I z vícero hledisek není spornější lokality pro vzpomínku na šoa, než je KZ Auschwitz. Rudá armáda KZ Auschwitz neosvobodila, nýbrž přibyla do již svobodného táborového komplexu, který čtyři dny předtím, 23. 1. 1945 předaly poslední strážní jednotky SS do rukou vězeňské samosprávy vytvořené z řad zbývajících asi sedmi tisíců Häftlingů (vězňů), kteří odmítli s nimi odjet vlaky západním směrem před postupující Rudou armádou. Nabídnutou evakuaci s jednotkami SS západním směrem těsně před tímto datem využilo přibližně 60 000 osvětimských vězňů.

Nositel Nobelovy ceny za mír, významný židovský aktivista a spisovatel Elie Wiesel, sám vězeň KZ Auschwitz, jako jeden z mála popsal evakuaci tábora, výzvu SS, aby s nimi vězni odjeli na západ s tím, že kdo chce, může zůstat a počkat na Rudou armádu. Tak se také stalo a Elie Wiesel se pak dočkal osvobození americkou armádou v KZ Buchenwald. Za své svědectví o předání a odjezdu z Osvětimi byl různými aktivisty slovně i fyzicky napadán.

V tomto století se o holocaustu naštěstí čím dál více prosazuje teze amerického historika Timothyho Snydera: „Holocaust spojujeme s nacistickou ideologií, ale zapomínáme přitom, že mnoho vrahů nebyli nacisté ani Němci. Uvažujeme především o německých židech, ačkoli většina z těch, kteří ztratili život během holocaustu, předtím v Německu nežila. Představujeme si, že většina z nich zahynula v německých koncentračních táborech, byť většina se v nich nikdy neocitla. Za viníka prohlašujeme stát, ačkoli k vraždění mohlo dojít jen tam, kde se státní instituce zhroutily. Navíc vinu zjednodušujeme a přičítáme ji celým národům.“ Tato Snyderova teze zásadně mění způsob našeho nazírání na šoa.

Německý národní socialismus sice šoa na východě Evropy pádem místní státní moci, tedy odstraněním státní ochrany budoucím obětem, umožnil, nicméně fyzicky nevraždili pouze Němci, nýbrž i místní obyvatelé a to v mnohem vyšším počtu (!) než Němci [Snyder 2015]. Aby po válce vina Neněmců na holocaustu nevyšla najevo, museli historikové a politici dějiny zkreslit, fakta zamlčet, lhát a dodnes tak činit. Dalším, velmi silným motivem byla starost Sovětského svazu, aby nebylo zveřejněno, že část židů zejména z řad uprchlých z okolních států do Sovětského svazu nebo tam připadlých i s územím zavraždil sám justiční sovětský systém ještě před přepadením SSSR 22. 6. 1941 a také, že vraždění se pak zúčastnili pod německou taktovkou sovětští státní příslušníci. Zastřelo se to tak, že židovské oběti sovětských represálií se připsaly k obětem v německých vyhlazovacích táborech [Maser 2018].

Zločiny nespáchané Němci nebyly poválečným Mezinárodním vojenským soudním dvorem v Norimberku (International Military Tribunal at Nuremberg, IMT) zásadně stíhány či připuštěny k soudnímu jednání, což se neprojevilo pouze v katyňském případě (zavraždění 21 857 zajatých polských důstojníků v Katyni a na jiných místech sovětskou NKVD v roce 1940). Nedostalo se ani na vyvražďování židů v rumunské režii či na sovětské popravy židů i nežidů uprchlých před německou mocí do SSSR ze sousedních států či do SSSR připadlých i s územím nebo jejich zavírání do GULAGu, kde mnozí z nich zahynuli.

