Tohle už tu jednou bylo, je to dokonalé déja vu. „Barack Obama na podzim neřekl světu celý příběh, když se snažil hodit vinu za chemický útok z 21. srpna 2013 u Damašku na režim Bašára Asada,“ konstatoval v prosinci 2013 respektovaný americký investigativní novinář Seymour Hersh. „V některých případech dokonce nebral v potaz důležité zpravodajské informace, v jiných zase předpoklady považoval za fakta. Co je nejvýznamnější, nevšímal si skutečnosti, kterou americká zpravodajská komunita dobře ví: že syrská armáda není jedinou, kdo má v tamním konfliktu dostup k sarinu, nervovému plynu, který studie OSN (aniž by ukázala na viníka) označila za látku použitou při útoku. V měsících před útokem americké zpravodajské služby vytvořily série přísně tajných informací, které vyústily ve formální operační rozkaz – plánovací dokument, který předchází pozemní invazi – přičemž uváděly, že Fronta al Nusrá, džihádistická skupina spojená s Al Kajdou, už dokáže vytvářet sarin a je s to ho vyrábět v dostatečném množství. Když k chemickému útoku došlo, měla být Fronta al Nusrá mezi podezřelými, ale Obamova administrativa si ze zpráv tajných služeb vybrala jen to, co potřebovala k ospravedlnění útoku proti Asadovi. Ve svém televizním projevu o Sýrii Obama vinu za útok na rebely ovládanou oblast Východního Ghútu hodil výhradně na Asadovu vládu, a dal najevo, že je připraven dodržet svá předchozí varování, že jakékoli použití chemických zbraní pro něj bude „červenou čarou“: „Asadova vláda plynem zabila tisíc lidí,“ prohlásil. „Víme, že zodpovědný je Asadův režim… a proto, po pečlivém zvážení, jsem se rozhodl, že je v zájmu národní bezpečnosti Spojených států odpovědět na použití chemických zbraní Asadovým režimem cílem vojenským úderem.“ Obama šel do války, aby podpořil vizi veřejné hrozby, ale učinil tak, aniž by s jistotou věděl, kdo že to 21. srpna ráno chemický útok podnikl.“

Stalo se před čtyřmi lety. Hrozbu amerického útoku na Sýrii tehdy odvrátilo Rusko dohodou o plné likvidaci syrského chemického arzenálu. Dnes už navíc víme, že chemický útok, na němž Obama bazíroval, byl false flag operace turecké tajné služby. A prokázaným je rovněž i fakt, že džihád v syrském konfliktu vyrábí a používá chemické zbraně, což v průběhu let dosvědčily zdroje OSN nebo třeba Organizace pro kontrolu chemických zbraní.

V předvolební kampani Donald Trump Obamovu politiku v Sýrii ostře kritizoval a sliboval, že ji radikálně změní tím, že se namísto na „změnu režimu“ hodlá soustředit na boj proti Daeši. Ještě minulý týden Trumpův ministr zahraničí Rex Tillerson tvrdil, že svržení Bašára Asada už není prioritou, ale americká velvyslankyně při OSN Nikki Halenová už mluvila jinak než její šéf, také ministři zahraničí EU se shodli, že Asad v Sýrii „nemá budoucnost“ a sám Trump rozšířil pravomoci Pentagonu, čímž si uvolnil ruce k dalšímu válčení i bez souhlasu Kongresu.

A pak přišel další z bezpočtu chemických útoků, tentokrát v džihádem ovládaném Idlíbu. Trump po vzoru obamovských „překročených červených čar“ okamžitě prohlásil, že Sýrie „překročila mnoho mezí za červenou čarou“, a že se jeho pozice vůči Sýrii mění, protože „nyní má vůči Sýrii zodpovědnost“. Spojené státy, Francie a Británie na půdě OSN okamžitě vyzvaly k rozhodné akci proti Sýrii, byť musely čekat ruské veto; podle Moskvy se celá jejich rezoluce zakládala na „falešné informaci“. Washington s tím očividně počítal, protože s odkazem na „pravidelné selhávání“ OSN vůči Sýrii začal mluvit o právu na jednostrannou akci, i bez souhlasu OSN. Syrská vláda je „nelegitimní“ a páchá „nevyslovitelná zvěrstva“, vysvětlila Nikki Haleyová a Trump dodal, že chemický útok v Idlíbu je "urážkou lidství“.  

Podobná prohlášení přecpaná velkými slovy sypali obamovští činitelé jako na běžícím pásu v roce 2013, kdy chtěli na Sýrii zaútočit, nebo samozřejmě i George Bush před agresí do Iráku. Není sice jasné, zda je Trump ochotný „jednostranným postupem“ v Sýrii riskovat válku s Ruskem, nicméně vyloučil jakékoli konzultace s Moskvou, zatímco Tillerson má za to, že Rusko a Írán nesou za chemický útok „morální zodpovědnost“ a vyzývá Rusko, aby přehodnotilo svou podporu Damašku. Před blížící se Tillersonovou cestou do Moskvy je to možná záměrné vyhrocení vztahů a „kolíkování claimů“, nicméně Kreml (bez ohledu na pokračující americké třeštění kolem „ruských stop“) připouští, že vztahy s Trumpovým Washingtonem mohou být i horší než za studené války. (Do slovních přestřelek se zapojil mimochodem i Daeš, který v poselství adresovaném Spojeným státům Trumpa označil za idiota.)