James Carter, dávající přednost oslovení Jimmy, byl americkým prezidentem od ledna 1977 do ledna 1981 a spojujeme ho s politikou „lidských práv“, odpovídající jeho založení baptistického kazatele. Přinesl do společnosti hodně nového, dožil se stovky, ale politicky měl příliš krátkou životnost. Jak připomíná i náš nejlepší premiér všech dob Petr Fiala, jedno čtyřletí je prostě málo…
Začátek Carterova veřejného působení byl na americké poměry opravdu razantní: „V roce 1962 vstoupil do státní politiky a o osm let později byl zvolen guvernérem Georgie. Mezi novými mladými jižanskými guvernéry přitahoval pozornost důrazem na ekologii, efektivitu ve vládě a odstraňování rasových bariér,“ připomíná oficiální životopis z webu Bílého domu. (ZDE)
Henry Kissinger nezahrnul Jamese Cartera mezi skupinu výjimečných osobností, o kterých píše ve svém vrcholném díle Umění politické strategie. Z amerických prezidentů si raději vybral Richard Nixona, se kterým otevřel normální vztahy s Čínou (ale formálně to proběhlo až za Cartera roku1979). Jako reprezentanta druhé půle 70. let, kdy Carter vládl, Kissinger představil egyptského prezidenta Anvara Sádáta.
Nicméně, jak v této souvislosti připomíná, Carter měl klíčový podíl na mírové dohodě s Izraelem, za kterou dostal Sadat roku 1978 Nobelovu cenu míru spolu s ministerským předsedou židovského státu Menachenem Beginem. Uvedená dohoda z Camp Davidu byla připomínána i roku 1982, když poctili Nobelovkou samotného Cartera.
Bude pro Českou republiku rok 2025 lepší, než ten proběhlý?Anketa
Kissinger o vzniku této smlouvy píše: „Třetího dubna 1977 Sádát v přesvědčení, že „99 procent karet v této hře drží Američané“, představil nově nastoupivšímu prezidentu Carterovi mírový plán. Zopakoval nutnost existence palestinského státu a stažení Izraele do hranic z roku 1967 a uvedl, že Egypt je připraven oficiálně Izrael uznat a nevznese námitky proti americké pomoci či garancím budoucího palestinského státu.“ (Henry Kissinger, Umění politické strategie, Prostor 2023, str. 313.)
Kdyby to tak dneska chtěl někdo zopakovat!
Carterova role byla zásadní také v procesu jaderného odzbrojování, či spíše nedoplňování vysloužilých zbraní novými, takže by jejich počty časem přirozeně klesaly. Podstatné bylo, že byla dohodnuta ustanovení o vzájemné kontrole jaderného arzenálu USA a SSSR. Tak to bylo dohodnuto ve smlouvě o omezení strategických zbraní SALT II, kterou Carter podepsal v červnu 1979 se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem ve Vídni. Předcházela tomu o šest let starší smlouva SALT I, která stanovila stropy jaderných hlavic na obou stranách a pokusila se přibrzdit výzkum nových systémů.
Smlouva SALT II, vnímaná jako zřetelná naděje na postupné snižování jaderné hrozby, byla typickou mission impossible. Na mezinárodní scéně zazářila, ale doma ukázala hranice moci amerického prezidenta, protože po sovětské invazi do Afghánistánu o vánocích téhož roku ji Senát odmítl ratifikovat. Ale ani americký Senát není všemocný, a tak smlouva byla z americké strany i poté dodržována.
Záběry z Vídně, kde se SALT II podepisovala, ukazovaly Brežněva ve stavu, který snad byl ještě horší než u současného dosluhujícího amerického prezidenta Joe Bidena. Věřili jsme, že blížící se generační změna v Sovětském svazu přinese uvolnění i do normalizovaného Československa. Zato Carter byl v plné síle, v létě se dokonce pokusil o maraton, ale v půli trati byl pro vyčerpání stažen ochrankou.
Byla tu řada událostí v závěru Carterova funkčního období, které vytvářely dojem, že hranice blokového uspořádání světa jsou rozrušovány a historie s k nám obrací svou vlídnější tváří.
Posiloval blok nezúčastněných zemí, o jejichž okázalém summitu v Havaně v září 1979 už jsem v minulých dnech psal. Vstupovala v platnost dohoda Torrijos – Carter o postupném předávání panamského průplavu pod správu Panamy. Krátce předtím, v červenci 1979, zvítězila nikaragujská revoluce. Už tu nebyla jen Kuba. Na zadní dvorek USA pronikala svoboda a hledala další spojence. V Managui jsem viděl výstavu fotografií z vítězství revoluce v Íránu z roku 1978.
Pak nastoupil obrat. Na jaře 1979 byla v Afghánistánu byla svržena královská vláda, ale zaslepení revolucionáři vyvolali takový lidový odpor, že zimnímu pádu Kábulu zabránila až sovětská intervence. V Íránu probíhala drsná konfrontace s obsazením americké ambasády v Teheránu, jejíž osazenstvo se stalo rukojmími revolučních gard. Zoufalý pokus Carterovy administrativy z roku 1980 o násilné osvobození rukojmí speciální jednotkou skončil pádem vrtulníku v písečné bouři. A s ním padly šance na Carterovo znovuzvolení.
Ve skutečnosti to byl zvrat historické epochy. Následující nástup Ronalda Reagana v USA a Margarety Thatcherové v Británii pomohl k moci i polozapomenutým akademickým podivínům snícím o utopii čistého trhu bez bariér a podle jednotných světových pravidel. Dnes to označujeme za nástup neoliberalismu. Deregulace, privatizace, zničení rovnováhy práce a kapitálu rozkladem odborů. Levice převzala „lidská práva“ jako náhražku práv sociálních, o kterých se pomalu přestávalo mluvit.
Po rozpadu východního bloku roku 1989 se tento model uplatnil i na postkomunistické země a ty jen bezradně přihlížely, jak přicházejí o národní bohatství a sociální oporu svých svobod, z dnešního pohledu už zdaleka ne tak malých.
Svět se změnil v jednorozměrnou hegemonii Spojených států, do které se začlenila i evropská integrace. Systém neomezené svobody nejsilnějších hráčů znásobil nerovnosti až do „nesouměřitelnosti“. Komu se takový výraz zdá příliš abstraktní, může ho nahradit zjištěním, že proti těmhle mocným si prostě neškrtne.
Osud obdařil Jimmiho Cartera možností nejprve se podílet na pokusech o vznik lepšího světa, a pak sledovat zánik této příležitosti. Dožil se chvíle, kdy neoliberalismus a americké impérium, diktující pravidla všem ostatním, dojíždí na konec slepé uličky. Jimmy Carter prolétl touto historií jako bílá vrána.
Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
