Tato moje útlá knížka vznikla v létě letošního roku jako pokus utřídit si na větším prostoru své myšlenky pro články, projevy a rozhovory k 30. výročí pádu komunismu. Už v té době jsem začal dostávat pozvánky k vystoupení k tomuto tématu z domova i z ciziny. Teď už jsem jich většinu absolvoval. Každé bylo jiné a všechna byla zajímavá a podnětná. Leccos jsem si i díky tomu více ujasnil a tuto knihu bych možná začal psát trochu jinak. Ale to už nejde.

Kniha vyšla teprve včera, žádné reakce jejích čtenářů proto zatím neznám. Řadě mých blízkých kolegů a spolupracovníků se její rukopis líbil, ale objevily se i hlasy kritičtější. Ne snad vůči analytické části této knihy, nikoli proto, že by protestovali proti mému popisu základních trendů a tendencí dnešní doby, ale vůči jejímu vyznění. Dva z mých dlouholetých kolegů (a přátel) označili knihu za defenzivní, defétistickou a pesimistickou. Nechám to na Vás, na čtenářích, abyste tento názor potvrdili či vyvrátili. Přiznám se, že jsem díky tomu do knihy doplnil několik pozitivnějších formulací, ale její podstatu jsem určitě nijak nezměnil. Budu se těšit na Vaše názory.

Je módou – v dnešní, vědění se vzpírající době – nehledat jasné kontury věcí, ale spíše vedle sebe, bez ladu a skladu, řadit spousty různých vlivů a faktorů a na odhalení podstaty věcí rezignovat. Já se naopak vždy snažím dobrat se k jednoduché podstatě věci s plným vědomím toho, že to v něčem zjednodušuje, ale i s jistotou toho, že to onu věc, jev, fenomén v mnohém projasňuje a zvýrazňuje. I proto mám v oblibě jednoduchá grafická znázornění.

Uvedu několik příkladů. Při diskusi prvních pár let našeho ekonomického vývoje po pádu komunismu mluvím o tzv. J-křivce, která se snaží vyjádřit to, že po ukončení centrálního plánování a při platnosti nových tržních kritérií muselo nejdříve dojít k poklesu HDP a teprve pak k jeho růstu. Tato J-křivka tento vývoj velmi zřetelně, a pro každého srozumitelně, vyjadřuje.

Při diskusi bláznivých, ekonomiku a lidskou svobodu ničících nápadů zelených aktivistů mluvím o tzv. Kuznetsově environmentální křivce, která na základě dlouhodobých statistických pozorování vyjadřuje to, že začátek industrializace a éra rychlého ekonomického růstu nejdříve nutně vede k poškozování životního prostředí a teprve později – při zvýšeném bohatství společnosti (při vyšším HDP na hlavu) –  může dojít k jeho zlepšování. Dříve se životní prostředí výrazně zlepšit nedá, což naši zelení nechtějí pochopit.

Při diskusi našeho polistopadového vývoje, a o tom je tato knížka, mluvím o křivce, která připomíná obrácené velké U. Na vertikální ose tohoto schématického znázornění je čtveřice cílů našeho polistopadového vývoje, kterými jsou svoboda, demokracie, tržní ekonomika a národní suverenita, a na horizontální ose plynutí času. Moje hypotéza je, že se v uplynulém třicetiletí pohybujeme právě po takové křivce. To je silná hypotéza.

(Upozorňuji, že na ose y není bohatství naší společnosti, není tam vývoj HDP na hlavu.)

Moje knížka se snaží diskutovat příčiny tohoto obráceného U. Není o listopadu 1989, snaží se o ostrý, neapologetický pohled na naši postkomunistickou éru. Přesto bych chtěl důrazně říci, že v těchto dnech máme co slavit. Současně bych ale chtěl stejně důrazně říci, že máme před čím varovat.

Musím zcela rezolutně odmítnout karikaturu 90. let, která je právě teď znovu a znovu mediálně šířena kolem nás. Něco z toho je zapomínání, něco z toho je sdělení, že se do politiky dostává generace, která 90. léta v dospělém věku neprožila, něco z toho je vyřizování si starých účtů, resp. pokus o nové odehrávání starých proher, něco z toho záměrná neznalost, něco prostě hloupost.

Cílem 90. let byla systémová změna, která se u nás mimo veškerou pochybnost podařila. Věnoval jsem se tomu velmi podrobně nejen v této své knize, ale i v řadě projevů a rozhovorů posledních dnů a týdnů. Připomenout bych chtěl zejména svůj projev ke třiceti letům ekonomické transformace na brněnské Masarykově univerzitě (viz 1) nebo projev na konferenci Vysoké školy finanční a správní, který se bude konat tento pátek (viz 2). Snažím se také stále připomínat, že nešlo jen o ekonomickou transformaci, ale i o transformaci politickou. Rychlým vytvořením standardních politických stran jsme politický vývoj ostatních postkomunistických zemí výrazně předběhli. (Něco jiného je, že jsme tento politicky racionální a efektivní systém v poslední dekádě znovu opustili.)

