Tisková konference, na níž ministr Blažek oznamoval její jmenování, byla pozoruhodná v několika ohledech. Myslím, že z chování ministra Blažka od nástupu až do dnešního dne neplyne žádné nadšení z toho, že by měl do funkce vrchního státního zástupce jmenovat právě Lenku Bradáčovou. Přesto ji jmenoval.  

Když se zeptáme, proč, uslyšíme pozoruhodné odůvodnění, které pan ministr přednesl na své tiskové konferenci: „Všichni, kteří za mnou chodili, ať už to byli státní zástupci – nebo ne, nebyli schopni říct jedno jméno, které by adekvátně dokázalo vyvážit jméno Lenky Bradáčové, tzn. že v podstatě Pavel Zeman, když říkal, že nemá o moc širší výběr, měl pravdu. Žádná jména nezazněla, pokud nějaká jména zazněla, buďto nechtěli, anebo měli jinou práci, a to je všechno, těch důvodů je ještě víc, ale v podstatě nenašel jsem ani v minulosti – a zase jsem tak nepátral, nejsem inkvizitor – nenašel jsem v minulosti Lenky Bradáčové takové závažné důvody, abych mohl říct ne. Když bych to celé otočil, tak si představte tiskovou konferenci, kde bych vám říkal důvody, proč jsem tak neučinil, a ony nejsou.“  

Skutečně po nadšení ani stopy. Ministr říká otevřeně, že nemá argumenty, jimiž by odůvodnil nejmenování Lenky Bradáčové. Jinými slovy: jak on, tak premiér si uvědomili, že politická cena nejmenování Bradáčové by byla příliš vysoká. To je ta dobrá zpráva. Veřejné mínění začíná fungovat jako síla, která vede politické elity k odpovědnosti. Existence takového vztahu, tedy obavy politiků z reakce veřejnosti, je tím nejdůležitějším předpokladem pro fungování demokratické společnosti. Jinak by se demokracie zvrhla jenom na volební akt jednou za čtyři roky, a to je málo.  

V tomhle ohledu je celkem podružné, že se ministr Blažek snažil zkonstruovat pokus ministerstva spravedlnosti o diskreditaci premiéra Nečase. Z manipulace s návrhem nejvyššího státního zástupce na její jméno chtěl dovodit, že premiér Nečas o tomto návrhu nemohl vědět, proto kvůli tomu nemohl odvolat ministra Pospíšila. To je naivní pokus. V éře elektronických komunikací dvojnásob. Pravděpodobná kandidatura Lenky Bradáčové byla přece veřejným tajemstvím dlouho předtím, než Nečas Pospíšila odvolal. Jak se zdá ve straně jsou napjaté poměry, ale to není podstatné.  

Podstatně zajímavější jsou komentáře. Existuje jistá množina lidí, která konflikt ve státním zastupitelství bagatelizuje. Prý nic není černobílé, nestojí proti sobě dobří proti těm zlým, o zametačích se nedá mluvit. Podívejme se, jaká jsou fakta. Bývalý vrchní státní zástupce Rampula prohlašoval do médií, že v případě Mostecké uhelné nedošlo k žádnému trestnému činu, a kvůli postoji Vrchního státního zastupitelství se Česká republika nepřihlásila jako poškozený k trestnímu vyšetřování kauzy ve Švýcarsku. Tak jestli tohle není zametačství, tak co je? Vždyť manažeři se stali vlastníky za peníze Mostecké uhelné a znehodnotili přitom státní podíl ve společnosti.  

Stejně tak je nepřípustné, aby Vrchní státní zastupitelství odmítalo splnit příkazy NSZ. Už jenom tyto příklady jasně ukazují, že existuje ostrá hranic mezi těmi, kteří chtějí profesionální fungování státního zastupitelství, a těmi, kteří hrají politické hry.  

Pochopitelně nedá se čekat, že by se jako mávnutím kouzelného proutku začala řešit kvanta zaparkovaných starých kauz. Bude třeba mít odvahu, jak podotkla Lenka Bradáčová, posoudit možnost někoho usvědčit a kauzy, kde to nepůjde, odložit. Úplně bude stačit, pokud od této doby zametání pod koberec přestane.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele