Nechci se teď zabývat otázkou, kam Egypt doma dospěl za těch sedm let, které od té doby uplynuly, ale faktem zůstává, že na mezinárodní scéně se už dokonale naučil dívat se svým někdejším „bílým pánům“ a jejich vazalům do očí zpříma. Spolu s Alžírskem a Libanonem nyní fakticky „vyoutovali“ celé jednání Ligy arabských států, které mělo pod vedením Saúdů podpořit západní „trestný útok“ na Sýrii. Ještě před pár lety by si přitom Saúdové (a s nimi potažmo Washington) v arabské lize prosadili cokoli…

A už po pár hodinách během prvního dne v Damašku je to jako déja vu. Víkendový raketový útok tří západních států je tu jednoznačně vnímán jako syrské vítězství. A dokonce hned dvojí, protože přišlo více méně současně s osvobozením Východní Ghúty. A tudíž i s pádem poslední větší džihádistické síly u Damašku, o nichž se mohl Západ se „svými“ Saúdy v boji za svržení syrského režimu opírat. I když, obrat ve skutečnosti nastal už dříve, na konci roku 2016, kdy vládní vojska s ruskou podporou a směsicí spojeneckých oddílů porazila Al Kajdu a její sponzory ve východním Aleppu. Nejspíš právě proto se hlavní část oslav státního svátku -- výročí odchodu posledního francouzského vojáka v roce 1946 -- dnes konají právě v Aleppu a nikoli v Damašku. A prý tam má dorazit i sám Bašár, šušká se tu…

Šéf parlamentu Hammúda Sabbágh prohlásil, že v Dúmě k žádnému chemickému útoku nedošlo, ale vše, co se následně odehrálo, jen „dokazuje koordinaci mezi Západem a teroristickými skupinami. Odrazili jsme ten útok a nyní jsme v bezpečí a silnější.“ Televizní kamery pak opakovaně zabíraly, jak mnozí poslanci povstávají a nadšeně tleskají… Západní raketový útok odsoudili mimochodem i vůdci syrských křesťanských denominací, kteří bůhví z jakého důvodu nepodporují americké a jiné „krásné, chytré a nové“ rakety útočící na straně džihádu. Když k tomu ještě Asadova kancelář hned ráno po útocích zveřejnila krátké video, na němž prezident s kufříkem energicky spěchá „do práce“, a renomovaní západní novináři přímo na místě vyvracejí celý příběh nejen s „chemickým útokem v Dúmě“, ale i oficiální popis raketového útoku jako takového, je jasné, že je režim na koni. Tahanice kolem inspektorů OPCW nebo lidí ze Světové zdravotnické organizace (WHO), kteří se najednou také chtějí do Dúmy podívat, i když jako jediní z celého systému OSN existenci „chemickému útoku“ na základě zpráv z doslechu potvrdili, jen dokreslují, že si „Damašek“ začíná určovat pravidla hry a nehodlá ustupovat tam, kde byl dříve ponižován. Ostatně, vízum prý nyní nedostal ani zvláštní vyslanec OSN Staffan De Mistura, který – přinejmenším při pohledu odsud, ze Sýrie -- po celou dobu svého mandátu jen nešťastně lavíruje mezi realitou a poslušností vůči Západu.

A mezitím tu všichni jásají, už od první ranní „ponáletové“ manifestace na Umajádském náměstí. I dnes jezdila po města auta se státními vlajkami, což u nás známe jen z důležitého hokeje nebo fotbalu, troubilo se na lesy, reprobedny v autech a na korbách mikrobusů vyřvávaly, až se okna třásla, mladí nadšenci v červených tričkách ráno na křižovatkách v centru města zapichovali do oken aut čekajících na semaforech státní vlajky…

