Více o tomto výroku ZDE.

Již století před vyhnáním Němců českých zemí se vlivem Palackého ujal názor, že na české země mají nárok pouze jazykoví Češi. Od té doby čekali Češi jen na příležitost Němce vyhnat a jejich majetek si přisvojit. Události roku 1938 nebyly tedy příčinou vyhnání Němců českých zemí. Pokud je pan Veleba vzdělán, musí to vědět.

Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebylo organizováno vysídlení českého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Češi v odstoupených územích Německu, na rozdíl od Těšínska připadlého Polsku a později Slovenska, mohli zůstat. Historik Volker Zimmermann v roce 1995 zjistil, že není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, SD, gestapa, ani německých státních a správních úřadů vybízející k vysídlení osob mimo Německou říši, nebo ho nařizující [Zimmermann]. Ke stěhování do vnitrozemí se spontánně rozhodovali samotní přestěhovalci. Československé centrální úřady počínaje 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí, kde je nikdo nechtěl. Příklady telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům ústeckého kraje lze nalézt v [Intolerance].

Češi, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechizujícími zásahy během první republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří si to nepřipouštěli. Československý stát přeložil své zaměstnance a úředníky do vnitrozemí sám. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.

Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), hospodářské (16,41 %), kulturní (1,26 %)“, celkem 29,59 %, „obavy před potížemi politickými (19,56 %), hospodářskými (17,33 %), kulturními (2,40 %)“, celkem 39,30 %, „touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody“ (11,82 %), „touhu žít v ČSR“ (7,21 %), „jiné důvody“ (8,37 %), „důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně“ (3,71 %) [Šíma]. Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu nevyskytuje. Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí ve svém díle z roku 1945 jako pronásledování ze strany Němců pouze (sic) následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl“ [Šíma]. Dílo vyšlo bezprostředně po válce v roce 1945, kdy doba nebyla Němcům nakloněna, takže by se dalo předpokládat, že pokud by to bylo bývalo jen trochu možné, tak by byly bývaly Šímovy záznamy zmanipulovány v neprospěch německé státní správy v odstoupených územích.

Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již československý stát v německých sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že jejich předchozí chování a československého státu nebylo v pořádku. Šíma to implicitně potvrzuje, když píše, že potíže vedoucí k přestěhování udávali zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu, technici. Dále předáci a funkcionáři Sokola, českých obranných jednot, příslušníci svobodných povolání a dělníci. Byly to ztráta obživy a potíže nebo obavy z nich následkem předchozího kolonizátorsko nacionalistického chování, u dělníků též obava z politického pronásledování za členství v českých socialistických stranách a v KSČ. Nejvíce potíží udávali exponenti českého živlu [Šíma]. Nemovitý majetek si mohli vzít s sebou, o nemovitý se starat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se, dostal nemovitý majetek nuceného správce, který jim po celou válku posílal výnosy z něho do protektorátu.

Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo přinuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku násilí [Zimmermann]. České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdách, které se Čechům staly odstoupením pohraničí, a to v takovém množství, že fakticky rezignovaly na svůj hlavní účel, na zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by žádná událost dokumentující příkoří, násilí, vynucené vystěhování Čechů z odstoupených území Německu, nezapadla, byla by zveličena a pohotově jako velekřivda na Češích podána čtenářům. České sdělovací prostředky se tehdy snažily neoznačovat přestěhovalce do vnitrozemí za uprchlíky, protože „prchání“ navozovalo „zbabělost“, „nestatečnost“ Čechů. Pozdější knižně vydané vzpomínky přesídlenců hovořily z obdobného důvodu o drastickém násilí, které je přinutilo k odchodu, a to jen kvůli tomu, aby jim někdo nevyčetl zbabělost nebo malichernost důvodů přestěhování, když se k předchozímu nevhodnému svému chování v německých sídelních územích přiznat nemohli.

V otázce migrace v létech 1938–1939 lže česká historiografie nejintenzivněji.

Zdroje:

Intolerance. Albis International, Ústí nad Labem 2004

Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945

Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001