Aktuální pohled Českého statistického úřadu do zpětného zrcátka ukazuje, že kondice českého hospodářství je dobrá a že by v příštích měsících mohlo být ještě lépe. Nic na tom nemění ani oslabená koruna, která si v těchto dnech podle listu The Wall Street Journal vysloužila označení nejméně výkonná měna na světě. Pokud nedojde k další eskalaci mezinárodních bezpečnostních a politických rizik, měl by se její kurz brzy vrátit na stabilní a pro hospodářství rovnovážnou úroveň kolem 27,50 Kč za euro. Podniky ani domácnosti by se však neměly radovat z případného dalšího poklesu inflace. Deflace, kterou část veřejnosti považuje za neškodný ba dokonce příznivý proces, ve skutečnosti představuje možný zdroj zhoršení situace podniků, poklesu mezd a v konečném důsledku i snižování počtu pracovních míst.

Česká ekonomika vstupuje do nového roku v docela dobré kondici. Odhad meziročního růstu hrubého domácího produktu za třetí kvartál 2014 na úrovni 2,4 %, který v pátek zveřejnil Český statistický úřad, lze považovat za potvrzení toho, že se česká ekonomika vrátila na růstovou dráhu. Navíc situace v reálné ekonomice, zejména vývoj průmyslové výroby (v listopadu meziročně vzrostla o 4,7 %), která se rovněž ustálila na vzestupné dráze, i nastartování investiční poptávky firem a spotřeby domácností dokonce nasvědčují tomu, že čísla HDP za další období by za určitých podmínek mohla být ještě lepší a přiblížit se třeba 3 procentům.

Setrvání na růstové trajektorii je ale závislé na externích vlivech. Nový rok začal ve znamení bezprecedentního poklesu cen ropy k úrovni 50 dolarů za referenční barel, což je pro světové i české výrobce samozřejmě pozitivní, protože jim snižuje náklady. Za výrazný problém v současnosti nepovažuji ani oslabení koruny. Propad kurzu z 27,50 Kč za jedno euro - kam jej dostala centrální banka po intervencích od listopadu 2013 a kde jej chtěla po delší dobu držet - na úroveň pod 28 Kč není nikterak fatální. Pokud koruna na této i třeba maličko nižší úrovni setrvá pár dní či dva tři týdny, třeba do řeckých voleb, šlo by de facto jen o výkyv, o němž nebudeme víceméně ani vědět.

Oslabení koruny rovná se růst cen?

Je ale nutné si uvědomit, že současné oslabení koruny, které do mediálního prostoru vypustilo strašáka růstu cen v důsledku dražších dovozů a které mnozí analytici přičítají obavě trhů ze zásahů ČNB vůči koruně, je rovněž zahraniční provenience. Za poklesem koruny stojí pokles eura vůči dolaru. Po tragických událostech, které minulý týden postihly Paříž a které jsou naplněním latentního a rostoucího rizika, jež s sebou nese koncept multikulturní společnosti, se investoři neprodleně začali stahovat z eura a nakupovat cenné papíry denominované v dolarech. Na to euro reagovalo poklesem, stejně jako koruna na něj navázaná. Pevně věřím tomu, že se investoři opět vzpamatují a vrátí se k eurovým aktivům. Nezapomínejme také, že slabší koruna pomáhá českým exportérům. Proto předpokládám, že politika ČNB zůstane i v následujících měsících konzistentní.

Za další vnější riziko považuji vývoj v Řecku. Pokud v nadcházejících předčasných parlamentních volbách na konci ledna zvítězí krajně levicová strana Syriza, mohlo by dojít k zásadnímu obratu. Naplnění jejího volebního programu by znamenalo konec úspor a tlak na mezinárodní společenství na snížení dluhů, což by v krajním případě v konečném důsledku mohlo vést k vystoupení Řecka z EU a k následnému vážnému rozkolísání základů jednotné evropské měny. Zdůrazňuji, že tento scénář je skutečně krajní. Ale je podle mne třeba opakovaně zdůraznit, že zdaleka ne vše je závislé na nás.

Snižující se inflace – spotřebitelů ráj?

V souvislosti s poklesem kurzu koruny se znovu rozvířila také debata o tom, zda devizové intervence, které ČNB zahájila v listopadu 2013 s argumentem o hrozící deflaci (čili záporném růstu cen), jsou či nejsou kontraproduktivní, respektive zda deflace je či není nebezpečná anebo škodlivá. Pohled do novin nasvědčuje tomu, že se kyvadlo vah přiklání spíše k přesvědčení, že klesající inflace je pro firmy i rodiny a jednotlivce přínosná. Vždyť přece podnik nakoupí za méně peněz a člověk si za stejný plat koupí více zboží či služeb. Dlužno říci, že k podobnému názoru se kloní i část ekonomické obce.

Kvalifikovaná úvaha o škodlivém potenciálu deflace se podle mého názoru neobejde bez jisté historické reminiscence a uvědomění si toho, že není deflace jako deflace. Za prvé existuje tzv. dobrá deflace. Ta existovala, jak lze doložit z pramenů, ve Spojených státech amerických mezi lety 1870 do roku 1914, tedy po skončení občanské války do začátku druhé světové války. To byla etapa, kdy Amerika zažila doslova raketový růst průmyslové výroby a bouřlivý rozvoj finančního sektoru. Deflaci způsobil masivní nástup technicko-technologického pokroku, ale i nové finanční produkty, s jejichž pomocí bylo možné financovat velké projekty typu železnice, hutě, rafinerie atd. Tím rostla produktivita práce a ceny klesaly proto, že se snižovaly náklady na výrobu.

Současná deflace je škodlivá

To byla dobrá deflace. Naše deflace není z toho titulu, že bychom zvyšovali produktivitu práce, není to pokles cen z úspěšného zavádění výsledků výzkumu a vývoje či z úspěšného přechodu na výroby s vysokou přidanou hodnotou. Náš pokles cen je důsledkem nízké poptávky.

Souhlasím s tím, že člověk si za stejný plat koupí díky poklesu cen více. Ačkoliv platí, že s deflací je obvykle spojen pokles kurzu koruny, takže když jedeme do ciziny, koupíme si za stejné peníze naopak méně.  Na co se ale zapomíná: většina z nás má nějaký dluh a při deflaci tento dluh v reálném vyjádření vzroste; věřiteli prostě fakticky vracíme více. Ale dluhy má i většina podniků, a to díky provoznímu financování, které je z hlediska řízení cash-flow obvykle výhodnější než financování z vlastních zdrojů. Čili podnikům se v důsledku deflace rovněž prodražují jejich dluhy. To je nutí k omezování výroby, snižování mezd anebo k propouštění. Převládá však spíše snižování platů, protože propouštění je dražší. Takže – řečeno parafrází známého rčení  - na první pohled je deflace dobrým sluhou, ale na druhý pohled špatným pánem.