Z přibližně 1100 německých koncentračních táborů bylo jen šest označeno po válce za vyhlazovací – Treblinka, Sobibór, Majdanek (oficiálně KZ Lublin), Bełżec, Kulmhof (dnes Chełmno nad Nerem) a Birkenau-Auschwitz II (Brzezinka-Oświęcim II, Březinka-Osvětim II), přičemž jen dva poslední byly v Německé říši, všech šest ale na území, kam se ke konci války dostala pouze Rudá armáda. Všechny ony výše uvedené vyhlazovací koncentráky se nacházejí v dnešním Polsku.

Bez pomoci sovětských dobrovolníků v řadách zformovaných policejních oddílů i coby dozorců v koncentračních táborech by se nikdy nepodařilo v okupovaných územích Sovětského svazu tolik židů i nežidů pobít a uvěznit v koncentračních táborech na východ od Německé říše [Snyder 2010]. Po přepadení SSSR se v Pobaltí, na Ukrajině a v Bělorusku ještě před příchodem Wehrmachtu a po určitou dobu i po příchodu německých policejních Zásahových skupin a oddílů Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby podléhajících Himmlerovi (Einsatzgruppen und -kommandos der Sipo und des SD) převelených z přechozích působišť v Generalgouvernement, odehrávaly četné, velmi krvavé pogromy na židy iniciativou a péčí výhradně místního sovětského obyvatelstva a místních sovětských úřadů a organizací (!) – příslušníky sovětských pomocných služeb, policie, dobrovolnických oddílů a civilním obyvatelstvem, vesměs sovětskými občany. Kolik jich stačily takto ve vlastní režii pobít, než taktovku převzali Němci, k tomu chybějí jakékoli odhady. Když na místo přibyly ony německé policejní zásahové oddíly z Generalgouvernement, přibraly si stávající sovětské formace jako pomocníky a kromě nich i velké množství dobrovolníků nových a to včetně mnoha komunistů i členů NKVD (!). Všechny je oblékly do uniforem neněmeckých policejních sil a ony v zabíjení pokračovaly podle německých instrukcí. Sovětští občané též hlídali koncentrační tábory a obsluhovali plynové komory. To po válce do povědomí světové veřejnosti proniklo málo a v nástupnických státech SSSR a v Ruské federaci je toto téma dodnes zcela tabu. [Snyder 2015, Ternon].

Počet zastřelených židovských obětí v okupovaných částech Sovětského svazu, kde policejní Einsatzkommanda operovala i s pomocnými sbory ze sovětských občanů, byl podle amerického historika Timothyho Snydera srovnatelný s počtem obětí v ghettech a koncentračních táborech [Snyder 2010]. Podle téhož historika se většina židovských obětí nikdy neocitla v německých koncentračních táborech, natož aby v nich zahynula [Snyder 2015]. Židé přitom tvořili jen jednu z kategorií osob, které měly být zastřeleny, žádné z Einsatzkommand neobdrželo výhradní úkol střílet pouze židy, v Generalgouvernement (ve zbytku Polska nepřipojeného k Německé říši) například střílely zejména nežidy-polské civilisty. Celkem tam zabily asi 60 tisíc lidí, z toho sedm tisíc židů [Snyder 2015]. Zatímco východně za linií Ribbentrop-Molotov byly do střílení židů zapleteny statisíce (!) sovětských občanů, na západ od ní vykonávali sovětští občané většinu prací v tzv. továrnách smrti v okupovaném Polsku [Snyder 2010]. Pomocná policie byla složená z cca 100 000 Ukrajinců, z přibližně 50 000 běloruských milicionářů, další útvary byly sestavené z jiných státních příslušníků SSSR, přičemž stav všech německých policejních Einsatzgruppen a -kommandos der Sipo und des SD, které měly vyvražďování mimo koncentrační tábory na starosti, nedosahoval ani tří tisíc a vypomáhající německá Ordnungspolizei (Orpo, Pořádková policie) měla k dispozici asi 33 tisíc osob. Spolupráce s Orpo ale skončila po pár měsících, když v listopadu 1941 byla Orpo povolána na frontu k dobývání Moskvy po boku armády [Burleigh, Pohl, Snyder 2010, 2015].

