Svůj minulý blog jsem končila konstatováním, že Bílý dům nemá po ruce mnoho dobrých řešení, jak na ruské nálety v Sýrii reagovat. Barack Obama, stojící mezi realitou Blízkého východu a fantaziemi domácích i zahraničních jestřábů, tak ve své první větší reakci ruské nálety odsoudil coby „recept na katastrofu“, vyloučil spolupráci na útocích a zdůraznil, že mezi oběma státy zůstává napětí. V době, kdy ruské stíhačky začaly bombardovat cíle Daeše, včetně Rakká, jeho „hlavního města“ v Sýrii, Obama tvrdil, že Rusko právě Daeš šetří, zatímco britský premiér David Cameron zkritizoval Rusko, že namísto boje proti Daeši jen podporuje „řezníka“ Asada. (Mimochodem, podle arabských médií začali příslušníci Daeše po prvních náletech evakuovat své rodiny z Rakká do iráckého Mosulu, který rovněž ovládají, a stěhovat své lídry ze štábů a úřadů v Rakká do civilních domů. Moskva k tomu s odvoláním na „zpravodajské zdroje“ tvrdí, že přinejmenším 600 členů Daeše „v panice prchá“ ze svých pozic a hledá způsob, jak se dostat do Evropy. Do Iráku vyrazily kolony Daeše také ze syrských měst Majadín a Abú Kamál.)

Při nedostatku dobrých argumentů pak Obama Putinovi připomněl, že americká koalice bojující proti Daeši je mnohem větší než ta ruská, neb za Moskvou prý stojí jen Asad a Írán, zatímco „zbytek světa je s námi“. Podotkl, že ruská akce prostě „nebude fungovat“, načež se pasoval do role mluvčího sunnitských muslimů a varoval, že se právě oni proti Rusku postaví. Sektářský pohled na Blízký východ přitom ale nemusí „fungovat“ automaticky – Libanon dostane ruské zbraně a už zahájil vojenskou koordinaci s Ruskem, Irákem, Íránem, Sýrií (i vlastním Hizballáhem), podporu ruským akcím vyjádřil sunnitský Egypt a třeba v Iráku, který v neděli požádal Rusko o rožíření náletů i na jeho území, sunnité už nějakou dobu hromadně vstupují do šíitských oddílů bojujících proti Daeši. Je přitom určitou ironií, že celý Obamův názor vychází z axiomu, že strategie generálů z řad KGB „nebude fungovat“ a Rusko své nálety „nevydrží dlouho“, zatímco je dalším axiomem, že strategie USA, která nefunguje už rok, musí pokračovat a bude – nejspíš i s britskou vojenskou pomocí -- na rozdíl od té ruské úspěšná.

V názoru, že by mělo Rusko útočit jen na Daeš a nechat na pokoji ostatní „rebely“ -- tedy teroristy včetně Al Kajdy -- Obamu v unikátním společném prohlášení podpořil jeho „zbytek světa“, tedy lídři Francie, Německa, Kataru, Turecka a Velké Británie. (Je příznačné, že to není apriorní nesouhlas s ruskými nálety – rozhodně proti se totiž podle Kremlu staví jen Saúdská Arábie a Ukrajina… a samotný Daeš, samozřejmě). Angela Merkelová má ale současně za to, že vojenské údery v Sýrii sice mají smysl, nejsou však samy o sobě řešením. Vyslovila se pro politická jednání za účasti nejen Damašku, ale i Německa, Francie a Británie, byť USA účast Evropy při rozhovorech o Sýrii zřejmě nechtějí. Důvodem může být, že i David Cameron má sice Asada za „řezníka“ a ruské nálety za „strašnou chybu“, ale na půdě OSN spolu s dalšími politiky naznačoval, že Británie mění názor a pro „přechodné“ období Asada u moci akceptuje. To syrský ministr zahraničí Valíd Mualím je skeptický a nevěří, že by po všech těch bojích diplomacie mohla vést ke skutečnému konci války. Koneckonců, už jen aktuální nejasnosti, koho USA k jednacímu stolu o Sýrii vůbec připustí, svědčí o tom, že problémů je na cestě k nějakému skutečnému politickému urovnání víc než dost. 

Konec starých časů?

Mezitím zní kritika, varování, zpochybňování, dohadování, naznačování, vágní proklamace, co by kdo měl neměl dělat. Je z toho všeho ale zřejmé, že se západní politický establishment ocitl na neznámé půdě a hledá způsob, jak by se vůči ruskému postupu vymezil. Ostatně, bylo to patrné už celé týdny, během nichž Západ sledoval přesun ruských letadel a techniky na bojiště, které měly až dosud za své USA, a očividně přitom neměl po ruce žádný dobrý plán, jak se k celé operaci postavit. 

Koalice Ruska, Íránu, Sýrie, Iráku a Libanonu/Hizballáhu, za níž stojí mimo jiné i Čína, bude pro Obamovu administrativu bezpochyby vysoce „problematická“. Je očividné, že tato koalice, pro niž se už začíná vžívat zkratka „C4+1“, nemá v úmyslu nechat Spojené státy, aby v Damašku prosadily nějakou prozápadní loutkovou vládu, stejně jako že ani do budoucna nebude chtít dopustit, aby se ropná levantská pánev a případné klíčové koridory pro plynovody dostaly pod kontrolu Západu. Na druhou stranu platí, že zatímco si Bílý dům už jen kvůli vnitropolitickému napětí nemůže dovolit ani náznak spolupráce s „C4“, Evropa nutně potřebuje alespoň nějaké řešení syrské války a tím i uprchlické vlny. Evropa se sice zatím staví za Obamu, ale přitom by většina evropských politiků asi nijak zvlášť nehořekovala, kdyby se politické řešení v Sýrii zrodilo ruským prostřednictvím. 

A zatímco se v sídlech západní moci akutně hledá strategie, ruské letectvo zintenzivňuje nálety, přičemž syrskou armádu na zemi vedle libanonského Hizballáhu začínají doplňovat šíitské oddíly z Íránu. Především do západní Sýrie pak už týdny míří také šíitští dobrovolníci z Iráku, kteří jsou v mnoha případech příslušníky legendárních oddílů Muktady Sadra a jsou nyní nasazovaní do bojů od Damašku po Idlíb. Bezradnost USA a Západu obecně už vede některé zdroje k úvahám o konečném kolapsu americké blízkovýchodní politiky, tedy politiky založené na „změnách režimů“ dle libovůle, zatlačování Íránu a nepočítání s Ruskem. 

Na podobné závěry je obecně příliš brzy, ale přesto se vnucuje myšlenkové cvičení vycházející z prosté otázky: Co když Putin a C4+1 ten Daeš a další teroristy opravdu zničí? 

Trocha humoru

Američtí kongresmani mají za to, že by program výcviku a vyzbrojování „umírněných“ syrských rebelů měl být ukončen, protože naprosto selhal a syrský konflikt beztak jen vyhrocuje. A americký magazín The New Yorker dal celému projektu satirickou ránu z milosti, když si zkusil představit, jak asi vypadá dotazník, s jehož pomocí Bílý dům své „umírněné“ rebely nabíral. Třeba zodpovídali i následující otázky:
 

Jako syrského rebela mě nejlépe vystihuje tento popis:

A) Umírněný 

B) Velmi umírněný 

C) Šíleně umírněný

D) Jiné
 

Syrským rebelem jsem se stal, protože věřím:

A) V pravdu

B) Ve spravedlnost

C) V americký způsob života

D) Ve vytvoření Islámského chalífátu