V roce 1923 dostává nadaný novinář Ferdinand Peroutka od prezidenta republiky Tomáše Masaryka darem půl milionu korun na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Nebylo to neobvyklé, Masaryk například dlouho finančně podporoval Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek], v roce 1925 daroval Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1 000 000 Kč a další tučné obnosy dával Stránskému i Beneš [Klimek 2002]. V březnu 1923 věnoval každému členu své rodiny, Charlottě, Janovi, Alici a Olze, po 2 050 000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1 035 000 Kč, celkem 10 250 000 Kč [Kalvoda]. Další příklady Masarykova rozdávání by se daly vyhledat. Stojí za to ony sumy srovnat s tehdejší výší měsíčního platu nebo mzdy. Původ peněz není dodnes jasný, protože podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady přes 16 000 £.

Peroutka byl také jakýmsi dvorním historikem Pražského hradu, tedy Masaryka, Beneše a jejich nohsledů, o čemž svědčí jeho čtyřdílné dílo Budování státu. Pokryl jím jen část období první republiky a navzdory tomu, že byl dějepiscem Hradu, nechal jím proniknout do veřejnosti řadu zajímavých, jinde nevzpomínaných skutečností. Pár příkladů. Slováci neměli při vzniku republiky žádného soudce a z třiceti tisíců úředníků a zaměstnanců ve státní službě se hlásily ke slovenskému původu jen dvě tisícovky (skutečnost byla ještě horší). Peroutka též doložil, že obyvatelstvo Slovenska nebylo národnostně vyhraněné, mluvilo slovensky, maďarsky a německy. Na otázku, zda je Maďar nebo Slovák, lidé podle něj často odpovídali asi takto: „A všetko jedno! Keď bude dobre medzi Maďarmi, som Maďar, keď medzi Čechmi, som Slovák.“ Na margo československých legií na Rusi napsal: „Bolševici stejně ovládli Sibiř, jako kdyby tam legií nebylo,“ čímž se odlišuje od jiných československých historiků. Zahraniční politika podle něj též nebyla zcela v pořádku. Uvádí, že na jednání reparační komise v Paříži československá delegace požadovala, aby úhrada škod způsobených vpádem maďarského vojska na Slovensko v roce 1919 za československo–maďarské války byla, zcela nelogicky, uložena i Německu. Jeden stát jen proto, že byl ekonomicky silnější, měl platit za škody, které způsobil stát jiný. Podle toho se pak reparační komise k československé delegaci a k jejím požadavkům chovala [Peroutka]. Ostatní čeští historiografové takové informace zamlčují.

Peroutka též v Budování státu uvedl i prozíravá slova ministerského předsedy Vlastimila Tusara, která zazněla při projednávání jazykového zákona (o státním jazyku československém): „Tento stát jsme vybojovali my… a tomuto státu budeme vtiskovati my, Češi, ráz svou prací, svým českým duchem. Ale, pánové, žádné paragrafy, žádné zákony, žádní policajti ani četníci nám nedovedou ten stát udržeti, nedovedeme-li my tomu státu dáti takovou vnitřní konstelaci, aby se udržel sám. Na mezinárodní konstelaci se nesmíme nijak spoléhati. Mezinárodní konstelace jest něco měnivého. Ta je dnes taková a za deset, dvacet nebo třicet roků může být docela jiná“ [Peroutka].

Peroutka též uvádí, že obavy československých výrobců ze zahraniční konkurence se promítly do ochranářského celního systému první republiky vysokými cly (průměrná československá celní sazba byla třetí nejvyšší v Evropě) i úplnými zákazy vývozu nebo dovozu různých komodit. ČSR převzala rakouské celní tarify, ovšem s různými přirážkami způsobenými válkou. Prakticky hned, 28. 1. 1919, přirazila ke všem stávajícím rakouským válečným celním tarifům dalších 200 %. V roce 1921 byla dovozní cla dále zvýšena na deseti- až třicetinásobek předválečného rakouského tarifu. Československo v Evropě vedlo trend ochranářských cel a nepřímo je tak vnucovalo státům, se kterými obchodovalo. Nevhodnost této cesty se ukázala po roce 1930, kdy byl ochranářský systém dobudován ve všech evropských státech do dokonalosti a polovina československého průmyslu jejich následkem téměř zničena [Peroutka].

Pak přichází na scénu Peroutkova odpověď jednomu německému studentovi nazvaná Češi, Němci a židé v Přítomnosti z 22. 2. 1939 (citáty v www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Je-vhodne-aby-se-prezident-statu-odchyloval-od-pravdy-359933, kompletní text v http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf). I když kontext antisemitismus a příklon Peroutky k německému národnímu socialismu oslabuje, je i tak jasné, že článek nenapsal člověk s neutrálním postojem k Německu, Židům nebo dokonce filosemita.

