V našem případě to byla trestní výprava proti „kontrarevolucionářům“, kteří odmítli sovětskou cestu ke komunismu a chtěli ji nahradit naši vlastní, nazvanou „socialismem s lidskou tváří“. Sovětští soudruzi toto odmítnutí vyhodnotili jako kontrarevoluci a pokus o vyvedení ČSSR ze zóny sovětského vlivu a po několika marných jednáních s tehdejším vedením KSČ o „odvolání“ kacířských názorů, naposledy v Čierne nad Tisou, poslali v srpnu 1968 do ČSSR svá vojska.

Nejlepším důkazem, že skutečně šlo o trestnou výpravu je, že v prvním kroku po obsazení Prahy bylo zajato vedení KSČ a odvezeno do Moskvy k „odsouhlasení“ tzv. Moskevských protokolů, jejichž podpisem se vzdali svých kontrarevolučních bludů (plný text protokolů najdete ZDE). Právě odvolání kontrarevolučních bludů byl hlavním cílem sovětské kárné výpravy. Teprve o dva měsíce později schválilo Národní shromáždění Smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, který se protáhl na plných 23 let. Období Pražského jara definitivně uzavřelo zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970, kde byl přijat dokument „Poučení z krizového vývoje“, který zahájil éru tzv. normalizace společnosti. Sen o socialismu s lidskou tváří tak navždy zůstal jen snem.

Kde udělali soudruzi z ČSSR chybu

Soudruzi udělali hlavní chybu v tom, že dostatečně nevyhodnotili zkušenosti z pěti křížových výprav proti kacířským husitům (ZDE) a z maďarského povstání v roce 1956.

Pokud by tak učinili, dělali by reformy postupně, tiše Rusům pod nosem a rozhodně by s nimi nešli do přímé a otevřené konfrontace. Pražské jaro bylo natolik netakticky a neprofesionálně vedeno, že velmi brzy skončilo pod pásy ruských tanků.

Kde udělali soudruzi z ČR chybu

Největší chybou soudruhů z ČR – tím, že nešlo o invazi, ale o trestní výpravu - je pláč na cizím hrobě. Mělo-li se něco připomenout a slavit, pak v novodobých dějinách ojedinělý moment, kdy se společnost vzchopila a sama sebe vytáhla z močálu, který se jí připravoval úplně pohltit. Naprosto úžasné mi připadalo s jakou úctou a noblesou darovali naši občané své klenoty na zlatý poklad republiky.

Za druhé, se mi vůbec nelíbilo, proč nebyly vysvětleny důvody, kvůli nimž nám Západ tehdy nepomohl. Nelíbilo se mi to z toho důvodu, že je to poučné pro budoucnost. Nechme vyprávět Milana Syručka: „Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč nám Američané nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody:

1. dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu
2. pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních, než nějaké Československo
3. Američané si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro prokázalo jakékoliv přednosti „socialismu“, ba právě naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal vůbec žádné kvality.“

Zvlášť body dva a tři ukazují naivitu našich reformátorů, že jim snad Amerika proti Rusům pomůže. Amerika nám pomůže jedině v tom případě, když se naše a její zájmy budou krýt. Jinak, hoši přes palubu…

Třetí problém spočívající v otázce viny a neviny jednotlivých slovanských národů při poskytování bratrské pomoci v srpnu 1968, otevřel Vojtěch Filip. Kromě Rusů se trestní výpravy proti nám zúčastnili i Estonci, Lotyši, Litevci, Ukrajinci, Východní Němci, Poláci, Maďaři a Bulhaři, což jsou dnes naši největší a nejlepší přátelé v NATO. Ideální by bylo svést jejich účast na příkaz Rusů, ale příklad Rumunska, které se bratrské pomoci zúčastnit odmítlo, tuto výmluvu vylučuje. Všechny ostatní armády se jí účastnili dobrovolně a mnohé i s nadšením. To je i jeden i z důvodů proč velkým organizacím typu Varšavská smlouva či NATO nevěřím.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.