Na rozpoutání první světové války mělo Rusko větší vinu než ostatní státy, protože nedokázalo zastavit jednou vyhlášenou mobilizaci svého vojska, které mobilizovalo k válce evropské. Posoudit, kdo má největší vinu na vzniku druhé světové války je obtížnější, protože nedovedeme přisoudit váhu jednotlivým faktorům k ní vedoucím. V každém případě je třeba doplnit článek pana Zdeňka Stránského nezbytnými podrobnostmi, už jen kvůli tomu, aby zmlkli nacionalističtí řvouni v diskusi pod komentářem.

Ruský armádní časopis Razvědčik psal v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“

Po zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este 28. 6. 1914 v Sarajevu a ultimátu Srbsku 23. 7. vypověděla mu 28. 7. c. k. monarchie válku, což by za normální situace vyvolalo jen lokální ozbrojený konflikt. Rakousko-Uhersko mobilizovalo jen ty síly, které potřebovalo pro válku proti Srbsku. Mezi 26. a 31. 7. se Německo a Velká Británie pokusily válce zabránit, navrhly konferenci o Balkánu s účastí Ruska. Ale spojenec Srbska, Rusko rozhodlo o částečné mobilizaci v obrovském rozsahu odpovídajícím přípravě na velkou válku již 24. 7. (!), oficiálně částečně mobilizovalo až od 29. 7., plně mobilizovalo o den později. Německý císař Wilhelm II. se 31. 7. pokusil intervenovat u svého bratrance ruského cara Nikolaje II. Ten mu byl nakloněn vyhovět, ale podlehl tlaku válkychtivých ruských kruhů v čele s ministrem zahraničí Sergejem D. Sazonovem. Týž den (31. 7.) oznámilo Rakousko-Uhersko, znepokojené mobilizační aktivitou ruských vojsk podél hranice s Haličí, že 4. 8. započne se všeobecnou mobilizací. Tehdejší náčelník mobilizačního oddělení ruského generálního štábu Sergej Dobrololskij v roce 1921 napsal: „Celý (ruský) mobilizační plán byl předem rozpracován až do konce a do posledního detailu. Když se zvolil okamžik, stačilo stisknout knoflík a celý stát začal automaticky fungovat s přesností hodinového strojku. Zastavit jej nešlo. Zcela mechanicky bylo tak rozhodnuto o počátku války“. Pokus německého císaře zastavit ruskou mobilizaci předal 31. 7. oficiálně německý vyslanec v Petrohradě Friedrich von Pourtalès, ale ministr zahraničí Sazonov i car mu vysvětlili, že z „technických důvodů“ nelze mobilizaci přerušit nebo zastavit.

Na ruskou mobilizaci coby casus belli odpovědělo Německo 1. 8. vyhlášením stavu ohrožení a ultimátem Rusku, aby mobilizaci odvolalo do 12 hodin, tj. do 19. h téhož dne, jinak že se obě země ocitnou ve válečném stavu. Rusko na ultimátum nereagovalo. Týž den (1. 8.) mobilizovala Francie. 1. 8. v 19 hodin, hned jakmile vypršelo ultimátum a německý vyslanec v Rusku předával v Petrohradě nótu o vyhlášení války, překročily první útvary ruské kavalérie hranice Východního Pruska. Kvůli tehdejší časové náročnosti předávání rozkazů z Petrohradu vojenským jednotkám v mobilizačním stavu, v poli poblíž hranice musely být rozkazy k tomu vydány ještě před předáním 12hodinového německého ultimáta. Později ruská vojska překročila i hranice Rakouského císařství v Haliči. Německo vyhlásilo mobilizaci teprve s předáním nóty o vypovězení války Rusku a 3. 8. se prohlásilo být ve válečném stavu s Francií. Byl to logický krok. Francie čekala na okamžik, až Německo odešle vojáky na ruskou frontu, aby vtrhla do Německa. Potupu a ztrátu území z prusko-francouzské války 1870–71 měli Francouzi stále v živé paměti.

Francouzský prezident Raymond Poincaré ujistil již v roce 1912 ruskou vládu, že Francie bude Rusko za každé situace vojensky podporovat, bude-li Rusko někým napadeno nebo někoho napadne. Německo jednalo v souladu se svou válečnou doktrínou, podle níž rychlé vojenské ochromení Francie je jedinou možností jak předejít válce na dvou frontách, což vyžaduje obejít přes Belgii francouzská opevnění na společné hranici a vpadnout do Francie podél kanálu La Manche. Německá vojska obsadila Lucembursko a překročila 3. 8. hranice Belgie poté, co belgická vláda zamítla německou žádost o přesun vojska přes belgické území proti Francii. Velká Británie s mobilizovaným loďstvem již od 25. 7. (!) vypověděla Německu válku 4. 8. 1914.

Obvykle se uvádí, že vinu za rozpoutání druhé světové války nese Německo přepadením Polska. Vedle Německa se jako spoluviník se ocitá Sovětský svaz za svůj vpád do východopolských území podle tajného dodatku k německo–sovětské smlouvě o neútočení 16 dní po vypuknutí polsko–německé války. Srovnáním sovětského návrhu textu smlouvy a její tajné doložky s podepsanou a platnou německo–sovětskou smlouvou zjistíme jen minimální rozdíly – obsah tajné doložky ke smlouvě byl tedy v podstatě pouze sovětskou představou, co by mělo nastat, kdyby došlo k válce, eufemisticky řečeno k zániku polského státu.

Nicméně na začátku příčin vedoucích k druhé světové válce bylo fatální ujištění britské vlády vládě polské z 31. 3. 1939 po první, částečné polské mobilizaci proti Německu: „Jestliže… by byla podniknuta jakákoliv akce, která by jasně ohrozila polskou nezávislost a jíž by se polská vláda také cítila nucena postavit svými národními silami, vláda Jeho Veličenstva a francouzská vláda by jim ihned poskytly veškerou podporu, která bude v jejich moci“. Tím bylo zajištěno, že Polsko kdykoliv a dle své libovůle může vyvolat celoevropský konflikt. Německo předtím již měsíce jednalo s Polskem o přičlenění Danzigu, spravovaného Společností národů a Polsku nepatřícího, opět k Německu a o možnosti vybudovat dopravní koridor max. 1 km široký s dálnicí a železnicí do Východního Pruska vedoucí pár desítek kilometrů přes polský přístupový koridor k moři s tím, že obě dopravní cesty koridorem bude moci užívat i Polsko.

Společnost národů považovala mobilizaci za agresi a formálně nevypovězenou válku. Polsko v roce 1939 (stejně jako rok předtím Československo) mobilizovalo dvakrát, Německo (stejně jako o rok předtím v případě ČSR) ani jednou. Podle tohoto kritéria bylo agresorem a válku vyvolalo Polsko.

F. D. Roosevelt neseznámil polskou vládu s obsahem tajného dodatku k sovětsko–německé smlouvě o neútočení, který mu byl detailně znám již v den podpisu smlouvy. Taktéž neučinily vlády francouzská a britská, které ve stejný den jako americký prezident byly seznámeny svými zpravodajci s obsahem tajné doložky ke smlouvě. Lze předpokládat, že kdyby Poláci znali úmysly SSSR s východním Polskem, raději by se s Německem dohodli v otázce Danzigu a dopravního koridoru, aby odvrátili rozpad polského státu.

Francie se podvolila tlaku Velké Británie, Slovensko tlaku Německa a vstoupily po jejich boku do evropské války, která se později rozrostla ve světovou.

Nechť laskavý čtenář sám posoudí podíl míru viny jednotlivých aktérů na rozpoutání obou světových válek.