A konstatování šéfa Evropské rady Donalda Tuska, podle něhož s takovými přáteli, jakými jsou USA, už Evropě nepřátel ani netřeba, jasně dokládají, že se „bruselští“ opravdu zmítají v těžkých depresích. Francouzský ministr financí Bruno Le Maire v návalu upřímného vzteku prohlásil, že je nepřijatelné, aby USA byly „ekonomickým četníkem planety“, a na náladě Evropanům nejspíš nepřidal ani nově jmenovaný americký velvyslanec v Německu, který – stylově, prostřednictvím Twitteru – německému byznysu vzkázal, aby „okamžitě utlumil své operace v Íránu“. Bruno Le Maire sice mezitím navrhl, že by EU mohla finančně kompenzovat ztráty koncernům, které by byly Spojenými státy „ztrestány“ za kontakty s Íránem, ale je velkou otázkou, zda by na takové řešení evropské tiskárny cenin vůbec dokázaly tisknout dostatečné tuny bankovek… „Obávám se, že Američané mají v tomto případě po ruce větší klacek,“ podotýká někdejší místopředseda Evropské komise Günter Verheugen, podle něhož „americká politika braní jiných národů a firem jako rukojmí, bude nakonec úspěšná.“ Prý by zatím sice nepoužíval pojem „nepřítel, ale je očividné, že partnerství mezi USA a EU vchází do nové éry“.

Není divu, že výsledkem takové situace jsou polovičatá řešení typu „blokování amerických sankcí“ a osobně pojímaná ujišťování Teheránu, že EU za sebe smlouvu o íránském jádru dodržet chce. Polovičatá řešení proto, že přední evropské koncerny v obavách z amerických sankcí nehledí na proklamace Bruselu a samy dopředu končí své obchody s Íránem, neboť pro jejich pokračování požadují americké záruky, že nebudou trestány. Je sice poněkud kuriózní, že někdo po Americe – s její „tradicí“ nedodržování slova, natož dohod – požaduje jakékoli záruky čehokoli, ale budiž. Spojené státy má za spolehlivého partnera sice jen 14 procent Němců, ale pro německé koncerny je obchod s USA stále příliš lukrativní, aby kvůli němu riskovaly s Íránem…

Není proto divu, že Teherán má evropský postup za nedostatečný, neboť bruselská snaha legálně zakázat firmám, aby se podřizovaly americkým sankcím, mnoho úspěchu nepřináší. Původní smlouva o jaderném programu byla pro Írán zajímavá právě proto, že měla odblokovat veškeré západní sankce a pomoci tak íránské ekonomice. Evropa přitom bezradně přešlapuje, i když v Íránu působí nejméně 120 německých firem a například Paříž za poslední dva roky od podpisu jaderné dohody ztrojnásobila svůj obchodní přebytek, přičemž se na íránský trh s mnohamiliardovými investicemi vrátily takové „symboly Francie“ jako jsou Renault, Peugeot, Sanofi nebo energetický Total.

Je příznačné, že Washington má Evropu „na uzdě“ už jen tím, že kontroluje globální bankovní nebo obecně finanční sektor a navíc jej dokázal proměnit v účinnou zbraň. A tak tlačí na pilu v klidu dál. Nový ministr zahraničí Mike Pompeo představil „nejtvrdší sankce v dějinách“, čili novou politiku vůči Íránu. Spočívá ve dvanácti požadavcích, jejichž splnění podmiňuje zmírnění či zrušení protiíránských sankcí. Teherán prý musí mimo jiné zcela skoncovat s obohacováním uranu, které v omezeném měřítku dohoda z roku 2015 umožňuje. Další podmínkou je povolení přístupu nezávislých inspektorů do íránských zařízení pracujících s nukleárním materiálem. Pokud by se Írán rozhodl od svého dřívějšího závazku ustoupit a začít opět usilovat o výrobu jaderné zbraně, „jsme plně připraveni reagovat i na to“, řekl Pompeo. Írán rovněž musí stáhnout své síly ze Sýrie, přestat podporovat Palestinu nebo rebely v Jemenu či hnutí Hizballáh v Libanonu. Washington rovněž požaduje, aby íránský režim propustil všechny vězněné Američany či změnil přístup vůči svým obyvatelům…

„Připomíná mi to malého kluka, který v obchodním domě sedí na klíně Santovi a diktuje mu, co všechno by chtěl dostat pod stromeček,“ charakterizuje „novou americkou politiku vůči Íránu“ například Richard Silverstein. „A když pak ten velký den přijde, najde pod stromkem dva tři z těch dárků a naštve se, než aby měl radost alespoň z nich. Jinými slovy, USA samozřejmě po Íránu mohou chtít, aby zařídil světový mír. Ale jen to, že si to přejí, ještě neznamená, že se to vůbec může stát. Očekávat něco jiného je známkou pokrytectví nebo rovnou patologie.“ Čili, představa, že když některé sankce kdysi fungovaly, zafungují nově tuny sankcí nových, je víc než pochybná. Za rok za dva se ukáže, jak moc jsou dnes Donald Trump a zájmy, které zastupuje, „mimo“ realitu.