Tak mi toto deklaratorní vyznamenání připomíná staré časy za vlády Sovětského svazu, jak si naši bývalí pracovníci tajných služeb přijížděli pro pochvalu od K.G.B. do Moskvy. Mezi dary, které údajně dostali od vedení CIA, sídlící v Langley, byly také dva pravé kožichy. Při příchodu do odletové haly na mezinárodním letišti se projevila pravá česká povaha ředitele Jáchyma, který se s podezíravosti pracovníku této služby sobě vlastní tiše zeptal pobočníka, proč jsou naše kožichy, které byly až po paty a nyní jsou jen po kolena. Oslovený se vyděšeně podíval kolem sebe, zda nikdo neposlouchá, a zašeptal: "Šéfe, nebyly, tam jsme klečeli".

Tak jak je zvykem českých zemí, jdeme z jednoho extrému do druhého, neboli odezdi ke zdi. Co nám brání k zachování si národní hrdosti, abychom se nemuseli katapultovat do jednoho či druhého rektálního otvoru. Možná je to tím, že si myslíme, že se kolem toho našeho pomyslného rybníku točí svět a s každou takovou otočkou nabýváme více a více na důležitosti. Řekl bych, že by to chtělo více pokory, více vlastenectví, a že jsme Češi, a ne evropský koktejl, jak se nám snaží namluvit euromarxističtí politici. Největší pokoru by měli mít politici, které platíme z našich daní, a jednat ve prospěch našich občanů, jak je k tomu zavazuje poslanecký slib.