Ti se tunely -- po vzoru palestinského Hamasu -- na kraji Damašku dostávají až do kanalizace a pronikají do města. Místní jim říkají krysy. A pečlivě sledují, jestli se náhodou na silnici nezvedá železný poklop kanálu… Než mi tohle bliklo hlavou, ozvala se střelba. Snad z granátometů, snad z něčeho podobného. V pátek totiž zima lehce povolila, sníh začal tát a výstřely létaly kdesi nad domy nějakých pět minut, jako by nazdařalláh. Jako podivné oznámení ozbrojených „meteorologů“, že už se počasí umoudřilo a zase „bude líp“.

Asi sto metrů nazpátek mi taxikář na kruhovém objezdu u fotbalového stadionu na hranici nechvalně proslulé „bitevní“ čtvrti Džóbar ukazoval širokou silnici mířící k mostu. U jejího ústí ji zatarasovalo několik ocelových, snad protitankových ježků, kolem několik stanovišť syrské armády a zarostlí vojáci hřející si ruce nad ohněm plápolajícím ze starého sudu. „Tady je to naše, za mostem jejich,“ mávl taxikář rukou kamsi do prostoru, přičemž měl na mysli džihádisty z Islámské fronty. Prý je armáda už několikrát dokázala vytlačit mnohem dál od města, ale oni se vždy ztratili v terénu a pak se zase vrátili přes kanály až do Damašku, a tak se nakonec zrodilo status quo. Za řekou je džihád. „A co s tím budete dělat dál?“ „Ty krysy prostě pozabíjíme.“ „A jak?“ „Inšaalla.“

Tu střelbu už jsem mezitím poslouchala s Ramim, říkejme mu tak. Smál se. Čtyři roky války mu zcela převrátily život. Čerstvý penzista s rodinou přišel o byt právě v Džóbaru, neboť jejich dům se při bojích s džihádisty proměnil v sutiny, cosi podobného potkalo jeho švagra a stařičkým rodičům dům vypálili džihádisté, když před dvěma lety na čas ovládli starobylou aramejskou Malúlu, a tak se nyní Rami stal hlavou rodiny ještě početnější, než bývá zvykem – v nevelkém bytě, který si musejí pronajímat, protože o vše vlastní už fakticky přišli, jsem se dopočítala k asi desítce lidí tří generací, přičemž dalším příbuzným se podařilo dostat pryč, některým až do Švédska. Jedinou ozdobou holých stěn je ježíšek na křížku, děda v kabátě u kamínek, které se marně snažily vytopit zalidněný „obývák“, mi ukazoval polínko a (nejspíš) se mi snažil vysvětlit, jak je dřevo drahé, děti koukaly na velkou plochou televizi, v níž zrovna RT vysílala mrazivou reportáž o kráse bruslení na zamrzlém jezeře kdesi na Sibiři či co, dvě teenagerky blikaly místností se svými selfies... Rami cosi zavelel do kuchyně a na stůl se začaly snášet misky, mísy i talíře. Mimochodem, skvělé bylo třeba jakési šavermové maso obklopené humusem (a k tomu jen tak přikousnout – voňavou, opravdovou -- cibuli, ale předtím ji lehce namočit do soli!) nebo jakási obdoba ravioli (nebo spíš ruských pelmeňů?) vařená přímo v jogurtu… Chutě neuvěřitelné. Užírat uprchlíkům ještě neuvěřitelnější.

A pak vypnuli proud. S přívalem sněhu tu elektřina „bliká“ pravidelněji než obvykle a vláda se energetickou krizi obecně snaží řešit úsporami, což v praxi znamená střídavé, tedy cosi jako spravedlivé, odpojováním a zapojováním těch či oněch ulic. V průměru prý tak na pět hodin. V mnoha čtvrtích prý obyvatelé vypozorovali systém a propojili své domy kabely tak, že ve finále svítí všichni a pořád, ale u Ramiho to očividně neplatí. Sedíme bez proudu a strom na zahradě před přízemním bytem svým stínem jen urychluje příchod tmy. Nikomu to nevadí, vesele a energicky diskutují, smějí se, mladý klučina se chce naučit několik českých slovíček a poctivě si do sešitu foneticky přepisuje „Jak se máš?“

V duchu si omílám otázku, co s těmi lidmi bude dál, ale na jejich plány se moc nevyptávám. Nechci slyšet všeobjímající inšaallla, protože nic jiného fakticky odpovědět ani nemohou.

A nechci si je ani fotit, protože se mi znovu vrátil pocit, že zobrazování marnosti a beznaděje je někdy… nemístné. „Zdravím, lidi, přijela jsem z Prahy vyfotit si vás, jak jste na tom špatně.“ Beztak bych tím ničemu nepomohla.

Páteční Damašek byl liduprázdný a cesta z okraje setmělého a ostřelovaného Džóbaru zpátky na hotel s elektřinou (a méně slyšitelnou střelbou) netrvala snad ani pět minut. Krátká cesta mezi dvěma světy.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami