První Československá republika si válečných veteránů vážila mnohem víc. Vždyť naši legionáři ať už v Rusku, Francii nebo Itálii byli hlavním Masarykovým argumentem na podporu požadavku obnovení našeho samostatného státu. S nástupem totality (a ostatně už za fašistické okupace) se jim dostalo leda pronásledování.  

Pokud jde o ruské legionáře, byla šířena pomluva, že ukradli ruský státní poklad a bojovali proti bolševikům. Ve skutečnosti se vyznamenali kupříkladu v bojích u Bachmače nebo Zborova a v porevolučních zmatcích chtěli jediné: vrátit se domů, což dokázali ovládnutím sibiřské magistrály - a bylo jedno kdo ten který její díl zrovna ovládal. Teprve v poslední době se v Rusku hledají jejich hroby.  

Podobný, ne-li horší osud postihl naše bojovníky na frontách druhé světové války. Takzvaní svobodovci sice byli více méně uznáváni, ale nedozvěděli jsme se, že valná část z nich do konečně povolené československé jednotky nastoupila přímo z gulagů, kam byli po přechodu sovětských hranic masově deportováni.  

Mnohem hůř bylo zacházeno s našimi bojovníky na západní frontě. Ti všichni byli už a priori podezřelí ze spolupráce se západními rozvědkami, mnozí byli zavíráni, někteří i utýráni. Svěrákův film "Tmavomodrý svět" opravdu nepřehání. Ostatně Plzeňáci - ruku na srdce: kdo z vás může uvést jméno alespoň jednoho našeho letce z Plzeňska, který létal v RAF? Nevíte-li, zajděte si na Mírové náměstí a u skromného pomníčku se to dočtete.  

Dnes máme profesionální armádu a v té se sotva může usadit nějaký nemakačenko, jako tomu bývalo u nezanedbatelné části důstojníků ještě před pětadvaceti lety. Nehodlám samozřejmě paušalizovat, ale někteří tak akorát dokázali vojáčkům na minutu přesně uvést, jak dlouho by jejich útvar v případě vypuknutí války vydržel.  

Výcvik v dnešní armádě je skutečně tvrdý. Byla už nasazena na řadě míst a dělá nám tam jenom čest. Jistě: v bojové situaci může docházet a přirozeně dochází i k různým excesům. Kdo nikdy v bojové situaci nebyl to sotva dokáže pochopit. Válka je prostě hrozná a každého, kdo bojoval, doživotně poznamenává když už ne přímo fyzicky, tak nepochybně psychicky.  

I v této armádě máme padlé a veterány. Znám dost dobře i jednoho plzeňského, který byl jako velitel naší polní nemocnice dvakrát nasazen - dnes už demobilizoval. Takže téma veteráni je zase aktuální. Připravuje se nový zákon o veteránech, který snad pro ně i jejich blízké plně zaručí, na co mají právo. Nasadili to nejcennější, co člověk má - svůj život. Proto jsme jim povinováni nejhlubší úctou a péčí.