V měsících únoru, březnu a dubnu roku 2020 nastala událost, která radikálně změnila obvyklý způsob života lidské společnosti. Prvotní hybatel této události, koronavirus SARS-CoV-2, je jen jednou složkou toho, co se stalo. Ze společenského hlediska je daleko vážnější reakce států téměř celého světa na tuto zdravotní hrozbu, na kterou u nás do konce dubna zemřelo 0,0022 % našich spoluobčanů (a to abstrahujeme od toho, že všichni zemřelí měli další vážné zdravotní problémy. Zařazovat je mezi oběti Covid-19 je proto sporné). Přesto se něco zásadního změnilo.

Vlády mnoha zemí světa v prvotní panice – sice nekoordinovaně, přesto v podstatě stejně (nebo velmi podobně) – vyhlásily karantény a nouzové stavy, kterými omezily svobody občanů a paralyzovaly život na celém světě. Setrvávají u toho i přesto, že je čím dále tím více zřejmé, že nemoc Covid-19 neprobíhá jako velké pandemie minulosti. Její epidemie zcela evidentně a bez jasných příčin odchází. Nedomníváme se, že lze přijmout argument, že jsou toho jedinou příčinou prováděná restriktivní opatření. Nemalý vliv má i sám charakter nemoci.

Reakce na šíření nákazy Covid-19 ukázala sílu dnešního státu i nebezpečnou snadnost mediální manipulace. Obojí považujeme pro budoucnost za nebezpečnější než samotnou pandemii. Podařilo se vyvolat strach a ten je velkým pomocníkem států v ovládání občanů. Potvrdilo se i to, že přežití politické demokracie a lidské svobody závisí na rozumném fungování médií.

Dosavadní průběh epidemie naznačuje, že Covid-19 svými zdravotními důsledky není takovou hrozbou, jak byl (a do jisté míry stále ještě je) médii a některými epidemiology líčen a jak se ho zmocnila politika. O této nemoci (je-li to vůbec jedna, standardně definovatelná nemoc) nemáme dostatečné znalosti. Chování viru v těle nemocných a způsoby jeho šíření vykazují řadu zvláštností, které dosud nebyly objasněny. Nejsou jasné jeho rozdílné dopady na pohlaví, věkové skupiny, rasy, národy, země. Není jasný (přes prohlášení WHO z 20. dubna 2020) ani původ viru, ani skutečná míra jeho nakažlivosti a smrtnosti. Úmrtnost je v každém případě velmi nízká, tisíciny procenta. Je potřebné chránit rizikové skupiny občanů, zejména seniory, ale teze, že je tato nemoc nebezpečná právě pro ně, je falešná – tak nebezpečné pro ně jsou přece všechny nemoci.

Společnost musí začít rychle normálně fungovat. Další udržování plošných restrikcí přestalo být únosné nejen obřími ekonomickými ztrátami, rozpočtovými deficity všech států světa (jejichž nebezpečí je zesilováno v minulosti neznámou „nárokovou“ mentalitou dnešního Západu), výrazným poškozováním zdravotnictví samotného (a tedy i tisíců našich spoluobčanů), ale v neposlední řadě i frustrací obrovského množství lidí, kterým jejich odloučenost, osamocenost a izolovanost škodí, i zdravotně.