K nedávnému 80. výročí květnové mobilizace se objevil článek Karla Pacnera „Udělali Němci z Čechů agresory? Částečná mobilizace z května 1938“. Nedá se říci, že autor článku v něm píše nepravdu, pouze vychází z historických publikací v Česku všeobecně známých. A to nestačí. U událostí, pro které dodnes chybí přijatelné podložené zdůvodnění, musí každý, kdo o nich pojednává, hledat vysvětlení i mimo hlavní proud, mimo frekventované historické publikace.

20. 5. 1938 začala tzv. první (květnová, částečná) československá mobilizace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána zprávami o koncentraci německých vojsk nastupujících k československé hranici, které byly nepravdivé. Podle britského historika Zbyňka Zemana Němci ihned zavezli berlínského britského a francouzského atašé na hranice a do oblastí údajné koncentrace německých branných sil. Americký historik Igor Lukeš dovozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských tajných služeb. Podle Zbyňka Zemana se naléhavě vtírá racionální vysvětlení, že Beneš využil podvržených zpráv, které obdrželi i Britové, k vojenskému obsazení pohraničí pod záminkou mobilizace, aby při nadcházejících dlouho odkládaných komunálních volbách v pohraničí (konaly se od 22. 5. 1938) zabránil možným pokusům vyhlásit tato území za německá. Tentýž uvádí, že českoslovenští vojenští zpravodajci s menší časovou prodlevou označili zdroje zpráv o koncentraci německých vojsk za nevěrohodné, ale vláda s Benešem přesto mobilizaci vyhlásila (sic). Zajímavý je v této souvislosti fakt, že v době rakouské krize před Anschlußem v březnu 1938, tedy dva měsíce předtím, ujišťoval ministr zahraničí Kamil Krofta Německo, že ČSR nemíní mobilizovat.

Winston Churchill, který v té době ještě nebyl ministerským předsedou, Benešovi 12. 4. 1938 poradil, aby mobilizací pohrozil válkou Německu, protože odhadoval pravděpodobnost ochoty Německa jít do války 1 : 50, tedy coby dvouprocentní. Churchill tak učinil přes pražskou korespondentku Guardianu a Spectatoru Shielu Grant Duffovou, se kterou se 11. 4. vsadil, že v případě československé mobilizace Hitler nezaútočí. Existuje písemný záznam Huberta Ripky pro československé ministerstvo zahraničí, který vychází ze zprávy Duffové z 12. 4.: „Churchill důtklivě zdůraznil, že by byl nejraději, kdyby nyní Československo vyprovokovalo válku.“ Churchill jí též v této souvislosti sdělil, že „když Němci budou bombardovat Londýn, vyvolá to hluboké rozhořčení hrdého lidu, který procitne a vydrží až do konce“. Churchill v čele organizace The Focus se snažil, mj. i za československé peníze, svrhnout britskou vládu a dosadit na její místo vládu více protiněmeckou - hodlal Německo hospodářsky zničit i za cenu války.

Příznačné je, že ačkoliv bylo potvrzeno, že zprávy o soustřeďování německých vojsk při hranici ČSR jsou nepravdivé, byla mobilizace nejen vyhlášena, nýbrž až po měsíci odvolána. To svědčí pro všechny možné motivy mobilizace, ne však pro motiv vojenské obrany Československa. Mobilizace byla sice částečná, ale jen územně, tj. v něme-ckých sídelních územích byla podle koncentrace útvarů československého vojska úplná – německá sídelní území připomínala vojenský tábor a obsazené nepřátelské území. Tehdejší československý ministr vnitra Jan Černý pak vyjádřil v rozhovoru se sudetoněmeckými zástupci přesvědčení, že mobilizace představovala „vysloveně jakousi vojenskou revoltu, kterou podnikli štváči kolem Beneše, aby sabotovali obtížně se rozbíhající jednání Sudetoněmecké strany s ministerským předsedou (Milanem Hodžou), jakoby závěrečný úder na tympán“.

Pro verzi, že se Beneš schválně nechal mobilizovat, aby zabránil při příležitosti komunálních voleb možným pokusům Sudetoněmců vyhlásit secesi, svědčí i rozdílná reakce Francie od britské. Zatímco se Britové spokojili s tím, že květnovou částečnou mobilizaci označili za nešťastnou, Francouzi reagovali ostrou demarší; mobilizaci považovali za hrubé porušení československo–francouzské spojenecké smlouvy, protože Praha je o ní předem neinformovala, ačkoliv to byla její povinnost. Je totiž neoddiskutovatelným faktem, že kdyby byla účelem květnové mobilizace obrana státu, museli by Češi uvědomit o mobilizaci svého francouzského spojence, aby si zajistili jeho součinnost při možném budoucím napadení ČSR Německem (sic).

Dodnes tedy není jasné, proč v květnu 1938 hnal Beneš zemi do války. Přípustná je i hypotéza, kterou ale pro uzavřenost ruských archivů nelze dokázat, že se Beneš snažil rozpoutat celoevropský válečný konflikt podle pokynů sovětských tajných služeb – vyčerpání bojujících zemí válkou by usnadnilo plánovanou expanzi sovětského bolševismu do západní Evropy. Pavel Sudoplatov tvrdí, že Beneš se v roce 1935 při návštěvě Moskvy zavázal, že vyvolá ozbrojený konflikt ve střední Evropě do konce roku 1938 (Beneš byl agentem NKVD od roku 1934), což nelze potvrdit, nicméně indicie to naznačují.

Následky květnové mobilizace nebyly pro Československo vůbec příznivé. Podle Zbyňka Zemana nejpozději od ní považovali francouzský premiér Édouard Daladier a jeho ministr zahraničí Georges Bonnet Edvarda Beneše za vážnou hrozbu evropskému míru. Pro ostatní byl Beneš běžným válečným štváčem. Bylo jasné, tvrdí dále Zeman, že Beneš byl ochoten obětovat zájmy Evropy malichernému českému nacionalismu. Beneš přitom musel předem předvídat, že k takovému závěru francouzská vláda dojde, ale navzdory tomu onu mobilizaci nařídil.

22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži, William Bullitt, Franklinu D. Rooseveltovi, že československá mobilizace „musí být pojímána coby podněcování k evropské válce, které může mít pouze jediný možný výsledek – nastolení bolševismu na celém kontinentě“.

Z hlediska mezinárodního práva se mobilizace od roku 1892 pokládá za neoficiální vyhlášení války. ČSR mobilizovala v roce 1938 dvakrát, Německo ani jednou. Kdyby došlo k ozbrojenému konfliktu s Německem, bylo by Československo s jistotou označeno za agresora.

Tomáš Krystlík