I z vícero hledisek není spornější lokality pro vzpomínku na šoa, než je KZ Auschwitz. Rudá armáda KZ Auschwitz neosvobodila, nýbrž přibyla do již svobodného táborového komplexu, který čtyři dny předtím, 23. 1. 1945 předaly poslední strážní jednotky SS do rukou vězeňské samosprávy vytvořené z řad zbývajících asi sedmi tisíců Häftlingů (vězňů), kteří odmítli s nimi odjet vlaky západním směrem před postupující Rudou armádou. Nabídnutou evakuaci s jednotkami SS západním směrem těsně před tímto datem využilo přibližně 60 000 osvětimských vězňů.

Nositel Nobelovy ceny za mír, významný židovský aktivista a spisovatel Elie Wiesel, sám vězeň KZ Auschwitz, jako jeden z mála popsal evakuaci tábora, výzvu SS, aby s nimi vězni odjeli na západ s tím, že kdo chce, může zůstat a počkat na Rudou armádu. Tak se také stalo a Elie Wiesel se pak dočkal osvobození americkou armádou v KZ Buchenwald. Za své svědectví o předání a odjezdu z Osvětimi byl různými aktivisty slovně i fyzicky napadán.

V tomto století se o holocaustu naštěstí čím dál více prosazuje teze amerického historika Timothyho Snydera: „Holocaust spojujeme s nacistickou ideologií, ale zapomínáme přitom, že mnoho vrahů nebyli nacisté ani Němci. Uvažujeme především o německých židech, ačkoli většina z těch, kteří ztratili život během holocaustu, předtím v Německu nežila. Představujeme si, že většina z nich zahynula v německých koncentračních táborech, byť většina se v nich nikdy neocitla. Za viníka prohlašujeme stát, ačkoli k vraždění mohlo dojít jen tam, kde se státní instituce zhroutily. Navíc vinu zjednodušujeme a přičítáme ji celým národům.“ Tato Snyderova teze zásadně mění způsob našeho nazírání na šoa.

Německý národní socialismus sice šoa na východě Evropy pádem místní státní moci, tedy odstraněním státní ochrany budoucím obětem, umožnil, nicméně fyzicky nevraždili pouze Němci, nýbrž i místní obyvatelé a to v mnohem vyšším počtu (!) než Němci [Snyder 2015]. Aby po válce vina Neněmců na holocaustu nevyšla najevo, museli historikové a politici dějiny zkreslit, fakta zamlčet, lhát a dodnes tak činit. Dalším, velmi silným motivem byla starost Sovětského svazu, aby nebylo zveřejněno, že část židů zejména z řad uprchlých z okolních států do Sovětského svazu nebo tam připadlých i s územím zavraždil sám justiční sovětský systém ještě před přepadením SSSR 22. 6. 1941 a také, že vraždění se pak zúčastnili pod německou taktovkou sovětští státní příslušníci. Zastřelo se to tak, že židovské oběti sovětských represálií se připsaly k obětem v německých vyhlazovacích táborech [Maser 2018].

Zločiny nespáchané Němci nebyly poválečným Mezinárodním vojenským soudním dvorem v Norimberku (International Military Tribunal at Nuremberg, IMT) zásadně stíhány či připuštěny k soudnímu jednání, což se neprojevilo pouze v katyňském případě (zavraždění 21 857 zajatých polských důstojníků v Katyni a na jiných místech sovětskou NKVD v roce 1940). Nedostalo se ani na vyvražďování židů v rumunské režii či na sovětské popravy židů i nežidů uprchlých před německou mocí do SSSR ze sousedních států či do SSSR připadlých i s územím nebo jejich zavírání do GULAGu, kde mnozí z nich zahynuli.