V německých koncentračních táborech na východ od Německé říše převládali dozorci-Ukrajinci nad dozorci-příslušníky SS v poměru patnáct až dvacet ku jednomu [Burleigh, Pohl]. Další velkou národnostní skupinou mezi dozorci v německých KZs byli Litevci. Tyto skutečnosti se nehodily do poválečného výkladu sovětské historie, takže se o tom mlčí. Velmi výhodným, ba skvělým symbolem „neviny“ Sovětského svazu a jeho obyvatel ve vyvražďování se stal koncentrační tábor v Osvětimi-Březince (KZ Auschwitz II-Birkenau, jiné tábory v komplexu KZ Auschwitz nebyly vyhlazovací), „protože,“ podle Snydera, „byl jediným místem, kde nebylo možné mluvit o sovětských občanech jako o spolupodílnících na vraždění. Sovětští občané se totiž podíleli na střílení na Východě, pomáhali budovat (a hlídat) Treblinku, Bełżec, Sobibór, Majdanek, ale k Osvětimi ničím ‚nepřispěli‘.“ [Houda].

Počet zajatých sovětských vojáků, které Němci ve svých zajateckých táborech nízkým přídělem jídla se v podstatě snažili vyhladovět (SSSR nepodepsal ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci), byl vysoký (úmrtnost 57,5 % [Snyder 2010]) a do zimy 1941/42 jich asi dva miliony zemřelo. Hrozba smrti vyhladověním proměnila zajatecké tábory se sovětskými vojáky v líheň kolaborantů. Asi 1,2 až 1,24 milionu mladých mužů (odhady kolísají mezi těmito hodnotami) ze sovětských ozbrojených sil – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové a příslušníci dalších etnik SSSR, bez ohledu na svou komunistickou minulost, byl vybrán k boji proti státu, jehož byli státními příslušníky, a jeho spojencům nebo k hlídání koncentračních táborů, kde byli, pokud byly vyhlazovací zapojeni do vraždící mašinérie. Není znám ani jeden případ, že by zajatec nabídku k odchodu z „hladového tábora“ odmítl. Prošli výcvikem, například v táboře Trawniki, a pak pomáhali budovat a hlídat německé koncentrační tábory na Východě poté, co se ukázalo, že během roku 1942 Německo Sovětský svaz neporazí a nebude moci využít stávající tábory GULAGu dále ve vnitrozemí SSSR. Též byli nasazeni k uprázdnění některých větších ghett, která do té doby sloužila jako dočasná shromaždiště židů [Snyder 2015]. Další byli vycvičeni a zařazeni do bojových jednotek po boku Wehrmachtu s důsledkem, že každý 17. voják Wehrmachtu (!) byl státní příslušník SSSR.

Rumunsko zbavilo 21. 6. 1941 zákonem všechny židy nemovitého majetku, uložilo jim pracovní povinnost, propustilo veškeré židovské úředníky (podniky ono státní reglement dobrovolně následovaly) a přikázalo židy deportovat z venkova do měst. Tím zintenzivněly i pogromy, z nichž nejznámější se v té době odehrál 29. 6. 1941 v městě Ia?i a vyžádal si cca 13 tisíc židovských obětí. Rumunská armáda postřílela 43 500 a civilní obyvatelstvo pobilo další desetitisíce židů (přesnější počty nejsou k dispozici) v rumunských územích připadlých v roce 1940 Sovětskému svazu (v Bukovině, Besarábii) po jejich opětovném získání zpět v roce 1941 a v nově získaném Podněstří. V anektovaném Podněstří (Transnistria) byly asi pro 200 tisíc židů zřízeny rumunské koncentrační tábory pro židy z oněch tří území. Němci naléhali na Rumuny, aby jim předali všechny své židy, ale rumunská vláda vydávání židů Německu odsouvala, až je úplně zavrhla a v roce 1942 coby protiopatření dokonce zahrnula pod diplomatickou ochranu (!) rumunské židy pobývající v zahraničí [Snyder 2015]. Na podvýživu a nemoci v rumunských koncentrácích zahynula většina tam internovaných židů. Celkové rumunské židovské ztráty péčí Rumunů se odhadují na 280 000 a více z celkových asi 800 000 židů v Rumunsku, z nichž jen relativně málo obětí, asi jen 15 tisíc pocházelo z oblastí mimo Bukovinu, Podněstří a Besarábii. Rumunská armáda také hromadně popravovala sovětské židy jako odplatu za rumunské vojenské ztráty ve střetech s Rudou armádou, například v Oděse za 70 tisíc rumunských vojáků vyřazených z boje zastřelila 26 tisíc místních židů.

Slovenská republika začala od 26. 3. 1942 předávat své židy do německých koncentračních táborů – do konce roku 1942 jich bylo podle různých pramenů deportováno 57 628 až 59 485, zůstalo jich 18 648. Za každého takto odvezeného žida platila Německu 500 RM [Lipscher]. V roce 1943 se mělo v deportacích pokračovat, ale politici a nakonec i slovenské veřejné mínění si vynutili jejich zastavení, protože začaly prosakovat zvěsti, že se s nimi v cílových místech pobytu krutě zachází. Zejména se proti deportacím angažovali ministr školství a osvěty Jozef Sivák, někteří poslanci Slovenského snemu, Vatikán, tamní slovenský vyslanec Karol Sidor a slovenští biskupové. Poslední vydali 6. 3. 1943 pastýřský list proti způsobu nakládání se židy a slovenská vláda se jej neodvážila nechat otisknout, což vždy pravidelně dělala. Po přečtení pastýřského listu během bohoslužeb 21. 3. protižidovská nálada slovenského obyvatelstva znatelně poklesla. Vatikán zaslal 5. 5. 1943 slovenské vládě protestní nótu proti jejímu úmyslu pokračovat v dalších transportech. Slovenské židy ale začali od září 1944 deportovat ze Slovenska prakticky sami Němci – jednotky Wehrmachtu vtrhly 29. 8. 1944 na Slovensko, aby pomohly pacifikovat partyzány a nakonec i vypuknuvší Slovenské národní povstání. Do KZ Auschwitz bylo pak vypraveno 7936, do KZ Sachsenhausen 2732 a do terezínského ghetta 1638 osob [Lipscher].

V protektorátu byla otázka rasového pronásledování jako všechny resorty s výjimkou obrany, financí, hospodářství a zahraničních věcí svěřena české protektorátní vládě. Říšský protektor zasáhl pouze do definice žida, aby se shodovala s říšskou, dále Říše zpřísněným dohledem zajistila, aby majetek židů se nerozkradl v arizaci takovou měrou jako po obsazení Rakouska. Organizace transportů do terezínského ghetta a všechny další represivní úkony řídily tedy české úřady. Obzvlášť iniciativně si v tom často vedly nižší složky české státní správy. Na deportace z ghetta v Terezíně již české úřady vliv neměly. Málo se ví, že návrh na povinné označení židů na veřejnosti (našitou žlutou šesticípou hvězdou) byl český požadavek, který Říše jen převzala [Grüner]. Rozhodnutí o perzekuci cikánů přijala ještě vláda Česko-Slovenska před okupací českých zemí, tzv. cikánské koncentráky (oficiální název: kárné pracovní tábory pro osoby práce se štítící) fungovaly pak za protektorátu výhradně pod českou správou, i deportaci cikánů do německých koncentračních táborů organizovaly české úřady. Protože protektorát byl součástí Německé říše se zvláštním statutem, nemuselo se za každého rasově pronásledovaného odtransportovaného východně od Říše platit.

