Konflikt mezi sponzory Daeše a Al Kajdy, tedy mezi Saúdy a Katarem, pokračuje. Pentagon i americké ministerstvo zahraničí si už společně stěžují. Saúdy vedená blokáda Kataru prý vyvolává „humanitární obavy“, ale především ohrožuje americkou válku proti Daeši, protože blokáda prý komplikuje „dlouhodobé plánování“ operací. Hlavní slovo má ale Donald Trump, který létá ode zdi ke zdi – už si sice nepřipisuje osobní zásluhy za rozpoutání nynější krize v Perském zálivu, neb to pro USA opravdu, ale opravdu žádné vítězství není, opustil podle všeho i nápad se zprostředkováním smíru, které nabízel, a nejnověji – k nezměrné radosti stejně wahhábistických, tedy nábožensky radikálních, Saúdů – odsoudil katarskou „extremistickou ideologii“ a „podporu terorismu na té nejvyšší úrovni“. Trumpův pokus vyhovět Saúdům – výměnou za stovky jejich miliard – a přemalovat desítky odstínů šedi na černobílé vidění údajného „dobra proti zlu“, nicméně dává do pohybu celou oblast, vytváří nová a nečekaná spojenectví a odhaluje, jak si Saúdové se „svým Trumpem“ v „čele sunnitského světa“ skutečně stojí. A na žádný triumf Trumpův, natož saúdský to – přinejmenším prozatím – nevypadá. 

Íránské možnosti

Hlavním terčem saúdské královské rodiny, která se aktuálně topí v bezpočtu existenciálních problémů i osobních ambicí, přitom není Katar jako takový, ale spíše jeho přirozené vztahy s „nenáviděným“, protože šíitským Íránem, s nímž se Katar dělí i o svá přebohatá plynová naleziště. Ačkoli zeměpisu a lokaci nalezišť – bez velké války -- „poručit“ nelze, ale teroristické útoky v Teheránu z minulého týdne naznačují, že Rijád – přinejmenším s tichým souhlasem Washingtonu – zkouší Íránce vyprovokovat k něčemu „velkému“, načež by následovalo klasické „kolečko“ v podobě „odsouzení“ ze strany „mezinárodního společenství“, nějaké ty sankce amerického – a proizraelskou lobby masivně placeného -- Kongresu, možná i zrušení dohody o íránském jaderném programu a na konci přinejmenším americká „proxy válka“ proti Íránu, to vše v žoldu tmářských Saúdů… Tento scénář nicméně dostává trhliny, protože Kongres se blíží k zákazu prodeje „chytrých bomb“ Saúdům, což by představovalo menší saúdské peníze pro USA a tím nejspíš i menší Trumpovo „nadšení“. Trump proto už s vyzbrojováním Saúdů pro jistotu začal spěchat, zatímco šéf Pentagonu celou krizi kolem Kataru podle nové tradice hází na Rusko… 

Írán mezitím zachovává klid. Nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chameneí konstatoval, že teroristické útoky „jen zvýší nenávist vůči vládám USA a jejich loutek jako jsou například Saúdové“, obvinil Spojené státy z destabilizace regionu i z vytvoření Daeše, k čemuž vrchní velení íránských ozbrojených sil oznámilo, že má „dokumenty a informace o přímé podpoře amerického imperialismu tomuto vrcholně nechutnému proudu (Islámskému státu) v regionu“…

Je vcelku přirozené, že se reakce Teheránu na teroristické útoky v dohledné době „zhmotní“, a možná už se nabízejí i první náznaky její budoucí podoby: legendární íránský generál Kásim Sulejmání se nyní zjevil na jihu Sýrie, na základně syrské armády, pouhých 20 kilometrů od základny americké, která je po překvapivém postupu syrských sil a jejich spojenců přes poušť nyní u pohraničního přechodu Tanf odříznuta od směru na Dejrizor… Podle syrského velení je dosažení irácké hranice „bodem obratu“ ve válce proti Daeši, z jehož rukou Damašek postupně osvobodil už pětinu klíčových pouštních oblastí na východě země.

Přidejme k tomu možnou „aktivizaci íránských zájmů“ nejen v Sýrii, ale třeba i v Iráku, Jemenu, Bahrajnu nebo klidně i v Afghánistánu, a Pentagon spolu se Saúdy nebude vědět, kam dřív skočit. Nemluvě o tom, že někdo na nesčetných amerických základnách v Perském zálivu může začít vzpomínat na Bejrút v říjnu 1983, kdy osamocený libanonský ozbrojenec za volantem náklaďáku naloženého výbušninami zabil 241 amerických mariňáků a způsobil jim tak největší jednodenní ztráty od bojů o Iwodžimu. V únoru následujícího roku Ronald Reagan své vojáky z Libanonu raději stáhl… 

Než ale íránská reakce nabere zřetelnější obrysy – zatím Teherán „jen“ ke břehům Ománu vyslal svá válečná plavidla -- postupuje i čistě ekonomickými prostředky. Íránská letecká společnost Aseman o víkendu podepsala s americkým Boeingem smlouvu o nákupu 30 dopravních letadel za tři miliardy dolarů, s opcí na dalších třicet strojů. Navazuje tak na Iran Air, který loni v prosinci podepsal smlouvu, podle níž od stejné společnosti koupí 80 letadel za 16,6 miliardy. Teherán tím jen zvyšuje tlak na Trumpa, neboť obě smlouvy vyžadují souhlas amerického ministerstva financí, které by asi jen těžko vysvětlovalo zamítnutí trumpovské mantry o „růstu pracovních míst“ a tím i „posilování Ameriky“. Už jen dodržení tohoto Trumpova předvolebního slibu přitom samo o sobě do značné míry „vykolejí“ aktuální propagandistická i jiná tažení Washingtonu, Rijádu nebo i Tel Avivu proti Íránu (v zastoupení Kataru), nemluvě o tom, že po dekádách sankcí íránská ekonomika rovněž přivítá životně důležité investice nejen z Evropy, ale právě i z USA.

Nové aliance

Teherán tedy svou regionální politiku zatím nijak nemění, stanoviska ale dává jasná: letecké dodávky potravin a dalšího zboží do blokádou obklíčeného Kataru je dostatečně výmluvná. Svůj postoj navíc koordinuje s Tureckem, jehož prezident je představitelem nejúspěšnější větve Muslimského bratrstva na Blízkém východě a spolu s Katarem byl například i hlavním „ochráncem“ muslimskobratrské vlády Muhammada Mursího v Egyptě. Recep Erdogan nyní zdůrazňuje spojenectví s „katarskými bratry“, odmítá, že by Katar kdy platil jakéhokoli teroristu, parlament vysílá vojáky na tureckou základnu v Kataru a k tomu Turecko ještě stihlo obvinit saúdské vazaly ze Spojených arabských emirátů, že třemi miliardami dolarů sponzorovali loňský pokus o Erdoganovo svržení. Rozhodný postoj Recepa Erdogana je možná motivován jeho odmítnutím Trumpova antikatarského proslovu, jímž dal americký prezident emírům vlastně je jedinou možnost: kapitulujte, nebo…“. Možná si Erdogan tato slova vztáhl na sebe a vzal je jako pohrůžku všem „nehodným“. Možná lze ale jeho postoje vysvětlit neutuchající snahou být „u všeho důležitého“ v regionu. Ve hře ale může být i kus uražené ješitnosti – Donald Trump sice tureckého prezidenta v Bílém domě nedávno přijal, ale věnoval mu pouhých 22 minut, aniž by se obě strany přiblížily k jakémukoli řešení bilaterálních problémů.

Je příznačné, že Írán, který se podle hodnověrných analýz bude dál sbližovat s Ruskem, fakticky akceptuje i Tureckem a Katarem podporované Muslimské bratrstvo – nasvědčuje tomu nedávná cesta Ismaíla Haníji, nového (a v katarské Dauhá sídlícího) lídra palestinského Hamasu, který je ve skutečnosti jen odnoží MB, do Teheránu, provázená íránským slibem obnovení finanční podpory pro hnutí, které ovládá Izraelem blokované pásmo Gazy. Je to vlastně jen další krok k prohloubení rozporů se Saúdskou Arábií (a Izraelem) a současně i další „nenásilné“ prohloubení vazeb Teheránu na Turecko a Katar. 

Za této situace se v Moskvě zjevil katarský ministr zahraničí, s díky odmítl nabízenou potravinovou pomoc, v ruské televizi pronesl něco protisaúdských a protiamerických prohlášení, načež zdůraznil „shodu“ na válce v Sýrii, v níž Katar až dosud financoval syrskou frančízu Al Kajdy. S Íránem, Tureckem a Ruskem v zádech pak Katar bohorovně tvrdí, že veškerý tlak ustojí… 

Možná ještě důležitějším je ale pro Saúdy zjištění, že se k jejich širokospektrálnímu ataku proti Kataru/Íránu/Muslimskému bratrstvu přidalo jen pár muslimských zemí, z nichž nejdůležitější je zřejmě Egypt – nynější vláda prezidenta Sísího je tou, která v roce 2014 svrhla Mursího Muslimské bratry, obvinila je z terorismu a postavila mimo zákon. Na druhou stranu se ale nepřidalo ani -- vůči Západu a velkým penězům vždy povolné – Jordánsko, na stranu Kataru se postavil i „americký“ Irák, do tohoto výčtu patří například i Maroko, Alžírsko, Súdán nebo Tunisko, neutrálním zůstává také jaderný Pákistán a svou vůli Saúdové nedokázali vnutit ani vazalům v Kuvajtu a Ománu. Z toho lze usuzovat, že na soudržnosti ztrácí i „saúdská“ Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC).

Spojené arabské emiráty, které Saúdům slouží jako ocásek, nejspíš už jen proto nyní zmírňují rétoriku a ujišťují, že vojenská akce proti Kataru není „na stole“. Také Saúdové, jejichž král si telefonoval s Vladimirem Putinem o „boji proti terorismu“, už nedávají Kataru žádná ultimáta a naopak tvrdí, že námořní blokáda katarských přístavů je jen mýtus a že pokud by Katar potřeboval, dodají mu Saúdové i potraviny…   
 

Pro Saúdy je to těžká kapitulace, pro prostořekého Trumpa asi jen další den ve funkci, bez ohledu na skutečnost, že svým postupem efektivně přetváří tvář Blízkého východu. Nicméně, vsadil přitom očividně na jediného a především špatného, tedy saúdského, koně. Vliv USA v regionu bude dál slábnout, s přesně opačným než zamýšleným účinkem: totiž na úkor Íránu a jeho spojenců. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami