Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.

U odhadů československých válečných ztrát chybí většinou jak vymezení předmětu výzkumu, tj. které okruhy obyvatelstva se do počtu obětí započítávají a které ne, tak teritorium, ke kterému se počty vztahují. Pokud nechybějí, tak věrohodnost odhadů počtu obětí druhé světové války ničí zásadní metodologické chyby.

Teprve po listopadu 1989 se pokusili čeští historici o serióznější odhady. Ale jen pokusili. Teritoriálně vymezili svá zkoumání na Československou republiku v předmnichovských hranicích (z roku 1937), protože v době skončení druhé světové války (8. 5. 1945) a obnovení ČSR byla Podkarpatská Rus (Karpatská Ukrajina) de iure ještě součástí ČSR. Pod jejich zkoumání tedy spadali všichni obyvatelé ČSR v hranicích první republiky, bez ohledu na národnost a státní příslušnost – Češi, Slováci, Rusíni, Poláci, Němci, Maďaři, Židé, Rakušané, Slezané, Wasserpoláci, Rumuni, Jihomoravští Charváti a osoby jiné státní příslušnosti než československé nebo i bez ní ve státě v před mnichovskou konferencí stále žijící. Ze zkoumání se vyloučili němečtí, rakouští a holandští židé deportovaní do terezínského ghetta, kam se přechodně soustřeďovali. Potud je to logické. Jenže ze započítávání ztrát byli vyloučeni českoslovenští státní příslušníci padlí v německých, maďarských a slovenských ozbrojených silách, aby padlí židé z maďarské armády (podléhali maďarské vojenské povinnosti), původně českoslovenští občané, se do zápočtu československých válečných ztrát zpětně dostali přes kategorii „rasově pronásledovaní“!

Za československé oběti se kvalifikovaly pouze vojenské osoby německé, řidčeji maďarské národnosti, které ztratily život ve vojenských akcích mimo území ČSR bojujíce v československých jednotkách na straně spojenců, pokud měli před mnichovskou konferencí československou státní příslušnost. Též civilní osoby německé národnosti se automaticky kvalifikovaly jako československé oběti, pokud za války zahynuly při spojeneckém bombardování nebo následkem perzekuce německého nacistického režimu!

Odhady počtu československých obětí války historici časově vymezili mnichovskou konferencí, tedy 30. 9. 1938 a koncem války v Evropě 8.–9. 5. 1945, aby do nich zahrnuli i oběti lokálních střetnutí před (!) konáním mnichovské konference – to je sice přípustné, ale oběti se potom nesmějí v žádném případě nazývat válečné, protože válka vypukla 1. 9. 1939, přísně vzato 3. 9. 1939 vypovězením války Německu Francií a Velkou Británií, tj. o 11 měsíců později! To jsou další zásadní metodologické chyby. Podle sdělení československé vlády v Londýně britskému ministerstvu zahraničí se Československá republika oficiálně nacházela ve válečném stavu s Německem od 17. 9. 1938 (!) a od 10. 10. 1938 (!) s Maďarskem, což bylo vynuceno udržením fikce kontinuity existence československého státu a prezidentství E. Beneše a podle nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 5. 1999 byla ČSR ve válečném stavu od 17. 9. 1938 až do znovunavázání diplomatických styků s Japonskem dne 7. 5. 1957! Naléhavě se začíná vynořovat otázka, co vlastně takto vyčíslené oběti představují, co tím chtějí historici veřejnosti namluvit. Československé oběti druhé světové války to určitě nejsou, ba ani oběti německé okupace ne – Slovenská republika přece okupována nebyla! Slováci, Rusíni, židé (!) a Maďaři z československých území odstoupených Maďarsku museli rukovat do maďarské armády a kdo padl, nebyl podle uplatněné metodiky zahrnut do počtu obětí československého státu, avšak českoslovenští židé padlí v maďarské armádě byli zpětně započteni.

Odhad počtu obětí rasového pronásledování mezi československými židy se pohybuje mezi 233 000 a 277 000. Do tohoto počtu nejsou započteny oběti z řad židů, kteří utekli (přes 5000) nebo se z českých zemí vystěhovali (do 30. 11. 1942 tak učinilo 26 111 židů) a později v cizině padli do rukou německé okupační moci a zahynuli. Další závažná metodologická chyba.

Vyčíslení počtu obětí nacistické okupace českých zemí je obtížné, neboť hrozí několikanásobný zápočet obětí mezi kategorií „rasově pronásledovaní“ (židé a cikáni) a kategorií „jinak pronásledovaní“.

Pavel Škorpil se pustil do problematiky zatím nejdůkladněji. V prvním přiblížení mu vyšlo 373 000 československých obětí. Nechal se vést fakty a následující kategorie se vynořily samy od sebe:

1.  8327 československých státních příslušníků včetně sudetských Němců bylo Němci popraveno

2.  Přes 20 000 lidí včetně sudetských Němců, ale bez osob rasově pronásledovaných, zahynulo v koncentračních táborech nebo při výsleších

3.  Kolem 8000 osob přišlo o život při ozbrojených střetech v českých zemích, minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu. 15 000 až 19 000 obětí si vyžádalo Slovenské národní povstání

4.  Přes 4000 lidí včetně sudetoněmeckých obětí zahynulo při náletech (podle historika Jiřího Rajlicha to bylo přibližně 12 000 osob)

5.  3461 osob zemřelo při pracovním nasazení v Německu (bez Němců českých zemí)

6.  Na východní frontě padlo včetně Němců českých zemí 5620 lidí, na západních frontách a v Africe je počet padlých odhadován na 1200

7.  Asi 7000 cikánů z českých zemí, z toho asi 900 z území odstoupených Německu, zahynulo v koncentračních táborech, z toho 534 českou péčí v českých koncentrácích, oběti z řad slovenských cikánů přičteny k obětem SNP

8.  Zahynulo přibližně 265 000 židů s československým občanstvím.

Celkem dohromady mezi 337 000 a 343 000 obětmi. Škorpil se pokusil vydělit z toho ztráty pouze českých zemí. Vyšlo mu 121 698 osob bez ztrát spojeneckým bombardováním a bez padlých v německých ozbrojených silách, z čehož minimálně 70 549 bylo židovských a kolem 7900 cikánských obětí.

