Ve středu 26. dubna 2017 se v hanspaulském zámečku, sídle IVK, uskutečnily již desáté Rozmluvy, tato neveřejná, velikostí největší místnosti na zámečku limitovaná akce. Jsou to skutečné rozmluvy bez předem připravených referátů. Tématem bylo – podle pozvánky – „Na co si dát v evropské politice po německých volbách pozor v období našich volebních a povolebních nejistot – jaké jsou naše zájmy?“. Rozmluv se zúčastnilo dvacet účastníků – teoretiků, bývalých politiků, velvyslanců bývalých i současných, jen tří v dnešní době aktivních politiků.

Obáváme se změn po německých, francouzských, ale i našich volbách a nebezpečného vakua, které po nich může vzniknout. Obáváme se, že zejména německá politika může – s využitím slabosti dalších evropských hráčů – tohoto vakua využít k dalším radikálním krokům k „utáhnutí šroubů“ evropské integrace a k urychlenému vytvoření německé Evropy.

Důvodem by to mělo být k zásadnímu zamyšlení právě u nás, v České republice, kde dlouhodobé koncepční zahraničně-politické uvažování více méně absentuje. V diskusi bylo zdůrazněno, že je naše zahraniční politika tradičně pasivní odvozeninou (či derivací) politiky domácí, že většinou není aktivně formulována a že politické strany ve svých volebních programech a volebních kampaních nechtějí zahraničně-politickými stanovisky ztrácet politické body. U nás vždy převažovala pohodlná politika přitakávání – v minulosti přitakávání směrem na Východ, v polistopadové éře směrem na Západ. Českým politikům se vždy zdálo, že to je to nejvhodnější postoj. Na Rozmluvách bylo řadou řečníků zdůrazněno, že tento konformismus se nám do budoucna nemusí vyplatit a že by nás – bohužel u nás dlouhodobě chybějící – pud sebezáchovy měl vést k politice aktivní.

V souladu s dlouhodobým postojem IVK bylo zdůrazňováno, že Evropská unie už pro nás není zahraničím, že chování se k EU by nemělo být považováno za zahraniční politiku. Protože je to navýsost domácí téma, mělo by to být i součástí naší letošní volební kampaně. Toto téma se má před volbami vyhrotit, nikoliv ho nechat nevypointované v pozadí.

Část účastníků Rozmluv, zejména ti mladší nebo ti v politice kratší dobu působící, zdůrazňovali jistý posun v evropských diskusích. Připomínali, že je najednou možné a povolené být v Bruselu proti tomu či onomu, že se něco změnilo v chování nejen běžných lidí, ale i politiků, že se Evropa smiřuje s vícerychlostní EU, že už to připouští i kancléřka Merkelová, atd. Většina „starších“ účastníků Rozmluv to takto optimisticky nevidí. Pro mnohé z nich se od evropských politických elit a od bruselských institucí žádná změna očekávat nedá. Převažoval skepticismus k možnosti reforem EU.

V podstatě bylo ohledně vývoje v EU odmítáno lákavé myšlenkové schéma „reformy nebo zhroucení“. Toto jsme většinově považovali za naivní postoj, byť pro někoho optimistický. Neočekáváme žádnou – jak někdo řekl – implozi či havárii systému, neočekáváme, že se EU-systém zhroutí sám. Vyjadřuje to přirovnání (jakkoliv kulhající) s érou komunismu. Bylo většinově zdůrazňováno, že nejsme v roce 1989 (ale ani 86, 87 či 88). Jsme spíše v roce 1967 a bezprostřední budoucností pro nás není rok 1991, ale 1975.

Na Rozmluvách zazněla řada tezí k jednotlivým státům či skupinám států v EU. Proto jen několik postřehů:

- využijme V4, hledejme eventuální společné zájmy, ale V4 nás nespasí, její zájmová heterogenita je příliš velká (do spolupráce států V4 nás spíše tlačí – už celé čtvrtstoletí – Západ, který ví, že se nikdy nedohodneme). I jistá lákavost pojmu střední Evropa není samozřejmá, tento pojem není zcela jasný, opakovaně bylo zdůrazněno, že tento pojem původně, před sto lety, byl součástí oficiální německé zahraniční politiky s podtextem, že vždy mělo jít o německou střední Evropu;

- změnila se i struktura EU. Dříve dominovaly země Německo, Francie a Velká Británie, dnes z toho zbylo jen Německo. Velmi nás pobavil výrok jednoho z účastníků, že „Francie je vyhnilý zub Evropy“;

- nejvíce se mluvilo o Německu. Německo je nás osud, pro nás je určující vztah k Německu, jsme satelitem Německa, hrozí, že Wehrmacht bude v novém evropském bezpečnostním uspořádání garantem naší bezpečnosti. Zněly i výroky jako: dominance Německa je neodvratitelná a je tak velká, jaká nebyla už tisíc let. Německo bude tuto dominanci uplatňovat úplně jinak než v minulosti, pochopilo, že může nechat svou geopolitickou a ekonomickou sílu působit samu, že se sama prosadí – netriviálním faktem je skutečnost, že ekonomická váha Německa se v rámci EU rovná součtu váhy dvaceti jedna ekonomicky nejslabších členských států. (To začíná vadit mnoha sousedům Německa, byly uvedeny příklady, jak to vadí např. Rakousku.)

Máme obavu, že takto vážně si tyto otázky naše vláda, náš Parlament a naše jednotlivé politické strany nekladou. Nemohli jsme pominout ani zamyšlení nad tím, co by mělo být základem naší zahraniční politiky. Naším zájmem by mělo být:

- mít bezkonfliktní vztah k sousedům;

- mít stabilní odbytiště našich výrobků;

- udržet „národní společenství“, český stát, aby si nás nikdo „nerozebral“.

To vyžaduje hledat celonárodní shodu, což je jediná metoda, jak se bránit našemu tradičnímu defétismu. Byla připomenuta skandalizovaná schůzka tehdejšího prezidenta republiky v Lánech před vstupem do EU se zástupci všech parlamentních politických stran. Bez takovéhoto hledání celonárodní shody cesta vpřed není možná. Účastníci Rozmluv byli vesměs odpůrci účasti ČR v tzv. tvrdém jádru EU – za základní cíl bylo považováno zabránit po podzimních volbách sestavené české vládě usilovat o členství v tomto tvrdém jádru. Současně je třeba, abychom formulovali jakýsi plán B – politiku pro případ (velmi pravděpodobný) absence jakéhokoliv reformování EU.

Toto shrnutí debaty na Rozmluvách je „autorským“ textem, nikdo z účastníků nebyl nucen se pod něj spolupodepsat. Přesto tvrdím, že jsem nepoužil ani jedno jediné slovo, které by na Rozmluvách nezaznělo.