Maďarsko části židů ve znovupřipojeném dílu Sedmihradska a v Karpatské Ukrajině (Podkarpatské Rusi) odmítalo přiznat občanství a vyhnalo je po přepadení SSSR Německem do bývalých sovětských území, kde asi 23 600 z nich bylo koncem srpna 1941 u Kamence Podolského německými policejními Einsatzkommandy zastřeleno. Dalších asi 50 000 židů schopných vojenské služby bylo odvedeno k pracovním praporům maďarské armády a posláno na východní frontu, ostatní byli zařazeni do pracovních táborů. Nicméně se maďarská vláda až do vstupu Wehrmachtu do země 19. 3. 1944 bránila a ubránila německému požadavku vydávat židy do německých ghett a koncentračních táborů. Deportace maďarských židů začaly pak pod německým řízením.

Ani Bulharsko nepodlehlo německému nátlaku a své židy nevydalo s výjimkou židů z Makedonie a Thrákie (celkem 11 343 osob), z území získaných s německou pomocí, což bylo podmínkou přepuštění oněch Německem dobytých území Bulharsku.

Italové své nebo cizí židy dlící v zemi nevydávali a nehodlali vydávat. Po útoku Wehrmachtu ze severu se ujali deportací v obsazených italských územích sami Němci.

Dánové naprostou většinu vlastních židů péčí obyvatelstva a úřadů, které přes německou okupaci zůstaly v dánských rukách jako v protektorátu, přepravili za nečinného přihlížení Němců přes moře do neutrálního Švédska. Zbytek z cca šesti tisíc, asi pět set dánských židů bylo pak dopraveno do ghetta Terezín a nikdo z nich nebyl zabit. To ovšem neplatilo pro židy cizí státní příslušnosti v Dánsku žijící. Již v roce 1935 zastavila dánská vláda přijímání židů, stávající vypovídala ze země a předávala je Německu. Ti do Švédska vyvezeni nebyli a potkal je stejný osud jako většinu evropských židů [Snyder 2015].

V holocaustu se neblaze angažovali i obyvatelé západní Evropy. V Holandsku se účastnila honu na židy a jejich odtransportování na východ dvoutisícová jednotka pomocné holandské policie. Nicméně v roce 1943 německá Sipo (Sicherheitspolizei, neuniformovaná Bezpečnostní policie) zjistila, že se v zemi ještě skrývá kolem 25 tisíc židů a nabídla za pomoc při jejich chycení odměnu 7,5 guldenu na hlavu. To byl signál pro holandské civilisty, aby se lovu horlivě zúčastnili a vydělali si. Někteří jedinci byli s to vypátrat a udat i přes stovku židů. Když se válečná situace začala měnit v neprospěch Německa, stáhli se oni „lovci“ do pozadí, aby se někteří posléze přidali k podzemnímu protinacistickému odbojovému hnutí.

Belgičané a Francouzi vydávali a posílali své židy do německých ghett a koncentračních táborů také horlivě [Burleigh]. Po německé okupaci Norska se podařilo přibližně polovině z celkových cca 2300 židů v zemi přejít do Švédska, ostatní potkal osud ostatních evropských židů. Španělsko a Finsko své židy nevydávalo.

