Stagflace je pojem popisující období vysoké inflace v kombinaci s vyšší nezaměstnaností a stagnujícím, nebo dokonce záporným ekonomickým růstem. Pro monetární a fiskální autority se jedná o obtížné období, neboť jednání za účelem snížení inflace povede k vyšší nezaměstnanosti a dále zhorší ekonomický růst. Naopak jednání v opačném směru zhorší inflaci. Spojené státy si prošly jediným obdobím stagflace, a to v sedmdesátých letech, jež bylo zapříčiněno vysokými cenami ropy. Drahá ropa snížila produktivitu ekonomiky a vedla k vyšší inflaci a nezaměstnanosti.

V současnosti se příčinou potenciální stagflace jeví vytvoření velkého množství peněz následované přísnějšími úvěrovými podmínkami, které zpomalují ekonomický růst. Zatím se nedá mluvit o stagflaci ve Spojených státech a potažmo v Evropě, neboť ekonomický růst je pořád ještě kladný, ačkoli už zpomaluje a nezaměstnanost je rekordně nízká. Jak ekonomický růst, tak i nezaměstnanost se ale v dalších mnoha měsících budou pravděpodobně vyvíjet způsobem, který bude čím dál více připomínat stagflaci.

Inflace, ačkoliv již v poklesu se může ukázat být perzistentní, a to zejména od poloviny letošního roku, kdy se ta americká bude srovnávat s klesající základnou. Úrokové podmínky se mohou nadále zpřísňovat, proto ekonomická aktivita pravděpodobně zůstane utlumená, jestli nesklouzne k recesi. Společnosti časem tento efekt pocítí, a to zejména až se jim začnou tenčit úspory z dob mimořádně ziskových let 2021 a 2022. Následovat by mohla zvýšená nezaměstnanost a takto se dotvoří obrázek oné stagflace. Situaci nebude pomáhat ani zvyšující se geopolitický protekcionismus, který měl deflační efekt poslední více než dekádu.

Ovšem velkým rozdílem je to, že současná inflace není zdaleka na takto vysokých úrovních, jako byla v sedmdesátých letech. Problémem sedmdesátých let bylo opakované oživení inflace s pokaždé vyšším vrcholem než předtím. Oproti tomu současná inflace měla jediný vrchol a zatím nevidím důvod pro druhý a obzvlášť vyšší pík. Taková situace může nastat, pokud ekonomické škody přísné monetární politiky budou příliš velké, že by to donutilo centrální banky ke snížení úrokových sazeb zpět na nulu a započít expanzivní politiku. To by mohlo přiživit inflaci, ale také se to bude částečně kompenzovat se zpomalující poptávkou v důsledku rostoucí nezaměstnanosti. Pokud to tedy centrální banky znovu nepřeženou, nemělo by to vést k dalšímu extrémnímu růstu inflace.

Co to znamená pro trhy?

Období stagflace vedlo ve Spojených státech ke ztracené dekádě, jak je například zřejmé z grafu indexu S&P 500, který se v roce 1980 ocitl na stejné úrovni, jako v roce 1970, ačkoliv mezi tím samozřejmě měl mnoho růstových a ztrátových fází. V tomto období se tedy vyplatilo investovat pouze do jednotlivých akciových titulů, které v tomto období rostly, anebo úspěšně obchodovat kolísavost trhu. Pokud dojde ke zpomalení ekonomické aktivity a nezaměstnanost začne růst, americký Fed zasáhne, neboť to je pro ně tím spouštěčem pro snižování sazeb. Statisticky akciové trhy spíše padají po prvotních sníženích, ale poté nastává v průměru několikaleté období býčího trhu. Ztracenou dekádu za dnešních podmínek neočekávám, neboť se podstatně liší od těch v sedmdesátých letech. Vývoj ekonomiky by mohl připomínat stagflaci, ovšem ta bude pravděpodobně značně kratší než v minulosti.