Komunisté mají s výjimkou Slovenska pravdu – v únoru 1948 nepřevzali moc v ČSR pučem, nýbrž jen doplněním vlády, což jim umožnil jediný viník: prezident Edvard Beneš. Jen na Slovensku předcházelo 23. 2. převzetí moci komunisty, které se pučem již nazvat dalo. Skutečnost, že hladké předání moci komunistům zavinil svým protiústavním činem jen jediný viník – Edvard Beneš – je české veřejnosti známo málo.

Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti. Nosek to nesplnil. Ministerský předseda Klement Gottwald odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, a tak ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Sociální demokraté se v té chvíli dosud nerozhodli. Odstupující ministři tří nekomunistických stran nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12. Odstoupit jim poradil prezident Edvard Beneš a zároveň jim slíbil, že je nenechá padnout.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby navrhované demise svých ministrů projednali, proti čemuž se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani ten nerozhodl o jejich demisi.

V lednu 1948 nařídil ministerský předseda SSSR Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, ministerstvo státní bezpečnosti, nástupce NKVD), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Klementu Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 000 US $, podepsaná jeho tajemníkem Drtinou, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem.

František Tymeš a Václav Majer, ministři ze sociální demokracie, nakonec přece jen podali demisi, nicméně oficiálně ale nedemitovali, nýbrž byli prezidentem zproštěni úřadu, protože je Gottwald chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi. Nyní nastala kýžená situace, kdy nefungovala nadpoloviční část vlády (14 ze 26) a tudíž celá československá vláda měla podle ústavy za povinnost odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, někoho podle svého vlastního výběru pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje československou ústavu. Pokolikáté už?

Gottwald výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, novými ministry jmenoval třináct komunistů a jednoho nekomunistu, Jana Masaryka. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák coby předseda Zboru poverenníkov s předstihem již 23. 2., kdy bez jakékoliv zákonné opory zbavil funkce členy Zboru povereníkov za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946.

25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On (Edvard Beneš) má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla, a dovede ji ocenit realisticky.“ Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský.