Fakta z titulku společně s tím, že Království české bylo vysloveně česko-německou zemí, ve které se minimálně od poloviny 16. století – tedy již století před údajným začátkem germanizace po bitvě na Bílé hoře – mluvilo pravděpodobně více německy než česky, patří k nejlépe chráněným tajemstvím současných českých dějepisců. V lepším případě řeknou, že nelze s jistotou určit, jak se v zemi převážně mluvilo, což je korektní, protože jen indicie ukazují na převahu němčiny v Království českém. Připomeňme též, že po staletí usedlí Němci českých zemí, Němci karpatští a českoslovenští Maďaři byli před 73 lety, 2. 8. 1945 zbaveni dekretem presidenta republiky č. 33/1945 Sb. občanství.

Přímým podnět k sepsání tohoto článku byla čtenářská reakce na mnou připomenutou skutečnost, že před první světovou válkou měly z větších měst v Království českém jen Budějovice, Plzeň a Praha převážně česky mluvící obyvatelstvo. Jeden čtenář namítl, že ještě v 19. století byla Praha převážně německá! Ano, má pravdu, vysvětlení následuje níže. Mimochodem, jste s to odpovědět na otázku, kdy že vzniklo město Praha? Správná odpověď zní, že v roce 1784 sloučením stávajících německých měst Altstadt, Neustadt, Kleinstadt, poslední včetně své připojené části zvané Burgstadt. Nevěděli jste? Ve Wikipedii to explicitně uvedeno není. I k tomu se za chvíli dostaneme.

Známá poučka říká, že kultura a civilizace se nešíří přeskakováním území, nýbrž z geografického pohledu postupně, jakoby z jakéhosi kulturního středového zdroje, podobně jako vlny vyvolané pádem kamene do vody. Nejdříve jsou civilizováni sousedé – sousední kmeny, státy – a ti pak předávají své nově získané civilizační a kulturní návyky zase dalším, svým sousedům. Proto Slované v Česku byli civilizováni kulturou původně latinskou a křesťanskou hned po Němcích (Germánech) a jejich prostřednictvím. První kulturní expanze vycházela z dnešní severní Francie s její římskou minulostí. Jako první větší státní útvar byla civilizována Svatá říše římská, která tehdy sloužila všem bez ohledu na národnost, hlavně Románům a Germánům. Ze západní části Říše pronikaly novoty a civilizační vlivy do Čech nejen prostřednictvím přistěhovalců německého jazyka, nýbrž i vlivem osazenstev nově zakládaných klášterů v českých zemích, prostřednictvím vzdělaných mnichů. V důsledku prostředníků-Němců byli Slované v českých zemích civilizováni i kulturou německou. Pozdejší civilizačně kulturní vlny vycházely z dnešní severní Itálie, do českých zemí se dostávaly z jihu, hlavně přes alpské Němce v dnešním Rakousku, tedy opět prostřednictvím Němců.

