Mnozí eurofanatici vidí v euru ideologický svatý grál. Po přijetí eura se nám otevřou světlé zítřky a bude blaho v celé eurozóně, protože všichni mají euro. Dovolím si jen podotknout, když všichni skočí do moře, tak my také? Podle komunistického hesla "Za stranu a za lidi". Ale nyní vážně.

Někdo z vrcholných ideologů řekl, jak jsem zaslechl ve veřejných médiích, že po přijetí eura budeme mít nižší inflaci. Toto je první mýtus, protože například Švédsko, Dánsko a Norsko mají národní měny a měly nejnižší inflaci v Evropě. Česká republika v době energetické krize byla premiantem ve výši inflace, a dokonce jsme porazili Rusko, nikoliv v hokeji, ale v míře inflace.

Ekonomka Markéta Šichtařová reagovala na apel prezidenta Petra Pavla. Cituji Petra Pavla: "S eurem do první ligy." Odpověď Markéty Šichtařové: "Spíš do třetí." V novoročním projevu mluvil Pavel o přijetí eura a na konferenci k 20. výročí vstupu České republiky do Evropské unie už mluvil o nutnosti přijetí eura. Jak pravila Markéta Šichtařová, proč prezidenti Zeman a Klaus neapelovali pro přijetí eura? Protože by to bylo pro zemi ničivé. Navíc to byli ekonomové.

Jak říkala Šichtařová, Petr Pavel není ekonom, tak čte, co mu napíšou. Mohu se pouze domnívat, že prezident Pavel vzpomíná na zlaté časy v Sovětském svazu a do dneška přepočítává naši měnu na rubly. Při vzorci takzvaného vnitřního cenového reprodukčního vyrovnání kurz rublu vůči české koruně byl 10:1 ve prospěch rublu. Ale to je směrem k panu prezidentovi nadsázka. Dále pokračovala Markéta Šichtařová ve svém hodnocení, že státy eurozóny neplní Maastrichtská kritéria, která my plníme, a tím bychom spadli do již výše zmíněné 3. ligy.

Nyní se vrátím k zásadní otázce, proč je přijetí eura strategickým vmanévrováním Spojených států směrem k evropským zemím. V roce 1971 prezident Nixon zrušil zlatý standard a věděl, že díky válečným dobrodružstvím Spojených států musí zapojit rotačky na tisk dolarů na maximální výkon. Spojené státy měly jednu velkou jistotu. Díky proudu peněz, které přicházely z celého světa přes Wall street, si nemusely Spojené státy půjčovat a mohly dávat nízké úroky, jak pravil ve svém prohlášení bývalý šéf FED Paul Volcker.

Američané dobře věděli, že Evropu tvoří země různorodé, hlavně ekonomicky diametrálně odlišné. Při tehdejších stávajících evropských měnách věděli Američané, že jednotlivé státy Evropy jsou schopny vybalancovat zadlužení prostřednictvím devalvace a u ekonomicky slabších států snížit hodnotu jejich měny, a tím snížit dluh u států přebytkových, od kterých si například půjčili a sanovali státní rozpočty svých zemí.

Americký systém recyklace přebytků mohu nazvat geniálním systémem. Americkým federálním zákonem bylo uloženo přebytkovým státům recyklovat své prostředky do států deficitních. Jako příklad mohu uvést přebytkový stát New York, který musel na základě výše zmíněného zákona alokovat finance například do deficitního státu New Jersey. Ale to neznamená, že tam nasype jenom peníze, ale vytvoří tam například továrnu na výrobu Boeingu, a tím zvýší danému státu zaměstnanost, vytvoří se tam potřebná infrastruktura, stáhnou se tam různí specialisté, k těm se nabalují jejich rodiny a s tím související další druhy povolání, jako jsou lékaři atd. Je to pouze částečná ukázka amerického systému, jak postupně dostat Evropu na kolena.

Další ukázkový příklad, kdy si socialistické státy, jako bylo Polsko, Rumunsko, Jugoslávie, půjčily od amerických bank obrovské částky na vybudování základní infrastruktury, a poté co začala takzvaná ropná krize v 70. až 80. letech, úrokové sazby FED za šéfování Paula Volckera vzrostly na 20 až 21 procent. Tyto státy nebyly schopny financovat tak vysoké zadlužení při tak vysokých úrokových sazbách, takže se jejich ekonomiky začaly postupně hroutit. Nebylo to uzbrojením socialistického tábora, jak se mylně chlubí západ, ale byl to součet obou dvou faktorů. (zdroj: profesor ekonomie Janis Varufakis, Globální minotaurus)

Dnešní doba je dobou umlčování určitou formou probíhající cenzury, proto si dovolím na závěr citovat E. M. Remarqua: "Jsou v životě okamžiky, kdy se člověk nesmí ptát, jestli má právo promluvit, ale naopak musí promluvit, protože už nemá právo mlčet."