Mírová jednání v kazachstánské Astaně toho na první pohled nic moc zásadního nepřinesly. Hlavní organizátoři, Rusko, Turecko a Írán, se na závěr dvoudenního setkání dohodli na mechanismu k prosazení příměří v Sýrii, o jehož porušování v kazachstánské metropoli nejvíc mluvila „jednotná“, ale ve skutečnosti silně rozhádaná delegace „rebelů“ v čele s lídrem Islámské armády Muhammadem Allúšem.

Ačkoli příměří, které bylo vyhlášeno koncem loňského roku, dramaticky snížilo intenzitu bojů, džihád si snad už od prvního dne stěžoval, že vládní jednotky se svými spojenci zastavení palby porušují, a to především pokračujícími útoky na někdejší syrskou frančízu Al Kajdy, která se sice s „mateřskou“ teroristickou organizací formálně rozešla, ale dál zůstává na oficiálním seznamu „povolených cílů“.

Bylo to vůbec první setkání představitelů Damašku a džihádu tváří v tvář za celou dobu syrské války a Muhammad Allúš se v Astaně snažil držet linii do posledního dechu: Požadoval demisi Bašára Asada a varoval, že pokud jednání zkrachují, „nezbude“ než pokračovat v boji. Dokázal tím sice vyvolat hádku v konferenčním sále a ukončit jednání „tváří v tvář“, ale ničeho jiného očividně nedosáhl. Tím spíš, když „jednotná“ delegace ozbrojených syrských, vesměs sunnitských protivládních skupin musela z Astany sledovat, jak jimi hájená „bývalá“ Al Kajda v čele seskupení tvrdých wahhábistů zaútočila v Idlíbu na severozápadě Sýrie nejen na pozice mocného Ahrár al Šám, ale i na oddíly Syrské svobodné armády (FSA), kterou aktuálně nejvíc podporuje Turecko. Prý se to měla být reakce na „spiknutí“ FSA, neboť kajdisté prý za spiklence mají každého, kdo se účastnil astanských rozhovorů. Al Kajda si tím fakticky vymínila právo zaútočit i na oddíly Muhammada Allúše, který ji v Astaně tolik hájil.

Už jen možnost, že by se Idlíb u tureckých hranic, kam syrský režim v posledních měsících evakuoval desítky tisíc různých ozbrojenců z bezpočtu dohod o lokálním příměří nebo třeba i z východního Aleppa, stal dějištěm jakéhosi separátního syrského konfliktu mezi bezpočtem džihádistických skupin, nabízí výhled na drastickou redukci sil, které až dosud spadaly do kategorie „NeDaeš“, a současně i na možnou tureckou invazi do oblasti. Současně mohla džihádistickým vyjednavačům v Astaně „napovědět“, že v důsledku neochoty „oddělit zrno od plev“ je jejich „umělecký dojem“ na mezinárodní konferenci nulový a stejně takový je i jejich vyjednávací potenciál.

Potud tedy Astana na povrchu.