Jediný český historik, který se to nebál tvrdit, byl Josef Pekař: „Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc – Pekařova poznámka v originálu) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojem kultury, vnášela do Čech od počátku jejich státního života cizina. Popatříme-li dnes kolem sebe, není asi ničeho, co vidíme, čím a jak žijeme, nač myslíme a činíme, co by nebylo ovlivněno nebo přímo dáno cizinou. V stoletích minulých, po přetržení cest do Byzance, nebyl sic vliv Evropy, t. j. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný, společenský i duchovní jest jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského, tak tomu bylo v podstatě i v stoletích minulých… vzor ciziny působil, jak opakuji, do všech stránek života a do všech projevů jeho… Tedy ne pouze stýkání a potýkání podle formule Palackého, ale stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších sousedů světa germánského a románského jest nejmocnějším a dáleko nejvýznamnějším faktem a faktorem našich dějin. Nechci prodlévati u otázky, pokud platí tato these o všech národech evropského kruhu kulturního – není jistě žádného, jenž by nepodléhal příkladu a vzoru pokročilejšího souseda. Na př. o Němcích středověku platí velkou měrou totéž, co bylo pověděno o závislosti Čechů na cizí vyšší kultuře souseda: Němci nám tenkrát jen prostředkovali pokroky, jimž se sami v sousedství naučili, podobně my podobnou roli prostřednickou hráli v středověku zejména směrem do Polska… Na rozdíl od Palackého a jeho pojetí třeba zdůrazniti, že jest to podíl v myšlenkové a mravní snaze, k níž nás vychovala, již k nám vnesla cizina, nikoliv něco, co by nezávisle od Evropy vyrostlo samo z českého ducha a prostředí. A druhým faktorem nesmírného dějetvorného účinu jest naše geografická poloha mezi národy, v tom především naše poloha mezi Němci. Měla vliv směrem několikerým; vytkněme z toho to nejdůležitější. Především byli to Němci, jejichž prostřednictvím a v jejichž rouše vstupovaly k nám pokroky, vzory a duchovní směrnice Evropy – nezapomínám přímých styků s Italií nebo s Francií, Anglií, Španěly, Nizozemím, ale německé prostředkování i německé vlivy přímé měly nepochybnou převahu. Při tom pro dobu středověkou třeba položiti důraz na to prostředkování – dnes na příklad víme na rozdíl od doby Palackého, že ani feudalismus není zjev původem německý nebo germánský, ani že to nebyli Němci, kteří stvořili stav městský se vším, co s tím novotvarem ohromné sociální, hospodářské i kulturní důležitosti souviselo – ale byli to Němci, kteří jej od západu převzali a k nám v německé podobě vnesli. Co dále? Od počátku svých dějin byli jsme závislí na moci německé i politicky – zdatnosti (i vojenské zdatnosti – Pekařova poznámka v originálu) našeho kmene, chráněné poloze země i dobré politice našich panovníků se sic podařilo zlomiti nebezpečí této závislosti a konečně dáti státu českému přední, privilegované postavení v Říši (ve Svaté říši římské národa německého), dáti českým králům v ruce moc císařův římských. Němec… nás nutil k napodobení, závodění, ke snaze vyrovnat se pokrokům a dovednostem a zámožnosti a moci jeho – i v tom směru měla naše osudová poloha mezi Němci na nás vliv velmi blahodárný; jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v administrativě, kázni a pracovitosti dále než ostatní národové východní, děkujeme za to především výchově německé. A třeba říci, že víc než výchově: my se během staletí s Němci promísili mnohonásob, přijali mnoho krve německé do svých žil, změnili i rasově podstatně svou povahu: má-li dnes čtvrtina Čechů v Čechách jména německá, je to dokumentem nikoli germanisace, nýbrž čechisace, ukázkou kolik asi Němců odcizeno bylo své národnosti na tomto historickém českoněmeckém zápasišti. I ten fakt působil ovšem nesmírně na naši míru odolnosti vůči Němcům a na naši snahu vyrovnati se jim – Němci se zčásti počeštili jazykově, my poněmčili vlastnostmi a schopnostmi.“ [Pekař 1912]

Nepřímý důkaz, že civilizace a kultura nepřeskakuje území. 20. 5. 1474 se zřítil už téměř dostavěný kamenný chrám Zesnutí Bohorodičky (Uspenskij sobor) v Moskvě. Car posílá do Benátské republiky pro architekta, do Moskvy přijíždí architekt Aristotele Fioravanti. Chrám se musel rozebrat do základů a postavit znova. I za kameníky byli pozváni alespoň Pskované, protože byli znalí „německého řemesla“. Italové a Němci pak stavěli knížecí dvorce a chrámy (moskevský Kreml navrhli a postavili Italové), sloužili jako vojenští odborníci u dělostřelectva i pěchoty, pracovali jako lékaři a překladatelé (Němci). Rusové je nebyli schopni ani po čase nahradit, nebyli s to dohnat rychle se rozvíjející renesanční Evropu [Zubov]. Očitý svědek Sergej Šmeman napsal v 80. letech minulého století o poměrech na ruském venkově: „I přes všechny změny uskutečňované ve venkovském prostředí bylo v předvečer revoluce jeho obyvatelstvo stále nekulturní a zaostalé. Většina obyvatel byla negramotná. Pouze polovina hospodářství měla železné pluhy, při sklizni se stále používaly srpy (ve střední Evropě se kosy používaly již ve středověku)… Průměrný výnos obilovin z rolnické půdy byl jen nepatrně vyšší než na anglických panstvích ve 14. století.“ V době první světové války dovedlo v Rusku číst jen asi 10 % populace a v politice, dějinách a zeměpise se orientoval málokdo. [Zubov]

Cizinci přicházeli do Čech ze západu od nepaměti, převažovali Germáni ze sousedství, tedy Němci. Ve 12. a 13. století se začali stěhovat do českých zemí ve velkém, protože panovníci Království českého je začali do země zvát, což souviselo zejména s neustálým nedostatkem finančních prostředků českých králů, kteří někdy neměli čím zaplatit dluhy dokonce i obyčejným obchodníkům zásobujícím je a jejich dvůr potravinami. Nedostatek financí nepostihoval jen je, byl to jev u středověkých panovníků zcela běžný.

