Zdeněk Jemelík: Volby a starost o právní prostředí

Vzpomínám, že Věci veřejné šly kdysi do voleb s propracovaným programem nápravy poměrů v právním prostředí. Strana zmizela v zapomnění a s ní i program. Trochu jiný osud stihl pečlivě propracovaný program Hnutí ANO při prvních vítězných volbách. V tomto případě se po vynucené resignaci ministryně Heleny Válkové na program zapomnělo, ale na jeho úrovni to nic nemění.

Nic podobného se v současnosti neděje. Zdravé právní prostředí je nejméně stejně důležité jako čistota ovzduší a vod. Ale v předvolebních vystoupeních politiků se starost o ně neprojevuje: působí to dojmem, že podle jejich úsudku je v tomto ohledu u nás vše v naprostém pořádku, není co zlepšovat. Dle mého laického názoru to je důsledek masivního podlehnutí „věrchušky“ papalášství: trápení „malých“ lidí si politici nevšímají, popř. zájem pouze předstírají.

Na základě poznatků z praxe „justičního potížisty“ v oblasti péče o zdravé právní prostředí vidím mnoho problémů, volajících po nápravě. Z velké části jsou výsledkem romantismu při provádění přechodu od předlistopadových poměrů k přístupům státu, usilujícího o demokracii a nastolení vlády práva.

Soudnictví se vymanilo z podřízenosti sekretariátům vedoucí strany KSČ z, ale jeho nezávislost mnozí soudci vnímají jako nadřazenost nad ostatní složky státní moci. Právě v těchto dnech se to projevilo v přístupu k jistotě platů: zatímco předsedové soudů podpisují rozhodnutí o platech bez opory v zákoně, ostatní veřejní činitelé dostávají jen zálohy na plat. Daleko horší je ale víra, že nezávislost s sebou nese neodpovědnost za špatné procesní postupy, tedy beztrestnost vadného jednání. Kárné žaloby ministra spravedlnosti- nejvyššího kárného žalobce- soudci vnímají jako zásah do jejich nezávislosti. Výsledek se projevuje v dramatickém zvyšování nákladů státu na odškodnění obětí nesprávně vedených procesů. Původci vad, za které stát musí odškodňovat, se na odškodnění nepodílejí a většinou pokračují ve svém způsobu výkonu pravomoci i nadále.

Často docházelo k „vylití vaničky i s dítětem“. Například z obavy z obnovení moci generálního prokurátora vzniklo státní zastupitelství, jehož struktura řízení vytlačuje nejvyššího státního zástupce do postavení, v němž smí užívat převážně jen prostředky nepřímého řízení a na nejnižší složky přímým řízením ani nedosáhne: jeho přímými podřízenými jsou pouze zaměstnanci Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupci.

Vnitřní organizační a řídící struktura státního zastupitelství kopíruje opuštěné zemské uspořádání státu. Nejvyšší státní zástupce tak nemůže ručit za jednotný výkon trestního práva na celém území republiky, protože skutečnou výkonnou moc mají vrchní státní zástupci.

Současně pravomoc generálního dohledu nad zákonností v trestním řízení, spojená s pravomocí stížnosti pro porušení zákona, přešla jako výsadní pravomoc na ministra spravedlnosti, jemuž má ministerstvo sloužit jako servis bez vlastní rozhodovací pravomoci. Ministerstvo nemá ale přiměřenou personální kapacitu, takže přezkum spisů ve většině případů musí zadat státnímu zastupitelství.

Státní zastupitelství je zralé na zásadní reformu. Po nástupu do funkce se o ni pokusil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jenž se snažil prosadit nový zákon o státním zastupitelství. Účinnost státního zastupitelství jako orgánu vymáhání práva by se reformou zvýšila. Bylo ale příliš mnoho lidí, kteří o to nestáli a pokus o reformu zadusili v zárodku. Se zpožděním více než deseti let se podařilo prosadit aspoň některé prvky z původního záměru.

Přesto má český nejvyšší státní zástupce silnější postavení než jeho kolegové např. ve Spolkové republice Německo nebo ve Španělsku. Odvolat ho může na návrh ministra spravedlnosti pouze vláda, a to za zákonem stanovených podmínek. V obou výše zmíněných státech si s jeho odvoláním prakticky poradí bez udání důvodu ministr spravedlnosti (formálně proces završí spolkový prezident nebo král).