O stanovení počtu obětí z řad etnických Čechů se pokusil i rakouský historik Arnold Suppan. Z výše uvedených kategorií 1 až 8 uvádí jen české oběti, tj. bez rasově pronásledovaných: 8300 z kategorie 1 (popravených Němců českých zemí bylo podle něj přes 200, což neodpovídá skutečnosti, 10 000–12 000 z kategorie 2, 7000 z kategorie 3, 3000 z kategorie 4, 3000 z kategorie 5, 7000 lidí z kategorie 6 a podle svého vymezení na etnické Čechy neudává počet obětí z kategorie 7 a 8. K tomu ale zavádí kategorii novou: 4000–5000 Čechů padlých v německých ozbrojených silách. Dohromady tedy 42 300 až 45 300 Čechů. (Poznámka. Protektorátní Češi sloužit ve Wehrmachtu a v SS nesměli, starousedlí Češi v odstoupených územích Německu a Polsku dostali německou státní příslušnost přidělenu, aniž se jich někdo ptal – a museli rukovat, pokud do stanoveného data neoptovali pro Č-SR, což mnozí nestihli. Češi na Těšínsku odstoupeném původně Polsku a pak připadlé Německu optovat nesměli.)

Všichni historikové ignorují sudetské Němce padlé v německých ozbrojených silách, taktéž padlými bývalými československými občany v maďarské armádě (s výjimkou židů) a ve slovenské armádě.

Co takto stanovené počty československých obětí, případně jen z českých zemí, prezentují? Oběti války? Nikoliv, protože oběti začali čeští historici počítat dnem 29. 9. 1938, případně 15. 3. 1939. A chybějí v nich padlí sudetští Němci. (Poznámka. Sudetští Němci měli až do 3. 8. 1945 československé občanství, protože v ten den jim bylo odňato dekretem presidenta republiky.) Jsou to násilným způsobem zahynulí českoslovenští občané za během německé nebo maďarské okupace? Také ne, protože Slovenská republika okupována nebyla. Oběti z řad obyvatelstva Slovenska a Podkarpatské Rusi připadlé odstoupením území do Maďarska se v počtu obětí s výjimkou obětí židovských a padlých v československých zahraničních armádách, nevyskytují. Padlými sudetskými Němci v německých branných silách by se zvýšil odhadovaný počet československých obětí o dalších cca 190 000 až 199 000. Kde jsou započteni padlí Češi, Moravci, Poláci z Těšínska, bývalí českoslovenští občané, sloužící v německých, Slováci, Rusíni, Maďaři v maďarských ozbrojených silách a Slováci z armády Slovenské republiky?

Výše uvedené počty nejsou ani výčtem zahynulých osob československé státní příslušnosti nemaďarské a neněmecké národnosti, protože do výše uvedených odhadů jsou zahrnuty i oběti z řad sudetoněmeckých civilistů! Co tedy jsou výše uvedené sumární počty československých obětí? Naprosté paskvily, které neodpovídají ani československým obětem válečných událostí, ani československým obětem vlivem války a násilí okupační moci!

Do odhadů nejsou započteni zahynulí v táborech GULAGu z řad československých státních příslušníků, kteří byli po vypuknutí války v roce 1939 chyceni v sovětském záboru Polska, nebo uprchlíků z ČSR do SSSR, z nichž podle všeho minimálně jedna třetina zahynula. Nejsou započteny ani osoby z řad obyvatelstva Slovenska a Podkarpatské Rusi odvezené v posledních dvou letech války sovětskými úřady do GULAGu a zahynuly tam. Po příchodu Rudé armády na území ČSR v roce 1944 si začal Sovětský svaz doplňovat stavy vězňů v GULAGu značně prořídlé povoláním vězňů na frontu. Místní velitelé Rudé armády na Slovensku a na Podkarpatské Rusi to dělali tak, že nařídili sebrat všechny dospělé muže schopné práce obvykle z jedné poloviny obce rozdělené silnicí nebo vodním tokem a dopravit je na práce do GULAGu. Kolik jich takto bylo odvlečeno, k tomu neexistují spolehlivé odhady, od několika tisíc až po 60 000, možná i 100 000. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc (!) slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebylo dovoleno se vrátit. Kolik se jich „rozptýlilo“ po propuštění z GULAGu po celém Sovětském svazu bez možnosti vrátit se domů, o tom neexistuje ani jeden údaj. Navíc nejsou do žádných odhadů lidských ztrát republiky zahrnuti zajatí vojáci slovenské armády zahynuvší v sovětských zajateckých táborech. Do nich se dostali všichni, co byli chyceni v uniformě s výjimkou jednoho jediného slovenského praporu, pro který již nebylo k dispozici místo v tranzitním zajateckém sběrném táboře, takže prapor byl předán Ludvíku Svobodovi a zařazen do jeho armády.