Důvodem přistěhovalectví byl též spor mezi vládnoucími Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci. Aby panovníci posílili svou moc, oslabili českou šlechtu (českou inkolátem, ne národností) a zlepšili svou neblahou finanční situaci, zvali do své země cizince ve velkém. Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začali používat jako tažná zvířata koně, zavedl se čtyřkolový vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy, brány, kolečko neboli trakař, kosa nahradila srp. V Evropě to umožnilo obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla, s rostoucí potravinovou základnou se začal počet obyvatelstva kontinentu zvyšovat, v jeho západní části to vedlo dokonce k přelidnění. V Českém království se klučily lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středně vysokých polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů kláštery proslavené mýcením lesů, přiváděly s sebou osadníky z německých zemí. Z řady klášterů jmenujme např. Doksany, Litomyšl, Teplou, Milevsko, Hradisko u Olomouce, Strahov, Sedlec, Nepomuk a Plasy [Rogall].

Vzhledem k zeměpisné blízkosti byli příchozími především německy mluvící, včetně těch ze vzdálenějších zemí, z dnešního Holandska a Vlámska (nazývaného též Flandry, rozprostírajícího se tehdy až za Dunkerque ve směru ke Calais a jižně pod Lille), kde se tehdy mluvilo dolnoněmecky (Nieder- neboli Plattdeutsch). Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými českého panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí tehdy vůbec nebylo, existovala jen oddanost danému panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni. Překladatel Dalimilovy kroniky do němčiny například pečlivě rozeznával Němce-cizince, které neměl rád, od domácích Němců, poddaných českého krále. Na smyšleném rozporu mezi slovanskými obyvateli na jedné straně, a německými v Království českém nebo mimo ně, byla Františkem Palackým zkonstruována a jím i dalšími rozvinuta mylná filozofie českých dějin.

Na začátku, ve 12. století přicházeli Němci do Království českého ze západu a z jihu, z Bavor a z dnešního Rakouska, později z Franků, Durynska, Saska, Porýní, Vestfálska a dalších zemí, a nakonec ve století třináctém po německé kolonizaci Slezska i ze severovýchodu. Usazovali se především v neobydlených částech království. Byli lákáni a získáváni ve svých původních bydlištích tzv. lokátory, jakýmisi kolonizačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když území osídlili, dostali za odměnu dědičný úřad rychtáře, výčepní právo nebo velký pozemek. To je například zaznamenáno v pověsti o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na východ podnikavé mladé hochy a děvčata. Jména lokátorů přežívala v místních názvech, například Kunzendorf (dnes Kunčice), Heinrichsgrün (dnes Jindřichovice), Hermannseifen (dnes Rudník) a podobně [Rogall].

V souvislosti s výše uvedeným přistěhovalectvím byly do českých zemí importovány městské systémy kompletně – včetně obyvatel a městských práv – jako zboží. Města v českých zemích byla zakládána ve středověku i později zásadně podle jednoho z německých modelů městských práv. Nutno zdůraznit, že města byla dána pouze svým statutem, tedy právním rámcem – platily v nich jiné právní předpisy než za jejich hranicemi – nebyla tedy dána velikostí, počtem obyvatel, ani ohraničujícím opevněním. Jako první získal statut města v českých zemích v roce 1213 podle magdeburského práva Bruntál, ve stejném roce se stal městem, rovněž podle magdeburského práva, i Uničov. Jiné zdroje udávají pro Bruntál a Uničov i rok 1223, případně pro Uničov 1223 s tím, že Bruntál v té době již statut města měl.

