Hned na počátku dochází k jednomu nedorozumění. Česká veřejnost považuje Tomáše Garriguea Masaryka rodilého Čecha, ale podle jí používaných kritérií byl Maďaroslovákoněmcem, jeho mateřská řeč byla němčina (!) a po celý život úspěšně tajil, že dovede plynně (!) maďarsky. Českou národnost si zvolil. Za první světové války, kdy byl srbským a britským státním příslušníkem, se s několika málo českými politickými exulanty, kteří se dali spočítat na prstech jedné ruky, zasloužil o vznik Československé republiky avšak za cenu rozbití nadnárodního státního útvaru - Rakouska-Uherska. Rozpad nadnárodní zastřešovací mocnosti, její zmizení z politické mapy umožnilo později Německu a Rusku dělení si Evropy, což vedlo k vypuknutí druhé světové války.

Sociolog Emanuel Chalupný o Masarykovi v roce 1911 napsal: „Jest to duch bohatý a zajímavý, ale vnitřně chaotický, plný náběhů, ale nedodělaný. Samolibý démon, který šíleně se žene za ctižádostí a kterému všichni lidé… nejsou než nástroji… cení je, dokud mu slouží, hanobí je, když jich už nemůže zneužívati… Kvasivý bacil bez dostatečného positivního obsahu. Stále mluví o krisích, vyvolává krise, sám jest vtělená krise. Rád by všechno ‚ujasňoval‘, protože jest sám temný a neujasněný. Kalí vodu a myslí, že ji ujasňuje. Slepá síla bez ušlechtilé kázně, negace bez organické schopnosti tvůrčí. Postavte jej do kteréhokoliv oboru, všude projeví pozoruhodné postřehy, ale nikde neprovede dokonalé dílo. Pěstuje sociologii a podkopává zároveň její principy. Torso velkého talentu. Hrbolaté zrcadlo, odrážející svět znetvořeně. Jakou karikaturu udělal z českých dějin… Bludná kometa vlekoucí za sebou ohon beztvarých částic, ale neschopná uživiti kohokoli svým záhadným přísvitem: zrádný vír, jemuž silní plavci odolají, ale v němž slabí utonou.“

Historik Zdeněk Kalista: „Kdyby TGM lépe porozuměl české otázce v dějinách, usiloval by pouze o reformování a zachování Rakouska-Uherska… rozbil je nikoli jako Čech, bojující za práva českého národa, ale jako cizí Evropan, bojující pomýleně za demokracii proti theokracii.“

Předseda sudetoněmecké sociální demokracie Wenzel Jaksch soudil: „Masarykova politická filozofie nebyla filozofií, protože filozofie je důsledné uplatňování řady principů, byla směsicí pravdy, lží a protikladů, doktrínou čisté účelnosti, která pod maskou demokratické etiky vyhovovala specifickým potřebám velkočeské mocenské politiky. Následkem bylo rozšíření směsice politických bludů, které morálně narušily myšlení dvou generací.“ Dodejme jen, že ona Masarykova „směsice politických bludů narušuje myšlení“ Čechů dodnes. A značně.

Jen čtyři čeští politici -Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, Lev Sychrava a Josef Dürich - odešli za první světové války do exilu, což byla po jejím vypuknutí věc značně obtížná, aby se tam snažili přimět státy bojující proti Rakousku-Uhersku k ustavení samostatného českého státu. Jejich příslibu docílil Masaryk teprve 3. 9. 1918, necelé dva měsíce (!) před vznikem republiky 28. 10. 1918, kdy vláda USA jako poslední, po Francie a Velké Británii uznala Čechoslováky za spojence a Národní radu zemí českých za vládu dosud neexistujícího státu. K Milanu R. Štefánikovi, francouzskému občanu, přibyli v roce 1915 postupně ze Švýcarska do Paříže všichni čtyři čeští exulanté. Masaryk se pak přemístil do Velké Británie, Dürich byl poslán do Ruska. Štefánik, svobodný zednář, uvedl pomocí svých známostí Masaryka a Beneše mezi vlivné francouzské činitele a politiky. (Beneš se stal svobodným zednářem až po válce, u Masaryka se to neví, nikdy to na sebe neprozradil, ale je pravděpodobné, že při odjezdu do exilu již zednářem byl.) Masaryk byl zřejmě podporován svobodnými zednáři i ve Velké Británii a USA. Protože svobodní zednáři pracují tradičně v utajení, doklady o tom chybějí nebo nejsou dostupné.