teplou vodou a splachovacím záchodem v bytě a to i na vesnici, koupelnou s vanou, dostupnou automatickou pračkou, myčkou nádobí a dalším vybavením "osvobozujícím domácnost". To vše považujeme za normální, i když v jiných zemích ještě i dnes to normální není... Žijeme v éře exploze vědeckotechnického pokroku, tak vzývaného před půlstoletím akademikem Radovanem Richtou a jeho týmem vizionářů pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce. A civilizace je dnes stále „na rozcestí“. Na jedné straně stále ještě možnost osvobození člověka, na druhé možnost jeho zotročení.

Proto přišel čas přehodnotit přežívající zatuchlou ideologii, obstarožní rétoriku i nabubřelé politické proklamace a vyloučit ze strany bezobsažné floskule a nerealistické sny. Pak zbude jen to, čeho lze konkrétně dosáhnout, co je reálné a co převažující většina lidí doopravdy chce. Za měsíc, za rok, za volební období, za dvě či za tři volební období.

Uvažování o vzdálenější budoucnosti patří do sféry fantazie.

Štěpán Kotrba