Města se zakládala buď zcela nově, nebo poblíž starých, slovanských sídlišť, která pak rychle pozbývala na významu, až postupně s německými městy splynula. Čeští panovníci právo zakládat města zaručovali pouze nově příchozím, což souviselo s povinností stávajícího obyvatelstva odvádět daně šlechtě, které by dodatečné daňové odvody králi neuneslo. Města se zakládala a spravovala dle jednotlivých jihoněmeckých městských práv, dále podle městského práva magdeburského, hlubčického (podle německého města Leobschütz, dnes Głubczyce), vídeňského a enžského (Enns), příkladem budiž Brno, vlámského, např. Freiwaldau, Frývaldov, dnes Jeseník, protože Vlámsko (Flandry) byla tehdy německy mluvící země. Založená města, odlišená od svého okolí absencí nevolníků, s právem tržním, berním, celním, soudním, mincovním atd., odváděla daně jen panovníkům, kterým se ve středověku neustále nedostávalo finančních prostředků. Mnohem později vznikala i města, která nepřevzala německá městská práva přímo z původních německých měst, nýbrž z jiného města, které je již používalo. I šlechta a církev mohly s povolením panovníka zakládat města. Jimi zřízená sídliště městského typu, ale bez městských práv a svobodných občanů, byla součástí panství nebo biskupství, ne samostatná města, jak se snaží předstírat čeští historikové. Tak se stalo, že téměř všechna města v Česku kromě Tábora a několika málo pozdějších výjimek byla založena Němci nebo podle německých městských práv.

Založením města byl pověřen lokátor. Ten měl za úkol vybrat místo pro zřízení města a po schválení českým panovníkem ji vyměřit, dále najít a tam usídlit přišedší obyvatelstvo, tedy zajistit faktickou i právní existenci nového města. Nově vzniklé město bylo pak na město, odkud pocházela jím převzatá městská práva, po právní stránce vázáno a soud „mateřského“ města sloužil jako nadřízená soudní instance, ke které směřovala odvolání od soudu v novém městě. Později, po zákazu krále Václava IV. se obracet na městské soudy v cizině, se našly bližší odvolací instance: města založená podle magdeburského práva se pak odvolávala k soudu do Litoměřic nebo do Olomouce, pro města s jihoněmeckými městskými právy se staly odvolacími městské soudy ve Starém městě pražském a v Brně. Civilizační dosah přebírání urbánních systémů z německy mluvících zemí vysvitne, uvědomíme-li si, že i tak vzdálená města jako například Kyjev, Minsk, Vilnius a Kaunas byla založena podle magdeburského městského práva.

V první polovině 16. století pak dochází k další silné migraci Němců z německy mluvících zemí a Románů z dnešní Itálie do Čech, čím dál více se vlivem obchodu začíná v zemi uplatňovat němčina [Dvořák]. Převaha německých příjmení v Čechách a na Moravě je doložitelná od druhé poloviny 16. století [Müller 1943–2]. Sice tím nelze prokázat převahu obyvatelstva německy hovořícího, nicméně je to silná indicie, že jazykoví Češi nemuseli v Království mít většinu a z příčin uvedených výše už vůbec ne ve městech. Již před českým stavovským povstáním byla tedy země zřetelně českoněmecká, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Němčina s češtinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v obou jazycích [Pekař 1990].

V roce 1615 čeští stavové, to jest stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst, vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl dědického podílu a nemovitý majetek, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze a věci movité. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což ale neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo již v zemi usedlé. Tento zákon mimo jiné potvrzuje, že Království české tehdy bylo dvojjazyčné, jinak by nevznikl. Nicméně to bylo nařízení zcela neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatele Království českého to neohrožovalo, ani se tím necítili omezeni, němčina byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, Rádl].

Berní rula z roku 1654 a soupisy obyvatelstva z té doby vykazovaly z 800 tisíc obyvatel Království českého, které přežily třicetiletou válku, 500 tisíc nositelů německých příjmení. To vše ještě před začátkem nového přílivu přistěhovalců, jimiž se podíl německého obyvatelstva, tedy i německých příjmení, nutně zvýšil. Z příjmení sice nelze stanovit poměr česky a německy mluvících, protože se též počešťovala nebo poněmčovala, nicméně určité vodítko to je. Že nakonec, po několika dalších generacích a staletích česky mluvící početně převýšili německy hovořící, nelze vysvětlit jinak, než přechodem německy mluvících k češtině, protože porodnost obou jazykových skupin se tehdy výrazně nelišila. Za zmínku stojí též sociální složení obyvatelstva. Například v roce 1770 vykazovalo z 12 055 obyvatel pražského Starého města 58 % německá příjmení s tím, že je mělo 91 % všech univerzitně vzdělaných, 71 % kněží, 70 % studentů, leč u kočích se německá příjmení vyskytovala jen v 38 % a u nádeníků ve 34 % [Müller 1943–1, Müller 1943–2].