Jedna z kapitol mé knihy mluví o tzv. druhých nebezpečích. To považuji za důležitou věc, kterou – pokud se nemýlím – jiní autoři nediskutují. Někteří proto, že zarputile omílají své věčné téma, kterým je nebezpečí první, komunismus. Zapomínají, že komunismus už neexistuje. Druzí proto, že tato druhá nebezpečí asi opravdu nevidí, nevnímají, nepřipouštějí si je. Právě to považuji za největší hrozbu dnešní doby, která se projevuje nejen na tolik oslavovaném Západě, ale v poslední době bohužel velmi intenzivně i u nás.

Prototypem těchto druhých nebezpečí je pseudoliberální uvažování dnešních tzv. progresivistů, kteří ovládli dnešní myšlení Západu. Patří sem agresivní rovnostářství a agresivní zelenost, což obojí právě teď začíná v současnosti na Západě kulminovat. Patří sem multikulturální posedlost dnešních evropských elit, které se stala ospravedlněním masové migrace. Jejím cílem je rozbití evropských národních států a spolu s nimi rozbití evropské kultury a civilizace. Patří sem transnacionálně myslící likvidátoři národního státu, kteří tvoří faktickou bázi naivní podpory evropské unifikace, falešně vydávané za integraci. Patří sem útočný feminismus a genderismus, které míří na samotnou podstatu člověka. Patří sem útok na tradiční rodinu, kterou anarchističtí progresivisté už dávno odsouvají na smetiště dějin. Patří sem tzv. liberální demokracie, která by spíše měla být označována za militantní demokracii, možná spíše za militantní pseudodemokracii.

Tomuto tématu jsme se před rokem a půl věnovali právě v tomto sále prezentací kolektivního textu IVK „Obrana demokracie před liberální demokracií“ (viz 3). Zdůrazňovali jsme, že je liberální demokracie „systémem vlády, který opustil základní princip demokracie – vládu většiny“. My zůstáváme zarputilými zastánci vlády většiny, ale současně jsme obhájci oné nejmenší menšiny, kterou je svobodný jedinec, jak to ve své letošní knize úžasně formuluje americký novinář Kevin Williamson (viz 4). Právě to tvoří jádro našeho uvažování – svobodný jedinec a vláda většiny (nikoli většiny vnějšně dosazené, ale většiny existující pouze do příštích voleb).

Začal jsem zmínkou o kritice mé knihy za její údajný defétismus, defenzivnost a pesimismus. To není falešné vyznění mé knihy. Tyto pocity opravdu mám. Nejsem schopen zařídit to tak, aby ze mne vyzařoval povinný optimismus. Ten považuji za naivitu, za povrchnost myšlení a za nepozornost vůči tomu, co se kolem nás děje. Je mi v této souvislosti připomínáno mé, celá desetiletí trvající šíření teze Optimismus ist Pflicht (optimismus je povinností). Ano, nejde ale o povinný optimismus, který je šířením iluzí o budoucnosti, nýbrž o povinnost optimismu a naděje jako základu lidského chování.

Nechci přispívat k vytváření nepodložených iluzí. Měli bychom si přiznat, že v současnosti nemáme politickou sílu něco změnit. Je to i proto, že v očích významného počtu lidí není současný svět dostatečně zdiskreditován. Proto nevytvářejme dojem, že se něco zítra, pozítří, popozítří může stát. Pokoušejme se dnešní svět pečlivě analyzovat a jeho nástrahy lidem kolem nás vysvětlovat.  Komunismus zdiskreditován byl, proto také relativně snadno, bez boje, skončil. V této fázi dnes nejsme.

Z mé strany není tento postoj výzvou k nicnedělání. Úkolem naší doby, jak to téměř před sto lety ostře pro celou Evropu nastolil Ortega y Gasset, je udržet parlamentní demokracii před miliónem chvilek (a před dalšími variantami stejně zhoubných myšlenek). Úkolem je i udržet náš národní stát. Všechno další je s tím spojeno. To je dostatečný úkol pro nás pro všechny. Ale toto mé vystoupení byla pouze zkratka, o tom je celá moje knížka.

Odkazy na literaturu:

1. Klaus, V., Splnila ekonomická transformace naše očekávání?, Masarykova univerzita, Brno, 7. listopadu 2019
2. Klaus, V., 30 let od zahájení ekonomické transformace v České republice, Vysoká škola finanční a správní, Kongresové centrum České národní banky, Praha, 15. listopadu 2019
3. Kolektiv IVK, Obrana demokracie před liberální demokracií, Newsletter plus, IVK, Praha, červen 2018, publikováno i v týdeníku Echo, 24. června 2018
4. Williamson, K., D., The Smallest Minority: Independent Thinking in the Age of Mob Politics, Regnery Gateway, 2019 (podle recenze Murphy, P., The Revolt of the Nobodies, Quadrant, říjen 2019)

Václav Klaus, Představení knihy “30 let cesty ke svobodě. Ale i zpět”, Obecní dům, Praha, 12. listopadu 2019

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.