Pár příkladů. František Palacký tvrdil, že husitský ozbrojený boj byl také válkou národní, že Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa, že to byl upřímný demokrat opírající se o nižší vrstvy městské a venkovské. Tyto teze Masaryk a dějepisectví československého státu převzaly. Za dalšího demokrata do morku kostí je v rozporu s fakty označován Edvard Beneš. Tzv. historičnost hranic českého státu se vysvětluje jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu například takto: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006], což je průhledná lež. Neměnily se do vzniku republiky teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku. Navíc se vůbec neuvádí, že Beneš požadoval na mírových jednáních v Paříži rozsah československého státu v „dočasných historických hranicích“ [René Petráš: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009].

V roce 2006 se nedokázali čeští a němečtí dějepisci shodnout na společné předmluvě k rozsáhlé historiografické studii Jiří Pešek; Oldřich Tůma; Manfred Kittel; Horst Miller (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006, s důrazem na vyhánění Němců po druhé světové válce jen kvůli tomu, že česká strana žádala zařadit do studie i údajné vyhánění autochtonních Němců z Rumunska, aby se zamaskovalo, že Němce vyhánělo za hranice jen velmi málo států – Polsko z nově nabytých německých území (vlastní autochtonní Němce, pokud vůbec nějací po evakuaci s ustupujícím Wehrmachtem v Polsku navzdory rozkazu zbyli, se snažili repolonizovat); Maďaři se zpožděním pod tlakem očekávaného přílivu maďarského obyvatelstva vracejícího se z Transylvánie a vyháněného ze Slovenska, tlaku sovětské správy požadující vyhnat všechny podunajské Šváby se ubránili, ze země vyhnána byla asi jen jejich jedna čtvrtina. Necelé čtyři tisíce Němců z minimálně 150 000 vyhnalo Holandsko. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale opustili-li zemi, bránilo jim pak v návratu. Itálie převzala Němce odešlé z Jižního Tyrolska zpět a vrátila jim občanství. I Francie vracela bez dalšího německým Alsasanům a Lotriňanům občanství, taktéž Belgie svým Němcům z oblastí kolem Eupenu a Malmédy. Jen Jugoslávie a ČSR vyhnaly en bloc své Němce ze země. Československo tak činilo bez souhlasu mocností ihned po skončení války, do skončení postupimské konference, tj. za tři měsíce, jich vyexpedovalo za hranice 600 až 700 000. Souhlas k vyhánění nebyl ani dodatečně udělen, spojenci v Postupimi jen UZNALI nutnost transfer německého obyvatelstva provést, což není souhlas. Ona výše uvedená studie pak vyšla v obou zemích se stejným textem ale s odlišnou předmluvou. Ostuda to byla v historiografických kruzích přenáramná, ale veřejnost se o ní prakticky nedověděla.

Česká historiografie napilno

Kulaté (70.) výročí od konce druhé světové války způsobilo, že se vyrojilo množství článků se tímto obdobím zabývajících, dílem značně kritických k českému poválečnému nakládání s Němci. Za všechny uveďme článek Ivana Motýla Vypíchat oči, znásilnit, poplivat upálit. Nová svědectví o tom, jak Češi po válce „odsouvali“ Němce. Týden č. 23/2015. V otázce česko-německého soužití ve 20. století se tak najednou česká historiografie dostává do úzkých, poznává, že s vyslovenými lžemi nemůže jít do přímého střetu s fakty.

Projevilo se to též minulý týden při vydání knihy Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Zatím posledního přeběhlíka na českou stranu, německého historika Detlefa Brandese bylo třeba za změnu stran nějak odměnit a tak Česko-německý fond budoucnosti přispěl na překlad a české vydání jeho knihy nezanedbatelnou částkou. Fond tak podporuje autory a akce vlídné vůči Čechům a jejich výkladu historie.