Ustanovení o superhrubé mzdě bylo do § 6 odst. 12 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, vloženo novelizací provedenou zákonem č. 261/2007 Sb.

Jde o fiktivní zvýšení základu daně z příjmů ze závislé činnosti, které se vymyká hospodářské a daňové logice; v historii zdaňování v Evropě nelze najít s tímto institutem ani vzdálenou podobnost. Tato novelizace byla výsledkem pravicového ideologického uvažování (vláda ODS, premiér Topolánek); na tripartitním jednání zástupci podnikatelské ekipy tuto změnu tvrdě podporovali – ať zaměstnanci vidí, co za ně musíme platit −; a Topolánkova vláda v té době uskutečnila též několik daňových ataků proti odborům (jestliže se zmenšuje prostor pro kolektivní vyjednávání odstraněním daňového zvýhodnění různých benefitů, snižuje se role odborů).

Důvodová zpráva vládního návrhu zákona uváděla, že kromě toho, že nemá být snižován příjem zaměstnance pro účely výpočtu základu daně ze závislé činnosti o pojistné, které sice sráží zaměstnavatel, ale které je povinen platit zaměstnanec, je nezbytné, kvůli dodržení daňové spravedlnosti, do základu daně zaměstnance zahrnout též částku odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění, které z těchto příjmů podle příslušných zákonů je povinen platit zaměstnavatel. Přitom uváděla, že v tomto nejde o platbu pojistného zaměstnavatele za zaměstnance, a tudíž ani o příjem zaměstnance, a zaměstnavatel může tuto částku uplatnit jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, což se týká jak zaměstnavatele – právnické osoby, tak i zaměstnavatele – fyzické osoby. Změnu vláda zdůvodňovala též tím, že důchod ze sociálního pojistného je nezdaňován, takže se tímto opatřením neporuší daňová spravedlnost (vládní návrh zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, PSP ČR, r. 2007, V. volební období, tisk č. 222).

Základ daně je tak zčásti tvořen fiktivní částkou odpovídající výši pojistného na sociální a zdravotní pojištění, které je povinen platit podle zvláštních právních předpisů (zákon ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákon ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění) z příjmů zaměstnance zaměstnavatel sám za sebe.

Takže od 1. 1. 2008 jsou zdaněny nejenom povinné odvody do systémů zdravotního a sociálního pojištění, ale také tyto platby, které jsou uloženy zaměstnavateli; do příjmu fyzické osoby se pro účely zdanění započítává odváděné pojistné i platby uložené zaměstnavatelům. Daní z příjmů fyzických osob s příjmy ze závislé činnosti tak je zdaněno i plnění plynoucí od zaměstnavatele ke státnímu rozpočtu na základě zvláštních pojistných zákonů, a to z vlastních příjmů zaměstnavatele, nikoli z příjmů zaměstnance – jde o zákonem založený dvoustranný veřejnoprávní vztah mezi zaměstnavatelem a státem, jehož zaměstnanec není účastníkem. Dochází tak k tomu, že daň platí subjekt (zaměstnanec), jenž není s objektem (předmětem) zdanění v žádném vztahu. Porušeny tak jsou zásady rovnosti, spravedlnosti, ekonomické a právní racionality, tedy základy existence právního státu. Pro futuro by bylo nejvhodnější, aby uvedená konstrukce základu daně byla zrušena. Uvedená, celosvětově aktuálně i historicky věcně absurdní konstrukce základu daně v podobě tzv. superhrubé mzdy porušuje daňovou zásadu určující, že povinný reálný výdaj (výdaj určený zvláštním zákonem, v tomto případě pojistné placené zaměstnancem, OSVČ) je výdajem vyjmutým ze základu daně z příjmů; za druhé konstrukce, v níž součástí daňového základu je výdaj jiné osoby (zaměstnavatele), výdaj, jenž není příjmem poplatníka (pojistné placené zaměstnavatelem), je nesmyslná. Předmětná konstrukce daně je navíc, zejména v případě zahraničních pracovníků, obtížně spravovatelná.

Vladimír Pelc

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.