Dobře, nejásají všichni. Ale i na těch nejásajících je vidět pocit úlevy a nový stupeň sebevědomí. Konec džihádu ve Východní Ghútě znamená konec ostřelování Damašku z granátometů a raketometů a tudíž i konec „náhodné smrti“, která si ve městě v uplynulých letech vybrala tisíce náhodných životů… To ocení i ti, kteří by jinak Bašára "nevolili". „Je to samozřejmě dobré, ale nic jsme ještě nevyhráli,“ vysvětloval mi během dvou a půl hodin jízdy z Bejrútu taxikář Rámí. Vozí lidi sem a tam, neustále. Někteří jedou do Libanonu za prací, jiní na konzuláty západních ambasád, aby už se domů nikdy nevrátili, další se naopak domů už vracejí, protože v Evropě nenašli, co hledali, nebo byli vráceni násilím. Ten chlapík se řízením osudu stal svědkem tisíců lidských příběhů ovlivněných válkou. Mohl by sepsat knihu, napadlo mně, ale kdo by ji četl? Kdosi mi kdysi totiž tvrdil, že nemá cenu dělat mnoho rozhovorů s feťáky, protože ve finále vždy vyjdou nastejno. Uděláte jeden a pak už je všechno „modelové“. Lze se sice dojmout, ale ve skutečnosti jsou na jedno brdo. Pokud nejste „profesionální dojímači“, po chvíli vás opanuje nuda. A v zásadě to platí i v případě války.

„Sedmiletou válku přece nemůžeš vyhrát za dva měsíce, jak se dnes všichni tváří. To prostě nejde. A co víc, tu válku nevyhráváme my, Syřani, ale ti nahoře. Ti bohatí. Je jich třeba dvacet procent, co se na ní pořádně napakovali. My ostatní jen přežíváme, líp nebo hůř,“ vysvětloval Rámí nepřekvapivou realitu. Ale jinak radost z vývoje situace má. Bydlí totiž v oblasti Báb al Túma, což je damašská čtvrť na okraji starého města sousedící s Džóbarem, „vstupní branou“ do Východní Ghúty, z níž džihád donedávna ostřeloval Damašek. Už skoro měsíc do jeho okolí nedopadl žádný džihádistický granát. A žádný už nedopadne. Zase žádné přebujelé nadšení, jeho radost je spíš už jen unavená. „Mám čtyři děti, ale nejmladší dcerka se narodila právě před sedmi lety. Nic jiného než válku a útěky do krytu nezná. Mám strach, jestli se někdy vůbec naučí žít normálně.“ Normální hlava rodiny, normální obavy v době války.

Obecná nálada na ulici je ale i při prvních pocitech přece jen povznesená až triumfální a na nárožích a domech se objevily spousty nových plakátů s Bašárem Asadem; v poslední době jich prý nějak ubývalo. Neumím to posoudit, ale zato je na každém z nich jméno dotyčného, kdo plakát zaplatil. Žádná nátlaková vládní akce, žádná anonymita, hezky otevřeně. Příklon k vítězi. V těchto dnech se totiž Sýrie obecně veze na vlně nacionalismu a sjednocení „šiků“ právě za Bašárem. Pokud chtěly USA, Británie a Francie právě jeho režim ztrestat „raketovými útoky“, které se vlastně vyhnuly všemu důležitému, tak neuspěly. Jediným vítězem jejich akce je tady právě on, a pranic nezáleží na tom, co si o tom budou vysvětlovat třebas poslanci v českém parlamentu nebo tam někdo v Evropě obecně.

A pokud Rusko dokázalo s USA domluvit, že se rakety vyhnou ruským, syrským, íránským a obecně šíitským důležitým cílům, a přitom ve finále přenechalo sestřelení většiny letících raket právě syrské armádě k jistojistému posílení jejího a tím i národního sebevědomí a tím i Bašarova režimu, tento pozoruhodný manévr se zadařil až neuvěřitelně. Nic tím samozřejmě nekončí. Válka běží. Sýrie je bojištěm, na kterém se rozhoduje o budoucí podobě světa.

Stay tuned.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.