Nutné je však konstatovat, že navzdory tomu by se Češi, ovládáni pudovým strachem z Němců, velmi pravděpodobně sami z vlastní vůle přimkli úžeji k SSSR a přijali komunismus. Jen o něco později. Méně pravděpodobnou eventualitou vývoje bylo upevnění československého poválečného totalitního státu nacionálně socialistického typu lišícího se nepodstatně od předchozího nacistického režimu v Německu. Že by se poválečné Československo stalo demokratickým státem, můžeme vyloučit, když většina jeho obyvatelstva si něco takového nepřála. Rozhodující bylo zklamání z rozpadu československého státu 1938–1939, z něhož vinili vlastní politiky, hašteřivost a nečestné praktiky tehdejších politických stran a budoucnost začali spatřovat v autoritativním státě s maximální redukcí politických stran.

Poválečná republika (1945–48) se ihned koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) národní socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Edvard Beneš tyto tendence mohl v zárodku svou autoritou ovlivnit, jenže neučinil tak, protože mu nejen konvenovaly, nýbrž by tím riskoval i své prezidentské křeslo, na kterém lpěl. Je nutné s povděkem kvitovat, že byť „pouhých“ sedm desetiletí poté, vyšel první český profesionální historik, Vít Smetana na veřejnost s obdobným názorem: „Samotnou existenci státu v hranicích, jež navíc ani nebyly předmnichovské, vysídlení německé menšiny a garanci bezpečnosti ze strany SSSR jistě nelze označit za úspěch, jestliže byl následován destrukcí demokratického uspořádání a nastolením režimu, jenž si v řadě ohledů příliš nezadal s nacistickým.“

Nejdůležitější odchylky od československého předválečného vládního systému byly dvě. Zřídilo se předsednictvo vlády, které tvořili předseda vlády a pět jeho náměstků, zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Byla to tedy legalizovaná obdoba nedemokratické předválečné Pětky a obdobných formací, které od roku 1921 až do konce meziválečné republiky spolehlivě likvidovaly demokracii v československém parlamentu a státu: poslancům a senátorům parlamentu předsedové vlastní strany nařizovali pod sankcí ztráty poslaneckého křesla, jak mají hlasovat. Předsednictvo vlády, stejně jako onehdy Pětka, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách a via facti stálo nad parlamentem. Druhou změnou bylo zřízení Národní fronty, kterou tvořily připuštěné strany a která byla současně jejich nadřazenou institucí.

Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, které nebyly v Národní frontě, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Nejhorší ovšem bylo, že zřízená Národní fronta (NF) sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran, protože teprve na základě svolení NF (!) směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo: opoziční strany, legální opozice proti vládě, nemohly vůbec vzniknout. Dále: každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit. Pokud by poslanci chtěli vyjádřit nějakému ministru svou nedůvěru nebo hlasovat proti jeho expozé v parlamentu, bylo by to kvalifikováno jako projev nedůvěry celé vládě. Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta. Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě, tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela suspendována.

Důležitým mocenským nástrojem každého totalitního státu je existence úředně nařízeného nakládání s obyvateli vlastního státu jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev, nikoliv jako s jedinci. Do toho patří příprava a vyhánění mimo stát nebo v jeho rámci československých Němců, Maďarů, Poláků (za nepřátelské postoje vůči ČSR v roce 1938 v československé části Slezska), Jihomoravských Charvátů (v roce 1938 obdrželi, aniž o ni žádali, německou státní příslušnost) a cikánů, zbavování je majetku, znárodňování majetnějších bez náhrady, byť v zákoně byl princip finanční náhrady za znárodněný majetek zakotven (ne však jeho výše). Třetí republika (1945–48) byla státem totalitním z vlastní české národní vůle, i když se čeští historici dodnes snaží tvrdit, že se jednalo v zásadě o stát demokratický. Může snad být stát demokratickým, když v něm nesmí vzniknout opoziční politická strana nebo stávající přejít do opozice a bylo-li poslanecké odmítnutí návrhu předneseného ministrem automaticky pokládáno za projev nedůvěry celé vládě?