Relativně brzy po vzniku protektorátu byl Peroutka poslán do německého koncentračního tábora. Julius Firt napsal ve svých pamětech: „Karl Hermann Frank nebyl zcela přesvědčen o trvalosti tisícileté říše národa německého. Měl vlastní plán, jak pomocí osobností mezi českým lidem známých a populárních zachránit české země pro Německo v jiné než nacistické konstelaci… Frank se pokusil získat na svou stranu i Ferdinanda Peroutku. Rozkázal, aby ho přivezli z Buchenwaldu do Prahy na Pankrác, dal si ho předvést a nabídl mu šéfredaktorství obnovené Přítomnosti. Peroutka si vyžádal psací potřeby a chtěl získat čas. Prý musí nejprve vysvětlit Frankovi, jak se on, literát a výtvarný kritik, dostal do politiky. Franka nakonec tato hra omrzela a poslal Peroutku zpět do Buchenwaldu“ [Firt].

Před koncem války se Peroutku v KZ Buchenwald pokusili zabít na rozkaz komunistického politického vedení jeho komunističtí spoluvězni, což bylo v německých koncentračních táborech běžnou praxí. Mechanismus vzniku komunistického teroru v německých koncentrácích vysvětlil později sám Ferdinand Peroutka takto: „V koncentračních táborech… mohl terorizovat… jen ten, kdo měl moc. A tu měli… nacisti, esesmani… a potom ji měli komunisti. Poněvadž komunisti ve všech těch táborech vlastně byli nejstarší obyvatelé. A jako nejstarší obyvatelé obsadili všechna administrativní místa, která byla dostupná vězňům. A kdo měl… administrativní místa v rukou… měl v rukou tábor a mohl terorizovat. Kdo neměl administrativní místa, neměl žádnou možnost terorizovat.“ Jak známo, všichni komunisté se podřizovali Moskvě, tedy i NKVD a Sovětský svaz mohl ve všech německých koncentračních táborech vykonávat bolševickou justici [Peroutka – Urzidil].

Po válce obnovil Ferdinand Peroutka vydávání svého týdeníku, ale již pod názvem Dnešek. Po parlamentních volbách v roce 1946, které v českých zemích vyhráli komunisté, se Ferdinand Peroutka opět kardinálně mýlil, když po volbách napsal: „Už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka… už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“ Náhoda to nebyla, jeho názor potvrzují i jeho slova ve Svobodných novinách z 27. 1. 1946: „Cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu.“

Po jeho útěku do USA jsou k zaznamenání ještě dvě události. Jiří Voskovec se stal vyslancem již komunistického Československa u UNESCO v Paříži, obdobně jako otec M. Albrightové obdržel po Vítězném únoru důvěru KSČ a mohl se vrátit jako vyslanec do Bělehradu. Voskovec se v Paříži úzkostlivě vyhýbal utečencům z ČSR a stýkal se pouze s československým vyslancem ve Francii Adolfem Hoffmeisterem. V roce 1949 Voskovec přesídlil do USA, kde ho internovali na Ellis Island, ostrově před New Yorkem, protože mu jako vyslanci komunistické ČSR nedůvěřovali a nechtěli ho do země vpustit. Nakonec po přímluvě Peroutky a Karla Steinbacha americké úřady po dlouhých měsících do USA přece jen vpustily.

Peroutka se stal také prvním ředitelem československého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Sídlil ale v USA, v Mnichově, kde se vyráběly všechny programy, řediteloval jeho zástupce Pavel Tigrid. Peroutka nelibě nesl větší důležitost Mnichova danou tehdejšími technickými možnostmi rozhlasového vysílání. Vyřešilo se to po relativně krátké době vyhozením Tigrida pro jeho údajné tvrzení, že změnu názoru Slováků, lze docílit láhví kořalky. Někdo ho udal americkému vedení. Zda v udání sehrál nějakou roli Peroutka, nevíme. Ale v RFE se to tak tradovalo.

Zdroje:

Firt, Julius: Knihy a osudy. Index, Köln 1972
Kalvoda, Josef: The Genesis of Czechoslovakia. East Europa Monographs, Boulder/New York 1986; česky: Geneze Československa. Panevropa, Praha 1998
Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. Panevropa, Praha 1996
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. Paseka, Praha 2002
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991
Peroutka, Ferdinand, Urzidil, Johannes: O české a německé kultuře. Dokořán/Máj, Praha 2008