Značnou měrou se zabíjení a chytání židů zúčastnili i Poláci. V Jedwabnem 10. 7. 1941 Poláci upálili podle svých údajů 340 židů, podle německých 1600. Polská státní policie (policja granatowa, Policja Polska Generalnego Gubernatorstwa) a polští civilisté ubíjeli i jinde židy sami. Polští civilisté však střelné zbraně neměli a tak židy zabíjeli, čím se dalo, klacky, kameny, usekávali a rozpolcovali jim hlavy sekerami, pohřbívali je nebo upalovali je zaživa. Je popsán případ polského úředníka z magistrátu, který nemaje pušky ani revolveru, rubal sekerou hlavy židů vytahovaných ze skrýší [Pellar]. Zatímco do února 1943 měla polská policie rozkaz všechny nalezené židy odevzdat nebo zabít, od tohoto data je měla „bez varování střílet“ [Snyder 2015]. Nově dokládá dvoudílný sborník Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski (Dále je noc. Osudy židů ve vybraných okresech okupovaného Polska) z varšavského Centra pro studium vyhlazování židů vydaný v roce 2018, že podíl polského obyvatelstva na zabíjení židovských sousedů během druhé světové války byl větší, než je polská veřejnost ochotná připustit [Engelking – Grabowski].

Údaje o obětech holocaustu nadsazoval zejména Sovětský svaz. Ilja Erenburg nasadil laťku na šest milionů židovských obětí, sovětský žalobce u IMT v Norimberku Andrej A. Smirnov uvedl 16. 2. 1946 před tribunálem čtyři miliony obětí jen v komplexu KZ Auschwitz (původní sovětský odhad byl 5 milionu obětí). Trvalo až do roku 1990, než se polský publicista a zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Ernest Skalski odvážil zveřejnit a vyvrátit sovětský a komunistický údaj tím, že v Osvětimi zahynulo nejvýše 1,5 milionu lidí – pamětní deska v KZ Auschwitz se 4 miliony obětí pak ještě týž rok potichu zmizela a byla nahrazena novou s údajem 1,5 milionu. Franciszek Piper v roce 2003 upřesnil, že v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu židů a 250 tisíc nežidů, sekundovali mu Yisrael Gutmann z Jad Vašem a Michael Berenbaum s počtem 1,2 milionu v Osvětimi zavražděných židů. Německý historik Fritjof Meyer v květnu 2002 zveřejnil, že v komplexu koncentračních táborů Osvětim zahynulo celkem asi 510 000 lidí, z nichž 356 000 bylo zavražděno plynem [Maser 2018].

Sovětské přehánění počtu obětí v německých koncentračních táborech mělo svůj naléhavý důvod. Uprchlíci do SSSR nebo územně připadlí do Sovětského svazu, zejména z baltských států, Polska a Rumunska byli tvořeni z cca 40 % židy a byli jako údajní špioni zatýkáni, popravováni či posíláni do GULAGu, odhadem 20 až 30 % z nich tímto způsobem přišlo o život. Celkový počet jen „polských“ židů, tj. uprchlých nebo připadlých do SSSR z bývalých polských území a tam „péčí“ sovětské justice zahynuvších, se pohybuje mezi 200 až 500 tisíci. Sovětský svaz kamufloval tyto židovské oběti komunistické zvůle z řad uprchlíků a územně připadlých do SSSR podsunutím Německu a to zfalšováním počtu židovských obětí v hned prvním nacistickém vyhlazovacím táboře, kam se dostala během války Rudá armáda, v KZ Majdanek [Maser 2018]. Původní údaj 1,7 milionu obětí v KZ Majdanek (oficiální název KZ Lublin) se postupně po létech ukázal jako sovětský podvod, dnešní odhad činí 78 tisíc obětí, z nichž 59 tisíc bylo židů [Writte – Tyas, Maser 2018].