Dostáváme se, jak jsme shora slíbili, ke vzniku Prahy jako města. Na přelomu tisíciletí vzniká v Poříčí (dnes mezi ulicí Na Poříčí, Revoluční třídou, řekou a Těšnovem) německé sídliště, ve 12. století zakládají němečtí mniši Kloster Strohhof (Strahovský klášter), okolo roku 1230 zakládá lokátor Eberhard s jihoněmeckými přistěhovalci německé město Stadt des Heiligen Gallus (další názvy: Nova civitas circa sanctum Gallum /Nové město kolem svatého Havla/, Gallusstadt, Havelské město, Město svatého Havla, Město u kostela svatého Havla, Nové město okolo sv. Havla). Pak teprve, někdy mezi lety 1235 až 1245 vzniká Prager Altstadt (Altstadt, Pragensis civitas, Pražské město, Staré Město pražské, Staré město). Město svatého Havla si zachovává do roku 1287 samostatnost, pak se připojuje ke Starému Městu. Přemysl Otakar II. povolává Němce ze severního Německa a ti s lokátorem Pitrolfem zakládají Kleinseite (další názvy: Nova civitas sub castro Pragensi /Nové město pod Pražským hradem/, Civitas Minor Pragensis /Malé Město pražské/, Malá Strana), která dostává statut města v roce 1257. V roce 1320 na území dnešní Prahy vznikají Hradčany (Burgstadt /Hradní město/, Hradschin) ne coby město, nýbrž jako sídliště a součást panství purkrabího Berky z Dubé, aby za Karla VI. byly připojeny k Malé Straně. Všechna města na území Prahy byla spravována podle norimberského, švábského – Staré Město a Nové Město pražské (Prager Neustadt, Nova Civitas, Nova Locis, městem od roku 1348) a magdeburského městského práva – Malá Strana. Nejdříve byly v roce 1518 sjednoceny Staré a Nové Město, aby se o deset let později zase rozdělily, spojit města na území budoucí Prahy se podařilo až v roce 1784 za Josefa II. ze Starého Města, Nového Města, Malé Strany a její součásti, Hradčan. Praha tedy vzniká sloučením několika samostatných měst. Až do druhé poloviny 19. století byla Praha podle převažujícího podílu německy mluvících německé město, protože ještě při sčítání lidu v roce 1856 se hlásilo 73 tisíc obyvatel Prahy k obcovací řeči německé a 40 tisíc k české [Groulík, Jaksch]. V pozdější době postupným připojováním předměstských území k Praze, v nichž žilo a do nichž se houfně přistěhovávalo především česky mluvící obyvatelstvo, se tento poměr zvrátil ve prospěch česky mluvících, takže v roce 1900 žilo v Praze 91 % obyvatel českého jazyka a 9 % německého [Pernes].

Zdroje:
Dvořák, Ladislav František: Vnitřní hospodářská politika Československé republiky. In: Kapras, Jan, Němec, Bohumil, Soukup, František (eds.): Idea československého státu. Národní rada československá, Praha 1936
Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. Vlastním nákladem, České Budějovice 1994
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990
Kučera, Rudolf: Kapitoly z dějin střední Evropy. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992
Müller, Karl Valentin: Zur Rassen- und Volksgeschichte des böhmisch-mährischen Raumes. In: Das Böhmen und Mähren-Buch, Volkskampf und Reichraum. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien 1943–1
Müller, Karl Valentin: Deutsches Blut in Böhmen und Mähren, In: Böhmen und Mähren im Werden des Reiches. Volk und Reich Verlag, Prag/Amsterdam/Berlin/Wien/Leipzig 1943–2
Pekař, Josef: Masarykova česká filosofie. In: Český časopis historický XVIII/1912, číslo 2
Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990
Pernes, Jiří: Pod habsburským orlem. České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století. Brána, Praha 2006
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace. In: Koschmal, Walter; Nekula, Marek; Rogall, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika. Paseka, Praha/Litomyšl 2001
Zubov, Andrej (ed.): Istoria Rossii, XX. věk. 1894–1939 & 1939–2007. AST/Astrel, Moskva 2009; česky: Dějiny Ruska 20. století – díl I. 1894–1939. Argo, Praha 2014