Politizující státní zástupci závidí soudcům jejich výsadní postavení a usilují aspoň o samostatné ústavněprávní začlenění do struktury státních orgánů, zejména o vyčlenění ze svazku orgánů moci výkonné. Vyprávění o tom, že jejich němečtí a rakouští kolegové mají postavení úředníků, je neovlivní.

Společným problémem justice i státního zastupitelství je odlišnost jejich územního uspořádání od Policie České republiky a samosprávy. Zčásti se to zastírá tím, že některé krajské soudy a krajská státní zastupitelství mají pobočky mimo svá sídla, které suplují činnost krajských orgánů.

Za pozornost stojí i postavení prezidenta republiky. Vymezení části jeho pravomocí je natolik neurčité (obecně, bez ohledu na osoby), že opakovaně vyvolává spory mezi ním a vládou nebo zastupitelskými sbory. Není známo, proč tvůrci Ústavy je takto vymezili. Opakovaně to vede k požadavkům na revizi Ústavy. Zákonodárci nereagovali na posílení mandátu prezidenta republiky jeho zvolením v přímé volbě. Oprávněně se ozývají názory, že by se pravomoc prezidenta republiky měla přiměřeně posílit. Např. bývalý prezident Miloš Zeman projevil názor, že by k přehlasování prezidentova veta měla být potřebná dvoutřetinová většina hlasů. Političtí pleticháři by ale spíše prezidentovu pravomoc rádi oslabili, takže k posílení asi nikdy nedojde. Pro ně je ideálem prezident-kladeč věnců, který se do ničeho neplete. Jako laik považuji za přirozené vyústění v poloprezidentském systému, který známe z Francie.

Pokud by tedy politici chtěli získávat voliče na sliby o systémovém zlepšení v činnosti orgánů vymáhání práva, při bližším pohledu na jejich stav by snadno našli inspiraci.

Kdyby chtěl být někdo hodně odvážný, mohl by se pokusit o prosazení generální revize postupu trestních a správních orgánů v „honu na solární barony“, který vypukl po r.2010 a trochu připomíná někdejší „hon na kulaky“. Stát tehdy v listopadu r.2010 zaskočil budovatele solárních elektráren výrazným snížením výkupních cen elektřiny s účinností od 1.ledna 2011 pro elektrárny, které nezískaly licenci Energetického regulačního úřadu do 31. prosince 2010. Vypukla pak vlna trestních a správních procesů proti investorům, kteří v závodu s časem získali licence koncem r.2010. Řada z nich vedla k ukládání nepodmíněných trestů nebo ke zpětnému odebírání licencí.

Hon za získáním licence v nastalém chaosu provázela nepřesnost předpisů licenčního řízení, jejich pouze povrchní znalost jak investory, tak úředníky ERÚ, policisty, státními zástupci a obhájci. Některá rozhodnutí z té doby proto vyvolávají pochybnosti.

Jako laik se domnívám, že obětí zmatků se mohlo stát až několik desítek revizních techniků, kteří provedli revize bezpečnosti nízkonapěťových rozvodů elektráren a na jejich základě vypracovali revizní zprávy, jež byly přílohami k žádostem o licenci. Pravidla správného postupu při revizi a náležitostí revizní zprávy stanovil Nejvyšší správní soud až v r.2013. Revizní technici, kteří prováděli revize v r. 2010, je nemohli znát a jejich postupy „podle místních zvyklostí“ se od nich v některých případech výrazně odlišovaly. Trestní orgány pak jejich počínání hodnotily jako podvodné a podle toho s nimi nakládaly. Až v ojedinělých opožděných rozsudcích z poslední doby jim přiznávají právo na jednání v dobré víře a upouštějí od potrestání. Ti, kteří za stejných okolností museli do vězení, to mohou právem vnímat jako křivdu zvláště v případě, když u jimi kontrolovaných zařízení nedošlo k žádným nehodám nebo úrazům, způsobeným vadou rozvodů. Způsob zacházení s revizními techniky mi připadá také jako nepřiměřený jejich postavení v řídícím procesu. Byli pouhými zaměstnanci investorů a plnili jejich úkoly, aniž by rozhodovali o způsobu využití výsledků své práce.

Samozřejmě moje pobídka ke kacířství se netýká padělatelů revizních zpráv nebo jejich autorů, kteří na staveniště elektrárny nikdy nevstoupili.

Nedělám si ale iluze. Lákadel, jež odvádějí pozornost politiků od péče o zdravé právní prostředí, je v současnosti příliš mnoho a bájení o nich nevyžaduje speciální znalosti.