Ulice kdysi pětimilionového (ale dnes, s uprchlíky z různých částí země prý až devítimilionového) města ještě včera plnily klasické dopravní zácpy provázené troubením a hulákáním, pěší se promotávali mezi automobily i autobusy MHD, v pouličních kavárnách se kouřila nargile a srkala káva a za celý první den podobných letmých dojmů jsem zaslechla snad jen jednu salvu, která otřásla okny. Nevšimla jsem si ani avízovaných výpadků elektřiny. Některé domy či obchody ve městě opravdu nesvítily, ale plošnou „tmu“ jsem nezaznamenala. Spíš běžný život běžného Blízkého východu. Jinými slovy, syrská vládní armáda opravdu dokázala ovládnout region, a to nejen kolem Damašku, ale i v pásu vedoucím podél Libanonu ke Středozemnímu moři a tamním přístavům a nyní se zaměřuje na Aleppo, přičemž místní se shodují, že aktuálně nejklidnějším městem v celé zemi je Hamá, paradoxně v 80. letech dějiště největšího islamistického povstání v moderních syrských dějinách.

S kým jsem včera, první den tady, stihla prohodit pár slov, všichni se ale ptali na počasí. Na pohled to byly konverzační obraty, ale ujištění, že na horských přechodech mezi Libanonem a Sýrií sníh nebyl, všechny uklidňovalo víc než jen konverzačně. Sníh totiž může zablokovat horské přechody z Libanonu a přerušit tak hlavní zásobovací linky do Damašku. I sám Damašek se bojí sněhu, protože meteorology slibovaná sněhová vánice prý může ochromit celé město. A v noci na dnešek sníh opravdu přišel a opravdu velké vločky pokrývají ulice tempem opravdu větším než jsou dva centimetry u Muzea. Uvidíme, co na to místní silničáři. Aut každopádně ubylo, jezdí krokem, už nemusejí na nikoho troubit, po davech pěších, mám dojem, ani památka, a zavřené jsou dnešek i školy, byť je zrovna zkouškové období...

Padající sníh ale přináší příznačné ticho, které jako by přehlušovalo už beztak těžko uchopitelnou geopolitiku, která tady všude kolem je, byť není vidět ani slyšet. Před bezmála dvěma lety byla situace zcela jiná. V současnosti se sice stále bojuje na damašském předměstí Džóbar, ale novoroční akce Bašára Asada, který tam vyrazil a poobědval s vojáky přímo na frontě, měla ze všeho nejvíc ukázat, že i tento opěrný bod džihádu už nebude opěrným dlouho. Je otázka, jak nyní sníh ovlivní boje v Kalamúnu, tedy oblasti u libanonských hranic, kde kajdistická Fronta al Nusrá – kvůli neshodám v chápání šaríji -- bojuje o holé přežití proti Islámskému státu, ale prohrává. IS je silnější a navíc nabízí svým ozbrojencům větší měsíční žold než Nusrá (prý 400 dolarů), a tak řady klasické Al Kajdy řídnou a brzy někdo přinese hlavy jejích velitelů velitelům IS na podnosu. A to nemyslím jen obrazně. Řady džihádu se tak svým způsobem projasňují a konsolidují, což ovšem platí i pro druhou stranu – sérií dohod o zastavení palby s různými lokálními milicemi nebo návratem „umírněných“ rebelů zpět do vládních řad rozšiřuje armáda své pole působnosti, a čtyři roky nepřehledný konflikt se tak svým způsobem projasňuje ve smyslu, že začíná být stále jasnější, kdo je kdo a kdo je s kým a případně proti komu.

USA si s Tureckem znovu potvrdily, že tedy zcela určitě začnou s výcvikem jakýchsi „umírněných“ rebelů, ale nějak se nedohodly, proti komu že by tito noví měli vlastně bojovat. Poté, co Turecko dostalo od Ruska, hlavního ochránce Damašku, do rukou plynový kohoutek k regionu i jihovýchodní Evropě, a poté, co USA nevyřčeně, ale zato nepochybně koordinují svůj postup proti IS s Damaškem a daly Rusku volnou ruku k organizaci dialogu mezi syrskou vládou a exilovou opozicí, se zdá, že nápad s výcvikem rebelů v Turecku už je už jen jakousi setrvačností, která se postupně zastaví sama od sebe. Nový (kolikátý už?) šéf exilové opoziční Národní koalice Cháled Chodža sice vyloučil cestu svého „orgánu“ k jednáním do Moskvy, ale Rusové beztak zvou opozičníky jmenovitě a prý jich už kývlo osmadvacet, mezi nimi i Chodžovi předchůdci typu Chatíba nebo Bahry. Dál sice není jasné, co s těmito lidmi bez přímého vlivu na vývoj situace v Sýrii chce kdo dojednat, ale aspoň pro oko se zdá, že se něco děje. A na Chodžovi je zase zajímavé to, že po protočení všech možných etnik a náboženství, co jich v Sýrii žije, je to první Turkmen v čele syrské exilové opozice.

Jsme ale jen na počátku roku 2015, který bude v mnoha ohledech přelomový, a co jsem tak četla předpovědi různých expertů pro Blízký východ, v zásadě se shodovali, že vliv Islámského státu bude postupně upadat, protože je něco jiného rychle dobýt území a zavést na něm svou správu, ale něco jiného je ono území udržet a opravdu ho spravovat ke spokojenosti jeho „náhodných“ obyvatel. K tomu poroste regionální i mezinárodní role Íránu a na Blízkém východě posílí i Rusko s Čínou. To vše svým způsobem ovlivní i budoucnost Sýrie, ale na rychlá řešení sázet nelze.

Zatímco píšu tyto řádky a přemýšlím, jak moc dokáže sníh ovlivnit moje zdejší plány, vločky padají dál. A tak na závěr „hřejivá“ fotka čehosi, co mě včera maně připomnělo úplně kýčovitý symbol míru. Ale za to hodně voňavý. Horkem nafouknuté chlebové placky přímo z  pece…

P.S.: Pokud byste měli nějaké otázky, vložte je buď do komentářů pod textem nebo mi je pošlete na tspencerova@literarky.cz, ty rozumné zkusím zodpovědět.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami