Dodnes převládá přesvědčení, že další události v roce 1968 vyvolal pokus o reformu komunismu, když si lid v Československu udělil názorovou svobodu. To ale v žádném případě nebyl hlavní důvod ozbrojené intervence Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Lid si názorovou svobodu nevybojoval, nevynutil, byla mu shora udělena – z rozhodnutí ÚV KSČ byla dočasně odstraněna cenzura, aby se parlament vystavil tlaku veřejného mínění a odvolal prezidenta. Předbíháme, ale jediným kritériem pravdivosti té či oné hypotézy o příčině, která vyvolala pražské jaro, je plausibilní zdůvodnění, proč musel být Antonín Novotný odstraněn z postu prezidenta republiky, ne pouze z čela KSČ, respektive proč nemohl zůstat prezidentem.

V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa coby nástupiště vojsk. Avšak přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním rozvědkám, a Západ by tak byl předem varován. Nastala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území. Jenže československý prezident Antonín Novotný se vzepřel a požadavek rozmístit na území Československa běžné sovětské vojenské jednotky celkem třikrát Sovětskému svazu odmítl.

Stav československé armády v polovině 60. let činil zhruba sto padesát tisíc mužů, což bylo na pokraji hospodářské únosností. SSSR však požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně 10 % dospělé mužské populace. Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe by vyžadovala astronomické finanční částky. Československo usilovalo v letech 1960 až 1965 o snížení vojenských výdajů, což velení Varšavské smlouvy vytrvale odmítalo, ale bylo ochotno souhlasit s nižším podílem československých vojenských výdajů v rámci Varšavské smlouvy, pokud ČSSR přistoupí na dislokaci běžných sovětských ozbrojených sil na svém území.

V jednom však musela československá vláda hned ustoupit, a to v otázce umístění raketových nosičů jaderných zbraní a poté i jaderných hlavic na svém území. Začátkem 60. let dostaly armády Československa, Maďarska a Polska operačně-taktické raketové systémy typu R-11M/8K11 (R-170, dolet 170 km, označení dle kódu NATO SCUD A, v Československé lidové armádě od r. 1961) a taktické raketové systémy 2K6 Luna (R-30, dolet 30 km, v kódu NATO Frog 3, v ČSLA od r. 1962). Stejné zbraně obdržely také bulharské a rumunské armádní síly. Raketové nosiče i bez hlavic byly pod sovětskou kontrolou, představitelé satelitních států sovětského bloku neměli na jejich případné nasazení žádný vliv. Válečný scénář Varšavské smlouvy byl založen na dvou hlavních směrech předpokládaného pozemního útoku. Severní směr směřoval do Porúří a přes státy Beneluxu k průlivu La Manche. Jaderné údery měly paralyzovat severoněmecké přístavy. Nasazeny měly být sovětské jednotky dislokované na území NDR, východoněmecké a polské divize. Jižní směr postupu vycházel z Maďarska přes Rakousko k Mnichovu a Frankfurtu nad Mohanem, přičemž se plánovaným průnikem izolovala Itálie a seskupení NATO ve Středomoří. Též zde měly útočící sovětské a mad'arské divize projít pásmem jaderných výbuchů v severním Hesensku a ve východní části Bavorska. ČSLA měla postupovat v prostoru mezi oběma ofenzívními směry v síle patnácti až dvaceti divizí přes šumavské hřebeny. Cílem byla pro ČSLA německo–francouzská hranice na Rýnu, přičemž bylo zřejmé, že při svém postupu bude z velké částí zničena. V druhé fázi operace měli být přeživší českoslovenští vojáci vystřídáni druhosledovými jednotkami sovětské armády, postupujícími za první vlnou se zpožděním 70 hodin. Plán pro takové využití ČSLA byl schválen Antonínem Novotným v roce 1964.

Podle tajných smluv o raketové výzbroji, jež Československo se Sovětským svazem podepsalo 30. 8. 1961 a 23. 2. 1962, měly být v případě „mimořádných událostí“ pomocí „speciální kompletační jednotky“ přivezeny do Československa jaderné hlavice, uskladněné do té doby na sovětském území. Zkompletování jaderných náloží s raketovými nosiči včetně jejich přepravy z SSSR se předpokládalo za 18 až 22 hodiny, takže by ČSLA proti vojskům NATO, která disponovala taktickými jadernými prostředky již na stupni pluku, musela zahájit bojovou činnost bez nich.

Dne 15. 12. 1965 podepsali sovětský a československý ministr obrany tajnou Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Její podstatou bylo vybudování tří skladišť jaderných hlavic na československém území, které by umožnilo zkrátit časový interval pro vybavení raket hlavicemi na tři hodiny. Podle stavebních plánů oněch tří objektů pro odpalování raket SCUD A a skladů jaderných hlavic měl mít každý z nich budovy pro ubytování cca 170 vojáků, tedy celkově i s důstojníky by jich bylo na československém území kolem šesti set. Výstavba oněch tří objektů, kterou zcela financovala československá strana, měla být dokončena do konce roku 1967. To se nestihlo a depa byla předána sovětským jednotkám až během roku 1969.

První tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný souhlasil ve znění smlouvy s prosince 1965 s rozmístěním strategických zbraní s jejich specializovanou obsluhou v počtu nejvýše několika stovek sovětských vojáků, ne však s umístěním posádek s konvenční výzbrojí a s mnohem větším kontingentem vojáků, jak si mimo uzavřené smlouvy navíc přál Sovětský svaz. Po posledním odmítnutí Novotného během oficiální návštěvy Prahy 8. 12. 1967 (známý je jeho výrok před odletem Prahy: „ Eto vaše dělo!“) odletěl Brežněv místo zpět do SSSR do Bratislavy za Alexandrem Dubčekem, za s nejvyšší pravděpodobností vyškoleným a „spícím“ sovětským agentem, v žargonu tajných služeb tzv. krtkem. SSSR pak zařídil po stranické linii vystřídání Novotného (5. 1. 1968) v čele KSČ. Novotného z postu prezidenta KSČ formálně odvolat nemohla, takže se v únoru 1968 uvolnila cenzura, aby měl tzv. hněv pracujícího lidu vůči Novotnému volný průchod ve sdělovacích prostředcích a tím se usnadnila cesta k jeho odvolání parlamentem z funkce prezidenta ČSSR předstíráním, že podle dopisů a petic pracovních kolektivů a jednotlivých pracujících si tak československý lid přeje. Pod tlakem sdělovacích prostředků Novotný 22. 3. 1968 abdikuje sám ze zdravotních důvodů. Jednou zastavené cenzurní zásahy pak nešly bez represí znovu nastolit. V historických pracích se někdy uvádí, že ke zbavení moci Antonína Novotného mohla vést i skutečnost, že byl oblíbenec sesazeného sovětského vládce Nikity Chruščova. Jenže pak by se musela věrohodná nalézt odpověď na otázku, proč se k jeho odstranění přikročilo tak dlouho po pádu Chruščova. I zpoždění ve výstavbě raketových dep mohlo přispět ke ztrátě důvěry sovětského vedení v Antonína Novotného, ale jen stěží mohlo být motivem k jeho odvolání.

Šlo pouze o to, jak odstranit anomálii, kdy v samém centru předpokládané konfrontace Varšavské smlouvy a NATO leželo území sice patřící k sovětskému bloku, ale přímo vojensky Sovětským svazem nekontrolované. Brežněv však nepočítal se slabostí svého vyvolence. Alexander Dubček (13 let prožil v SSSR) místo toho, aby jednal podle pokynů Brežněva a sovětského vedení, se začal nechat ovlivňovat svými spolupracovníky, kteří moskevské plány chtěli zmařit, otálel se svolením k umístění sovětských vojsk, což byl jeho úkol. Následně prodlužovala svůj pobyt v Československu i sovětská armáda, dlící tam na spojovacím vojenském cvičení Varšavské smlouvy (27. 5. – 3. 8. 1968), čekajíc, až si to Dubček rozmyslí. Ten k tomu nenašel odvahu, a tak sovětská armáda musela na pár týdnů zemi opustit.

Dubček nebyl schopen po uvolnění cenzury kontrolovat masy a média, ani ji znovu nastolit a tak s ním Moskva začala jednat jako s agentem, který selhal a svůj úkol nesplnil. Od dubna 1968 československá rozvědka věděla prostřednictvím svého agenta ve francouzské zpravodajské službě o sovětském plánu umístit své jednotky v Československu i bez československého souhlasu. Dubček byl o tom záměru neprodleně informován. V květnu 1968 v Moskvě Rusové Dubčekovi svůj požadavek upřesnili na 10 až 12 tisíc vojáků Varšavského paktu (prakticky pouze sovětské armády) na československém území. Dubček to měl politicky prosadit, s prezidentem Ludvíkem Svobodou se potíže nepředpokládaly, protože již za války byl agentem NKVD. Saša byl vždy pravý sovětčík oddaný Moskvě a kovaný bolševik – na 13. sjezdu KSČ v roce 1966 pronesl silně protizápadní řeč a dožadoval se „nepřetržité bolševizace“ KSČ v duchu Klementa Gottwalda a již na začátku léta 1968 podepsal tajnou direktivu pro zřizování koncentračních táborů pro politické odpůrce KSČ a popírače vedoucí úlohy KSČ. Kdyby nevtrhl do Československa v srpnu 1968 SSSR s vojsky zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou Rumunska), postarala by se KSČ o likvidaci svých politických odpůrců sama, jen o několik měsíců později. Reformovat komunismus je stejně nemožné jako vyřešit kvadraturu kruhu.

Pražské jaro 1968 bylo tedy jen jakýmsi vedlejším produktem snahy umístit sovětská vojska v Československu, jejichž dislokace měla vytvořit jakousi kouřovou clonu pro přípravy k útoku vůči západní Evropě. Za stavu, kdy Sovětský svaz neměl své jednotky v Československu, by každý přesun vojenského kontingentu z SSSR na západní hranici Československa, potřebný pro plánovaný útok proti Západu, vyvolal pozornost tajných služeb protivníka. Při dislokaci sovětských vojsk v Československu by přesuny sovětských vojsk a vojenského materiálu tam a zpět už nebudily pozornost. A to byl hlavní účel vojenské invaze – příprava na válku proti západní Evropě.