Sice se po konci bolševické éry v Československu podařilo přiřadit k jednotlivým kategoriím obětí relativně spolehlivé odhady, nicméně celá snaha se proměnila vniveč kvůli kategoriím, které mezi československé oběti nebyly vůbec zahrnuty.

U odhadů československých válečných ztrát chybí většinou jak vymezení předmětu výzkumu, tj. které okruhy obyvatelstva se do počtu obětí započítávají a které ne, tak teritorium, ke kterému se počty vztahují. Pokud nechybějí, tak věrohodnost odhadů počtu obětí druhé světové války ničí zásadní metodologické chyby.

Teprve po listopadu 1989 se pokusili čeští historici o serióznější odhady. Ale jen pokusili. Teritoriálně vymezili svá zkoumání na Československou republiku v předmnichovských hranicích (z roku 1937), protože v době skončení druhé světové války (8. 5. 1945) a obnovení ČSR byla Podkarpatská Rus (Karpatská Ukrajina) de iure ještě součástí ČSR. Pod jejich zkoumání tedy spadali všichni obyvatelé ČSR v hranicích první republiky, bez ohledu na národnost a státní příslušnost – Češi, Slováci, Rusíni, Poláci, Němci, Maďaři, Židé, Rakušané, Slezané, Wasserpoláci, Rumuni, Jihomoravští Charváti a osoby jiné státní příslušnosti než československé nebo i bez ní ve státě v před mnichovskou konferencí stále žijící. Ze zkoumání se vyloučili němečtí, rakouští a holandští židé deportovaní do terezínského ghetta, kam se přechodně soustřeďovali. Potud je to logické. Jenže ze započítávání ztrát byli vyloučeni českoslovenští státní příslušníci padlí v německých, maďarských a slovenských ozbrojených silách, aby padlí židé z maďarské armády (podléhali maďarské vojenské povinnosti), původně českoslovenští občané, se do zápočtu československých válečných ztrát zpětně dostali přes kategorii „rasově pronásledovaní“!

Za československé oběti se kvalifikovaly pouze vojenské osoby německé, řidčeji maďarské národnosti, které ztratily život ve vojenských akcích mimo území ČSR bojujíce v československých jednotkách na straně spojenců, pokud měli před mnichovskou konferencí československou státní příslušnost. Též civilní osoby německé národnosti se automaticky kvalifikovaly jako československé oběti, pokud za války zahynuly při spojeneckém bombardování nebo následkem perzekuce německého nacistického režimu!

Odhady počtu československých obětí války historici časově vymezili mnichovskou konferencí, tedy 30. 9. 1938 a koncem války v Evropě 8.–9. 5. 1945, aby do nich zahrnuli i oběti lokálních střetnutí před (!) konáním mnichovské konference – to je sice přípustné, ale oběti se potom nesmějí v žádném případě nazývat válečné, protože válka vypukla 1. 9. 1939, přísně vzato 3. 9. 1939 vypovězením války Německu Francií a Velkou Británií, tj. o 11 měsíců později! To jsou další zásadní metodologické chyby. Podle sdělení československé vlády v Londýně britskému ministerstvu zahraničí se Československá republika oficiálně nacházela ve válečném stavu s Německem od 17. 9. 1938 (!) a od 10. 10. 1938 (!) s Maďarskem, což bylo vynuceno udržením fikce kontinuity existence československého státu a prezidentství E. Beneše a podle nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 5. 1999 byla ČSR ve válečném stavu od 17. 9. 1938 až do znovunavázání diplomatických styků s Japonskem dne 7. 5. 1957! Naléhavě se začíná vynořovat otázka, co vlastně takto vyčíslené oběti představují, co tím chtějí historici veřejnosti namluvit. Československé oběti druhé světové války to určitě nejsou, ba ani oběti německé okupace ne – Slovenská republika přece okupována nebyla! Slováci, Rusíni, židé (!) a Maďaři z československých území odstoupených Maďarsku museli rukovat do maďarské armády a kdo padl, nebyl podle uplatněné metodiky zahrnut do počtu obětí československého státu, avšak českoslovenští židé padlí v maďarské armádě byli zpětně započteni.