Dodnes převládá přesvědčení, že další události v roce 1968 vyvolal pokus o reformu komunismu, když si lid v Československu udělil názorovou svobodu. To ale v žádném případě nebyl hlavní důvod ozbrojené intervence Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Lid si názorovou svobodu nevybojoval, nevynutil, byla mu shora udělena – z rozhodnutí ÚV KSČ byla dočasně odstraněna cenzura, aby se parlament vystavil tlaku veřejného mínění a odvolal prezidenta. Předbíháme, ale jediným kritériem pravdivosti té či oné hypotézy o příčině, která vyvolala pražské jaro, je plausibilní zdůvodnění, proč musel být Antonín Novotný odstraněn z postu prezidenta republiky, ne pouze z čela KSČ, respektive proč nemohl zůstat prezidentem.

V roce 1961 se rozhodl Sovětský svaz pro útočnou strategii Varšavského paktu vůči Západu, čímž neobyčejně vzrostla strategická úloha Československa coby nástupiště vojsk. Avšak přesun sovětských vojsk do ČSSR před útokem by neušel západním rozvědkám, a Západ by tak byl předem varován. Nastala tedy potřeba trvalé dislokace sovětských vojsk na československém území. Jenže československý prezident Antonín Novotný se vzepřel a požadavek rozmístit na území Československa běžné sovětské vojenské jednotky celkem třikrát Sovětskému svazu odmítl.

Stav československé armády v polovině 60. let činil zhruba sto padesát tisíc mužů, což bylo na pokraji hospodářské únosností. SSSR však požadoval v souvislosti se svou útočnou doktrínou proti západní Evropě, aby za mobilizace bylo povoláno do zbraně přibližně 10 % dospělé mužské populace. Jenom příprava nutných rezerv pro takovou mobilizaci in spe by vyžadovala astronomické finanční částky. Československo usilovalo v letech 1960 až 1965 o snížení vojenských výdajů, což velení Varšavské smlouvy vytrvale odmítalo, ale bylo ochotno souhlasit s nižším podílem československých vojenských výdajů v rámci Varšavské smlouvy, pokud ČSSR přistoupí na dislokaci běžných sovětských ozbrojených sil na svém území.