On se ani vyznat nemůže, protože téměř vždy lze v tom galimatyáši nalézt zákony navzá­jem se zcela, nebo alespoň dílčím způsobem vylučující. Proč to tak je, nechápu, protože mo­derní technologie současnosti umožňují poměrně snadné kontextové vyhledávání, které by mohlo takovýmto hrubým chybám zákonodárců předcházet. Ale to by na každém ministerstvu mít alespoň jednoho vysokoškolsky vzdělaného logika.

Prý existuje jeden zákon nad zákony, tady dokument s nejvyšší právní silou, a tím je ús­tava. V našem případě Ústava České republiky. To slovíčko „prý“ jsem uvedl záměrně, protože minimálně jedna z jeho nejdůležitějších preambulí je dlouhodobě a masivním způsobem bez jakýchkoli právních následků porušována.

Tou inkriminovanou preambulí je článek 17 listiny Základních práv a svobod:

1. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
2. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez oh­ledu na hranice státu.
3. Cenzura je nepřípustná.

Tvrzení, že soukromé právo, například vlastnické, je nadřazeno Ústavě, je mylné. Příklady, které zde nyní uvedu, jsou sice poněkud zveličené, ale použitelné:

Mohla by si v Česku soukromě provozovaná věznice svévolně zavést trest smrti, nebo firma podnikající na území ČR zaměstnávat malé děti?

V obou případech je odpověď jednoznačně záporná. Proto se domnívám, že převážnou většinu případných soudních sporů by subjekty žalující porušení ústavního práva na svobodu slova měly v právním státu vyhrát. I když o jeho reálné existenci v této zemi mám velmi vážné pochybnosti. Příkladů porušování práv na spravedlivý proces a práva obecně jsou u nás stovky.

Jen pro pobavení: Kolik let si myslíte, že ještě bude ČSSD úspěšně oddalovat vyplacení odměny za služby právníka Zdeňka Altnera, k čemuž byla soudem právoplatně odsouzena? Každý jiný by už byl dávno v konkurzu. To se politické straně nesmí stát. Ale proč?

O tom, že naši poslanci uzákonili obrovskou spoustu nesmyslů, často přímo volovin, jsem se již zmínil. Jedním v současnosti často diskutovaným zákonným ustanovením je povinnost řidičů nákladních vozidel zbavovat jejich střechy sněhu a ledu. Že k tomu ti chudáci za volanty obřích náklaďáků nemají vytvořeny podmínky a že by za provádění „svépomocné“ operace čištění střechy mohli být dle zákoníku o bezpečnosti práce dokonce pokutováni, autory zákonů a z nich vycházejících předpisů nezajímá. Takže je tato po právní stránce nesplnitelná zrůda stále platná a její nesplnitelné nesplnění může být dopravními policisty dokonce pokutováno.

A když má někdo neometenou střechu kamionu, může se na ní postupně vytvořit dlouho­době nestabilní „sněholedová“ vrstva, která může nečekaně sklouznout. Což se stává a také před několika dny na dálnici stalo. V televizi ukazovali osobní automobil, který měl přední sklo dokonale zničené pravděpodobně mohutným a těžkým kusem ledu, jenž se nenadále uvolnil ze střechy před ním jedoucího náklaďáku.

Protože jsem technicky zaměřen, přestal jsem se v té chvíli zabývat problémem škody vzniklé řidičce, a soustředil se na fyzikální podstatu celého incidentu. A došel jsem k překvapivému závěru. Aby tak těžký kus ledu narazil přesně do horní části předního skla au­tomobilu, musela jet řidička za nákladním autem velmi těsně. Gravitační zrychlení v naší země­pisné šířce je 9,81 metru za vteřinu na druhou, tak těžký kus ledu proletí ty necelé tři výškové metry zhruba za třetinu vteřiny. Takže kdyby řidička osobního vozu dodržovala doporučený od­stup od vpředu jedoucího vozidla, což jsou dvě vteřiny, dopadl by led na vozovku poměrně da­leko před ní. Za současných nesplnitelných zákonných podmínek bych šoféra náklaďáku ne­trestal, řidičku osobáku bych upozornil na nedodržení bezpečného odstupu.

Z výše uvedených poznatků vyplývá, že lidské zákony jsou na rozdíl od těch přírodních skutečně nevyzpytatelné.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele