Někteří z nás už léta bojují se zhoubnou ideologií klimatického alarmismu. Přinášíme spousty protiargumentů, píšeme o tom knihy, přednášíme o tom na konferencích, ale ti, kteří rozhodují, resp. by rozhodovat měli, neposlouchají. Zeleným ideologům se podařilo ovládnout politiku a poplést hlavy i jinak rozumným lidem. Údajná záchrana klimatu byla postavena nad jakoukoli věcnou diskusi. Nasloucháno bylo Bursíkovi, ve světě Grétě. Nasloucháno nebylo seriózním vědcům. A normálně myslícím lidem.

Obětí tohoto ideologického, zcela nevědeckého útoku na normální fungování lidské společnosti se stala hlavně energetika, která byla v moderní době – protože nemůže nebýt – založena na využívání fosilních paliv, na uhlí, ropě a plynu. Blouznění ekologických fanatiků si v nich našlo svého nepřítele. Ten se ale neumí bránit a nemá své zastoupení v parlamentu. Zaměřili se proto na boj s CO2, s kysličníkem uhličitým, resp. s lidmi vytvářenými emisemi CO2.

Díky postojům těchto lidí nastal nemilosrdný boj s uhlím a ropou (nakonec i s plynem) a současně s tím i se zcela bezemisními jadernými elektrárnami. Přesto lidstvo i nadále žít a rozvíjet se chce, a proto energie spotřebovávat musí. Boj s výrobou energie, ale současně nesmírná chuť k její spotřebě, je zcela dětinským chováním současného západního světa a jeho hlasitých aktivistů.

Zatím tento boj vyhrává Gréta. I zcela nepozorní a k věcem veřejným neteční lidé si však všimli, že něco není v pořádku – všimli si, že energie buď nejsou, nebo jsou strašně drahé. Část politiků to dětinsky svádí na Putina. Část si už sice svou chybnou podporu boje s emisemi CO2 začíná uvědomovat, ale i nadále raději mlčí.

Nejhorší jsou ti, kteří se teprve teď probudili a v úsilí o svou vlastní záchranu předvádějí horečnou aktivitu: navrhují sektorové (či dokonce válečné) daně, chtějí znárodňovat energetické firmy (jako kdyby zapomněli, jak za komunismu fungovaly národní podniky), napadlo je tzv. zastropovat ceny, protože si asi myslí, že tím nerovnováha na trhu zmizí.

Ceny energií stále rostou, vládu neposlouchají, a jejich výše začíná být likvidační. Aby tyto ceny nerostly, je třeba buď zvýšit nabídku energií (jejich produkci doma, případně jejich dovoz) nebo snížit poptávku po energiích. Zelení všech zemí světa poslechli jeden a půl století starou Marxovu výzvu a spojili se. Tím nesmírně posílili. Prosazují zvyšování cen energií jako způsob, jak docílit snižování spotřeby energií návratem lidské společnosti o fázi zpět. Nejsou altruističtí, chtějí to od nás ostatních, nikoli od sebe sama.

Žijeme ve chvíli radikálních debat o zastropování cen. Neví naše vláda, že zastropování cen neřeší ani nabídku energií, ani jejich poptávku a že si tím jenom vytváří další neřešitelný problém? Nezapomíná, že se zastropování cen musí řadě výrobců a dovozců kompenzovat? A že na to nemá peníze? Že na to nemá žádné rozpočtové rezervy?

Vláda se už dnes potýká s obrovským deficitem svého rozpočtu a nejrychleji v EU zvětšuje svůj, přesněji náš státní dluh. Ten budou v budoucnu splácet občané naší země, bohužel i naše děti a vnuci, nikoli ministři naší dnešní pětikoaliční vlády.

(Audiozáznam komentáře naleznete na stránkách rádia Frekvence 1 ZDE)

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause