„Obžalovaný, přiznáváte se ke svým zločinům?“

„Ano,“ zaznělo tiše. „Přiznávám se. Zrazoval jsem všechen lid slovem i skutkem. Nepoklekával jsem, když mne k tomu ti nejlepší z nás vyzývali, nevěřil jsem osvíceným myšlenkám a zlými slovy jsem se obořil na bližního svého, způsobiv jemu, jeho rodině, jeho předkům i jeho potomkům nezměrnou bolest a pohanu, kterou nelze ničím odčinit. Jsem vinen vinou největší a nejtěžší a zasloužím trest nejpřísnější. Omlouvám se všem, jimž jsem svou hanebností způsobil to nejhorší, co člověk může způsobit. Jsem vinen a na mou hlavu nechť padne spravedlivý rozsudek jak železná pěst naší vedoucí třídy, která vždy ví, co činí. Suďte mne, neboť vězte, jsem vinen, skutkem, slovem, myšlenkou. Nešetřete mne a suďte co nejpřísněji. Váš rozsudek, ať bude jakýkoliv, předem přijímám.“

Muž v taláru povstal.

„Poslyšte rozsudek jménem civilizace. Ondřej Kúdela odsuzuje se k trestu smrti provazem. Proti tomuto trestu není odvolání. Rozsudek bude vykonán ihned.“

A již ho kat vede po příkrých schůdcích nahoru. Naposledy se odsouzenec rozhlédne po divácích a jeho zrak spočine na muži v kiltu, s čepicí s velkou bambulí na hlavě a lejstrem v ruce. Snad ještě zadoufá v milost, udělenou v poslední vteřině.

Muž v kiltu nejdřív pohlédne nahoru a pak se začte do listu.

„Odsouzený, jako advokát muže, jehož jste zcela zničil, vám musím říci, že pro váš zločin není žádné omluvy a že rozsudek tento jest ještě velice mírným. Dle mého názoru jste měl být před smrtí lámán v kole a vaše údy pomalu jeden po druhém odsekávány. Važte si shovívavosti tohoto soudu a kajte se.“

Muž schoval lejstro do kapsy a odstoupil o krok zpět.

„Kate, konej svou povinnost. Jménem pokroku a civilizace.“

A již černá kápě skryje tvář zlosynovu, tlustá smyčka obepne jeho krk a vzápětí propadlo otevře svůj jícen.  Odsouzenec se krátce zhoupne a tělo sebou párkrát škubne. Je po všem.

Spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Ne nebojte se, tohle se doopravdy nestalo a není to ani vtip. Jen sci-fi.

Opravdu sci-fi?