Zmizelí evropští židé zřejmě zahynuli minimálně z poloviny mimo německé koncentrační tábory. Nelze předpokládat, jak tvrdí popírači holocaustu, že jim podařilo přežít na Sibiři nebo někde jinde mimo Evropu. I ze sovětských táborů GULAGu se na Západ během let sice sporadicky, ale přece, dostávaly zprávy o poměrech v konkrétních sovětských pracovních táborech a ve zvláštních sídlištích a vesnicích GULAGu, tedy i informace o tom, které skupiny lidí, kteří jednotlivci jsou tam nuceni pobývat bez možnosti návratu do svých domovů, do vlasti. Kdyby byla pravda, že se na Sibiři, v asijské části SSSR nebo v GULAGu nalézali evropští židé, dali by někteří časem vědět přátelům, známým a příbuzným, že jsou naživu, což by taktéž, o to dříve a četněji, učinili z jakéhokoliv jiného místa na světě. Určitě by o nich též podali zprávy cizí státní příslušníci občas propouštění z GULAGu, a z SSSR se vracející se váleční zajatci, zejména němečtí, které sovětský režim po propuštění části z nich v roce 1947 a v roce 1950 na amnestii překvalifikoval z válečných zajatců na politické vězně. Ti pak přešli z táborů pro válečné zajatce do táborů GULAGu a dočkali se propuštění ve dvou vlnách až v roce 1953 a 1957. Ze čtvrtmilionu německých zajatců u Stalingradu se jich vrátilo domů asi jen deset tisíc. Při pobytu v GULAGu by se určitě, alespoň někteří z nich, setkali se skupinami internovaných evropských židů nebo o nich zaslechli a podali o tom zprávu. Tak neučinili ani cizinci občas z GULAGu propouštění a vyhoštění z SSSR. Zbývá konstatovat, že zmizelí evropští židé zahynuli.

Pro dokreslení jeden fakt. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, v němž ještě v roce 1999 žilo několik tisíc slovenských a maďarských vězňů propuštěných z GULAGu, bývalých československých občanů, kterým nebylo dovoleno se vrátit [Bystrov].

Tomáš Krystlík

Zdroje:

Burleigh, Michael: Moral Combat: Good and Evil in World War II. HarperCollins Publishers, New York 2011; česky: Morální dilema. Dějiny druhé světové války. Academia, Praha 2016
Bystrov, Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb Překáželi. Bystrov a synové, Praha 1999
Engelking, Barbara; Grabowski, Jan (eds.): Dalej jest noc. Losy Żydów w wybranych powiatach okupowanej Polski. Centrum Badań nad Zagładą Żydów, Warszawa 2018
Grüner, Wolf: Die Judenverfolgung im Protektorat Böhmen und Mähren. Wallenstein Verlag, Göttingen 2016
Houda, Přemysl: Americký historik Snyder: Osvětim je špatným symbolem holokaustu. Lidové noviny 3. 10. 2015, www.lidovky.cz/timothy-snyder-osvetim-je-spatnym-symbolem-holokaustu-pjt-/lide.aspx?c=A151002_195101_lide_ele
Lipscher, Ladislav: Židia v slovenskom štáte 1939–1945. Printservis, Ostfond, Ústav pro soudobé dějiny ČSAV/Ofprint, Praha 1992
Maser, Werner: Fälschung, Dichtung und Wahrheit über Hitler und Stalin. Kopp Verlag, Rottenburg 2018
Pellar, Štěpán: Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa. Dokořán, Praha 2009
Pohl, Dietrich: Der dunkle Kontinent. In: Der Spiegel 21/2009, 18. 5. 2009
Snyder, Timothy: Bloodlands: Europe between Hitler and Stalin. Basic Books, New York, 2010; česky: Krvavé země. Paseka/Prostor, Praha/Litomyšl 2013
Snyder, Timothy: Black Earth: The Holocaust as History and Warning. Tim Duggan Books, New York 2015; česky: Černá zem. Holokaust – Historie a varování. Prostor, Praha 2015
Ternon, Yves: L’État criminel. Les génocides au XXe siècle, Paris/Seuil 1995; česky: Genocidy XX. století. Themis, Praha 1997
Writte, Peter; Tyas, Stephen: A New Document on the Deportation and Murder of Jews during “Einsatz Reinhardt” 1942. In: Holocaust and Genocide Studies, Volume 15, Issue 3, December 2001, https://doi.org/10.1093/hgs/15.3.468, Published: March 01, 2001