Historik Petr Zídek v Lidovkách.cz (www.lidovky.cz/zidek-ohrozuje-nas-superdebilita-zeman-v-projevech-pohrda-fakty-px1-/nazory.aspx?c=A150130_115927_ln_nazory_ele) ho za tyto výroky silně zkritizoval. Peroutkův výrok o vytí s vlky patří ve skutečnosti vydavateli Lidových novin Jaroslavu Stránskému, ve svém listu: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky… Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou – buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost.“ Zajímavé je, že druhou větu ze Stránského citátu pan Zídek vynechal, posouvá totiž vyznění celého Stránského výroku.

Pan Zídek v Přítomnosti článek s názvem Hitler je gentleman nenašel a dovodil na základě deportace Peroutky do německého koncentračního tábora: „Tvrzení, že Ferdinand Peroutka byl fascinován nacismem, se nedá nazvat jinak než jako perfidní lež.“ Jenže Ferdinand Peroutka v témž časopise 22. 2. 1939 napsal: „Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Počet židovských spisovatelů a journalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány vcelku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele… podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého journalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda.“ Ani pronásledování Židů v Německu nepovažoval tehdy Peroutka za hodné kritiky a projevil pochopení pro nacistickou politiku vůči Židům s tím, že „kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji.“ To nevypadá na vyhraněný protinacistický postoj, že? Proč jen to pan Zídek čtenářům zatajil?

Zeman se mýlil, když hovořil o dopisu Churchilla Hitlerovi. Tato uznalá slova o Hitlerovi pronesl Churchill v listopadu 1938 v Dolní sněmovně. Neoslovil ho, výrok o Hitlerovi byl ve třetí osobě.

Pan Zídek ve své kritice ale zcela opomíjí Zemanův nepravdivý výrok o obsazení demilitarizovaného Porýní Německem. Zeman totiž do svého projevu zařadil i toto tvrzení: „Kdyby v roce 1936 během obsazení demilitarizované zóny v Porýní dvě britské a dvě francouzské divize reagovaly na toto porušení versailleské smlouvy vojenskou akcí, nebyla by mnichovská dohoda, nebyl by holocaust a nebyla by druhá světová válka.“ Takto to tvrdit nelze. K tomu Zeman ještě přidal v souvislosti s islámským terorem: „Potřebujeme sjednocenou ozbrojenou akci… akci, v níž by se celé mezinárodní společenství spojilo proti svému úhlavnímu nepříteli… s teroristy se bojuje… ozbrojenou silou tak, jak tomu mohlo být v Porýní v roce 1936.“ Zde Zeman nenápadně podsouvá posluchačům účast Ruska v takovém mezinárodním společenství, což je něco, co by se Ruské federaci dnes velmi hodilo – prezentovat se jako ochránkyně křesťanství před islámem.

Zpět k obsazení demilitarizovaného Porýní, které bylo vymezeno územím na pravém břehu Rýna do vzdálenosti 50 km a územím od levého břehu až k německé státní hranici. Proč k tomu došlo? Důvody historici, zejména čeští, většinou zatajují.

2. 5. 1935 nahradila Francie svou smlouvu o neútočení se Sovětským svazem uzavřenou v roce 1932 smlouvou o vzájemné obraně při napadení jedné ze smluvních stran. V dodatečném protokolu ke smlouvě obě strany deklarovaly, že si přijdou vojensky vzájemně na pomoc i v případě – a to bylo velmi na pováženou – že Společnost národů ozbrojenou pomoc nedoporučí, tedy že onu mezinárodní organizaci obejdou. To by nastalo i v případě, kdyby jeden ze signatářských států byl agresorem, nebo by se jednalo o tzv. vyprovokovanou agresi. Oba státy tedy deklarovaly svou volnost v rozhodování bez ohledu na verdikt Společnosti národů, což se příčilo versailleské a locarnské smlouvě. Z francouzsko–sovětské smlouvy vyplývalo, že je agresivním paktem zaměřeným především proti Německu. V dubnu 1935, ještě před jejím uzavřením, varoval britský ministr zahraničí John Simon francouzskou vládu, že „Velká Británie by byla znepokojena, kdyby Francie podepsala smlouvu, která by ji mohla eventuálně zatáhnout do války s Německem a to za podmínek, které jsou neslučitelné s článkem 2 locarnského paktu.“ Francouzsko–sovětský obranný pakt z 2. 5. 1935 (k němu se 16. 5. připojilo i Československo s tím, že pomoc SSSR byla vázána na časově předcházející vojenskou pomoc Francie) byl porušením nejen článku 2 locarnské smlouvy: „Německo a Belgie rovněž Německo a Francie se vzájemně zavazují, že z jedné a druhé strany nepodniknou žádný útok ani vpád a že se ani jedna ani druhá strana v žádném případě neuchýlí k válce“, nýbrž i článku 16 versailleské smlouvy: „Uchýlí-li se některý člen Společnosti k válce… má se ipso facto za to, jako by se byl dopustil válečného činu proti všem ostatním členům Společnosti (národů)“, protože ustanovení připojeného protokolu paktu (v případě československo–sovětského paktu v podpisovém protokolu) umožňovala rozpoutání války proti Německu pouze podle uvážení smluvních stran. Ve smlouvě stálo: „V případě, nevydá-li Rada (Společnosti národů) z jakéhokoliv důvodu žádného doporučení aneb nedospěje-li k jednomyslnému usnesení (o nevyvolaném útoku-agresi), závazek pomoci přes to bude proveden“.

Německo na francouzské porušení tohoto článku locarnské smlouvy upozornilo 25. 5. 1935 nejen Francii, nýbrž i oba garanty locarnského paktu, tj. Velkou Británii a Itálii. Zůstalo to bez viditelné odezvy. Ještě v lednu 1936 navrhlo Německo Francii uzavření paktu o neútočení. Francouzská vláda to odmítla a parlament 27. 2. 1936 francouzsko–sovětský pakt ratifikoval. Pro Německo to byl jasný signál, že Francie nepokládá svůj locarnský závazek za závazný a že za stavu, kdy francouzské branné síly mnohonásobně převyšují německé, může být demilitarizovaná zóna Porýní eventuálně využita k francouzskému vojenskému nástupu proti Německu přes ničím nechráněnou a negarantovanou hranici. Německý Abwehr získal konkrétní plán francouzského generálního štábu vypracovaný na základě jednání Maurice Gamelina s maršálem Michailem Tuchačevským při jeho návštěvě Francie 13. a 14. 2. 1936, který předpokládal umístění a pak výpad francouzských vojsk z demilitarizovaného Porýní podél Mohuče (Main) směrem k Československu, kde by se na jeho hranicích setkala s Rudou armádou, viz díl XVI protokolu z jednání Mezinárodního soudního dvora v Norimberku 1945–1946.

Jelikož Francií porušený locarnský pakt obsahoval i souhlas Německa s demilitarizací vlastního území v Porýní, Hitler pakt vypověděl a 7. 3. 1936 nechal vpochodovat jen 19 praporů Wehrmachtu do porýnské demilitarizované zóny, přičemž, aby otupil výhrůžnost tohoto činu, nechal obsadit levý břeh Rýna a města Saarbrücken, Trevír (Trier), Cáchy (Aachen) pouze třemi prapory z nich. Doprovodil tento svůj krok návrhem na demilitarizované pásmo po obou stranách Rýna a to i ve Francii a v Belgii s určeným nejvyšším počtem francouzských, belgických a německých vojáků v něm a návrhem na uzavření smlouvy s Francií, Belgií a Holandskem o neútočení na dobu 25 let s britsko–italskými garancemi, dále že Německo znovu vstoupí do Společnosti národů, pokud bude nastolena rovnost i pro ně.

Francie přesunula vojska z jihu země k německým hranicím. Britská vláda i přes prosbu Francie odmítla mobilizovat a nabídla Francii jen zprostředkování. 14. 3. 1936 se sešla Rada Společnosti národů, aby se tímto porušením versailleské smlouvy zabývala. Francie žádala jednoznačné odsouzení německého činu, ale britský delegát podotkl jménem britské vlády: „Je zjevné, že vpád do Porýní představuje porušení versailleské mírové smlouvy. Přesto nepředstavuje tato akce ohrožení míru a nevyžaduje bezprostřední protiakci. Bezpochyby oslabila moc Francie, ale neoslabila v žádném případě její bezpečnost.“ Ve Velké Británii panovala takřka jednomyslná shoda v tom, že Němci osvobodili své vlastní území. Po týdnu porad se Společnost národů usnesla, že Německo porušilo článek 43 versailleské smlouvy, tj. že v demilitarizované zóně je zakázáno udržovat a shromažďovat branné síly, ale nevznesla proti Německu sankce a ani nepožadovala stažení jeho vojsk z Porýní. Obsazení demilitarizované zóny dodatečně schválilo 29. 3. 1936 německé referendum. Výše uvedené německé návrhy byly odmítnuty. Z vojenského hlediska bylo obsazení Porýní husarským kouskem, neboť bylo provedeno v podstatě nebojeschopnou a slabou armádou. O rok dříve zavedenou všeobecnou vojenskou povinností byli vojáci Reichswehru rozptýleni coby instruktoři do nových útvarů, takže bojová hodnota německé armády byla mizivá.

Francie byla vyvedena z konceptu – měla velkou armádu, Němci neměli prakticky žádnou. Mohla vtáhnout do Německa, jenže co pak? Vynutit si na Němcích slib, že se budou v budoucnu lépe chovat a pak zase odtáhnout?

Je oprávněné se zeptat, proč si prezident a jeho hradní tým spolupracovníků nezjednali před Zemanovým projevem relevantní informace. Neméně oprávněné je se ptát, co s tím bude dělat česká vláda, která nese za stát, tedy i za prezidenta odpovědnost. Být premiérem, vystoupil bych v Poslanecké sněmovně nebo před tiskem s výše uvedeným vysvětlujícím textem. Jenže toho se asi nedočkáme.