Sešli jsme se, dá-li se tomuto virtuálnímu aktu říkat setkání, abychom opět – po několika měsících – vyjádřili svůj silně kritický názor na události spojené s koronavirovou epidemií a na jejich interpretaci. Výrok v nadpisu je prezentací naší nové – nikoli radostné – hypotézy o tichém, hlasitě nevytrubovaném, ale o to nebezpečnějším přesunutí se do další fáze koronavirové éry, která ztrácí charakter dočasnosti. V tom je její novost. Ano, je to z naší strany hypotéza, že nastává nová kvalita.

Jak bylo naznačeno v úvodních poznámkách Dr. Weigla, původně jsme zamýšleli – s nemilým odstupem času – pokřtít (nebo aspoň připomenout) sborník textů „Rozum proti kovidové panice“ (IVK, publikace č. 55, Praha, únor 2021), ale pouhý křest by už byl příliš opožděný. A bylo by to málo. Tato knížka žije již třetí měsíc svým vlastním životem a jsme rádi, že si našla nemálo čtenářů.

Teď, v závěru dubna, jsme vydali, měřeno počtem stránek, daleko skromnější publikaci (jen 70 stránek) s názvem „Znovu o covidové hysterii: Kde jsme teď?“ (Newsletter Plus, duben 2021). Naše dnešní setkání-nesetkání je i jistou formou prezentace tohoto nového textu. Ptáme se „Kde jsme teď?, protože jsme přesvědčeni, že jsme kvalitativně jinde, jinde než před několika měsíci. Prožíváme

- změnu epidemické situace, změnu záměrně zamlčovanou a minimalizovanou vládou, Ministerstvem zdravotnictví a částí na vládu napojených epidemiologických odborníků (či spíše aktivistů za odborníky se považujících);

- změnu atmosféry v české společnosti, charakterizovanou jak zesilující rezignací veřejnosti na svůj odpor proti plošným opatřením, které vláda už čtrnáct měsíců provádí, tak jejím zrcadlovým jevem, kterým je arogantním chováním vlády přesvědčené, že tak, jak jedná, jednat – protože jí to prochází – může. Tyto procesy v české společnosti sice věrně sledují to, co se děje v okolním světě, zejména v našem evropském sousedství, ale mají jako obvykle svá česká specifika, bohužel – ve srovnání s některými okolními zeměmi – nikoli taková, na které by byl důvod být pyšný.

- kumulaci vedlejších nepříznivých důsledků protikoronavirové politiky v oblasti ekonomiky, financí, vzdělávání, duševního a fyzického zdraví, mezilidských vztahů. Ty ve svém součtu znamenají likvidaci normálního života společnosti. Ničivé důsledky těchto plošných opatření jsme kritizovali od samotného počátku, jak ohledně jejích neúčinnosti v medicínské oblasti, tak ohledně jejích bohužel účinnosti ve všech dalších oblastí lidských životů.

Akutní medicínská fáze koronavirové krize je pravděpodobně za námi, alespoň data to naznačují. Nevidět to – jak nám předvádějí nomenklaturní epidemiologové – je hrubým atakem na realitu a na myšlení lidí. V rámci dělby práce mezi řečníky našeho dnešního setkání toto téma nebudu rozebírat, ponechám ho skutečnému odborníku, prof. Beranovi.

Já ve svých úvahách vycházím z triviální teze, že koronavirus SARS-CoV-2 tu s námi zůstane (ve všech svých cizokrajně se tvářících mutacích) a že to budou obhájci koronavirových lockdownů a dalších, život omezujících a degradujících opatření používat k falešnému ospravedlňování těchto opatření. Jejich neúčinnost na straně jedné a jejich nepřijatelnost pro velkou část veřejnosti na straně druhé jsou pro mne naprosto zřejmé a neoddiskutovatelné.

Smutným, trochu nečekaným, ale přesto charakteristickým rysem současné reakce veřejnosti je její rezignace, podvolení se, přijetí tvrzení o marnosti vzpírání se, rezignace na to, že jde o opatření dočasná, smíření se s tím, že nastala nová fáze vývoje moderní společnosti, která už není a nemá být charakterizována svobodou a demokracií, ale vládou osvícených elitářů, kteří vědí lépe než my, co je pro nás všechny dobré a nezbytné.

Většinou tichý, ale v řadě případů i hlasitý odvážný vzdor proti vládním opatřením nejrůznějšího druhu byl charakteristickým rysem fáze předcházející. Ta už je bohužel za námi. Toto vítězství rezignace je předpokladem a předstupněm vítězství vlád (a jejich tzv. expertů, u nás shromážděných kolem tzv. Mezioborové skupiny pro epidemické situace) nad lidskou svobodou. Tuto expertní skupinu však nikdo oficiálně nejmenoval, podivnou legitimitu ji dává nový ministr zdravotnictví.

To, co se kolem nás děje, je důsledkem a projevem nově utvářené ideologie, kterou pro srozumitelnost nazývám kovidismem. Kovidismus není nemocí. Je světonázorem, kterému se podařilo nalézt nově se tvářící motiv, důvod, ospravedlnění právě probíhající obrovské extenze role státu ve společnosti současného světa a ji doprovázejícího omezení svobody člověka. Jde to tak daleko, že kovidismus už pomalu přestává argumentovat covidem, začíná mu stačit obhajovat nejrůznější restrikce lidské svobody jako dobro samo o sobě. Kovidismus  je konec konců blízkým příbuzným komunismu, stejně jako on lidem pod vznešenými hesly odebírá svobodu a vnucuje jim, že je to nezbytné a pro ně dobré.

To, co říkám, není žádné, realitě vzdálené teoretizování. Je to deskripce chování a uvažování naší vlády, našich ministrů zdravotnictví, našich vymýšlečů a podporovatelů na dluh financovaných kovidových plateb (v rozměrech stovek miliard korun), našich nezodpovědných likvidátorů školství a výchovy mladých generací, našich znovu se objevivších vyžadovatelů jedné nediskutovatelné pravdy. Politici s vyvoláváním škod, které svým rozsahem přesahují škody způsobené epidemií samotnou, nemají problém, protože jim to dává možnost zbavovat se demokratických omezení svého jednání, svého vládnutí. O tom všem podrobněji píšeme v našem dubnovém Newsletteru Plus.

V posledních týdnech stále suverénněji pronášené výroky premiéra Babiše, ministra Hamáčka, ministra Arenbergera a naprosto pomýlené postoje zástupců MeSESu a s ním spojených kváziodborníků je třeba rezolutně odmítnout. Nelze akceptovat – stále více jako samozřejmost interpretovanou – povinnost rouškování, testování, očkování jako předpokladů otevření života země. Nelze ji akceptovat jako novou normálnost, se kterou se máme smířit. Politikům a jejich expertům je v tomto ohledu třeba říci rezolutní NE.

Václav Klaus, úvodní teze pro on-line představení nové publikace o kovidové hysterii, YouTube, 28. dubna 2021

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.