Když jsem si v předchozím příspěvku (ZDE) zažertoval, že příprava výstavby dalšího bloku v Dukovanech připomíná spíš štábní cvičení pro třetí světovou, nebylo to úplně vycucané z prstu. Všechny bojující štáby jsou u nás doma a nejde ani tak o elektřinu, jako o to, kdo tuhle válku vyhraje. Všimli si toho i redaktoři internetového deníku Aktuálně, byť o tom píší o poznání zdvořileji. (ZDE)

Připomínají, že prezident Miloš Zeman uváděl maďarskou jadernou elektrárnu Paks jako příklad toho, proč je výhodné nechat Rusy dostavět české Dukovany. To se však podle „tuzemských bezpečnostních složek“, jak zjistilo Aktuálně, hluboce mýlí, neboť ty vidí Paks jako odstrašující příklad: „Podle několika zdrojů deníku Aktuálně.cz právě maďarským scénářem ilustrují, že svěřit dostavbu jaderné elektrárny Dukovany ruské státní firmě Rosatom znamená zásadní závislost na Rusku.“

„Podobný tendr, jaký nyní připravuje Česko, měl původně určit i to, kdo dostaví dva bloky maďarské atomové elektrárny Paks. Na obřím obchodu se ale před šesti lety, v lednu 2014, nakonec překvapivě dohodl maďarský premiér Viktor Orbán (Fidesz) přímo s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Pokud by jadernou elektrárnu Dukovany dostavoval ruský Rosatom podobně jako v Maďarsku, podle zdrojů z bezpečnostní komunity by tím Rusové získali zásadní páku na český stát. To vše v době, kdy jsou vztahy s Českem výrazně vyhrocené,“ varují bezpečnostní služby prostřednictvím Aktuálně.cz před přílišnou účastí ruské společnosti Rosatom. Podobně nejspíš dopadne i štáb, který se v této divoké štábní hře odváží pípnout o dalším zájemci, kterým je čínská CGNP (China General Nuclear Power).

Evropské křídlo uchazečů o dostavbu Dukovan reprezentuje francouzská EDF, státní provozovatel francouzských a části britských jaderných elektráren. Francie se před časem chystala snižovat podíl elektřiny z jádra po německém vzoru. Za prezidenta Francoise Hollanda bylo rozhodnuto o poklesu tohoto podílu ze současných 75 procent na 50 procent do roku 2025. Prezident Emmanuel Macron se k tomuto úkolu zpočátku hlásil také, ale nyní je toho názoru, že důležitější je rychle skončit s uhlím, a to už roku 2022. Důvody jsou klimatické i ekonomické. Elektřina z existující jaderné elektrárny je čistá (když nevnímáme problém jaderných odpadů) i přijatelně nákladná.

To je názor, který ostatně přejali i čeští odpůrci uhlí, takže zástupce Hnutí Duha ve vládní uhelné komisi doporučuje prodloužení životnosti stávajících jaderných bloků, aby spolu s ukončením extrémního exportu elektřiny nahradily výpadek, který způsobí rychlé uzavření uhelných elektráren. Teplárny by mohly běžet nepatrně déle, ale podmínkou je přesvědčivý národní program rekonstrukce budov na nízkoenergetický standard a přechod na decentralizované obnovitelné zdroje.

Zato na výstavbě nových jaderných zdrojů může i státní společnost zkrachovat, jak ukazuje příklad francouzské Arevy a její nekonečný zápas s obrovskými ztrátami. Z technologického hlediska patří Areva ke světové špičce. Do našeho tendru se hlásí společně s japonskou Mitsubishi Atmea. Vzorovým projektem Arevy má být elektrárna Flamanville s vylepšenou třetí generací evropského tlakovodního reaktoru (EPR III+). Stejný se staví od roku 2005 jako třetí blok ve finské elektrárně Olkiluoto. Nebere to konce. Poslední plán na dokončení tohoto bloku hovoří o příštím roce. Původně se měl stavět i čtvrtý blok, ale po zkušenostech s nekonečnými průtahy a zdražováním stavby finský parlament už roku 2015 další výstavbu zrušil.

Dalo by se argumentovat, že Francouzi se na těchto chybách poučili. Tak jako se poučili Japonci na havárii ve Fukushimě. Pak se přirozeně zvyšuje i kvalifikace Rosatomu, protože mohli zkoumat chyby z Černobylu. A Američané zase měli nejlepší učebnici v tavícím se reaktoru na Three Miles Islandu. V ČSSR jsme měli nepříjemnou havárii roku 1976 ve slovenských Jaslovských Bohunicích, kde banální problém s přepravním balením jaderné tyče vedl až k tavení paliva a propálení roury v reaktoru. Nikomu se nic nestalo, nicméně na sedmibodové mezinárodní stupnici jaderných událostí jsme vyšplhali na čtyřku. Blok A-1 tím skončil a už nebyl uveden do provozu.

Mimochodem, všechny havárie měly prvek nečekaného, s vysokým podílem lidského faktoru. Každá jaderná elektrárna má samozřejmě propracované havarijní plány a zabezpečuje se proti rizikům, která má pěkně seřazena do kategorií od těch největších, aby se trénovalo na to nejhorší. Avšak žádná ze světových havárií nevznikla nezvládnutím rizika, které bylo v plánech zařazeno do skupiny těch největších. Všechna cvičení dopadla dobře, a pak to nečekaně bouchlo úplně jinde.

Asie je ve skupině zájemců o výstavbu v Dukovanech velice silná. Zatím jsme nezmínili jihokorejskou KHNP a zejména americký Westinghouse, který už částečně působil v Temelíně, avšak pak se dostal do ekonomických potíží a skončil pod křídly japonské Toshiby, kde požádal roku 2017 o ochranu před věřiteli (slavná kapitola 11 amerického insolvenčního zákona). Odkoupila jej skupina privátních investorů, takže není obchodován na burze.

Ekonomie výstavby jaderné elektrárny je ošidná. Takhle to shrnuje na Ekolistu expert ekologických organizací Edvard Sequens:

Ministr Havlíček informoval, že je vláda rozhodnuta sama si půjčit a úvěrovat takto obrovské náklady plánu na nový reaktor v Dukovanech. Kromě toho Ministerstvo průmyslu zpracovalo návrh zákona (ZDE), kterým má poskytnout garantovanou výkupní cenu elektřiny z nového bloku na nejméně 30 let. Tu zaplatí české domácnosti a firmy v ceně za elektřinu. ČEZ má navíc právo předat celý projekt státu v okamžiku, kdyby se některé parametry dohodnuté ve smlouvách mezi vládou a firmou ČEZ, které nebyly zveřejněny, změnily. Zásadním problémem jsou chybějící vládní ekonomické analýzy, které by věrohodně ukázaly na skutečné náklady, které by měli zaplatit jak spotřebitelé elektřiny, tak i daňoví poplatníci.

Ekologické organizace upozorňují, že:

• Udávané investiční náklady v rozmezí 140-160 miliard korun (tzv. overnight costs) neodpovídají reálnému stavu porovnatelných projektů, jako je Olkiluoto, Flamanville, Hinkley Point, Vogtle či Akkuyu (ZDE). To znamená pro blok o výkonu 1 200 MW zhruba 8,4 až 9,6 miliardy eur, při současném kurzu tedy přibližně 232 až 265 miliardy Kč.
• Udávaná doba stavby 7 let je nadmíru optimistická a není obvyklá ani v Číně (ZDE). Každé zpoždění pak s sebou nese výrazné navýšení původně předpokládaných nákladů, které vedlo až ke krachu velkých, dříve silných firem - Westinghouse a Areva. V případě krachu projektu a nesplácení státem poskytnutého úvěru pak půjdou náklady na vrub daňových poplatníků.
• Udávaná výše garantované výkupní ceny 50-60 eur/MWh, kterou má dostat ČEZ, je nerealisticky nízká a jsou to citace z propočtů z Národního akčního plánu rozvoje jaderné energetiky z ledna 2015, které byly kritizovány již tehdy. Klíčovým parametrem, který určí výši garantované výkupní ceny, je vnitřní výnosové procento. Akcionářům ČEZ s výjimkou ministerstva financí se určitě nebude líbit hodnota IRR kolem 5 % (i v rozhovoru pro Hospodářské novinyříká generální ředitel ČEZ Daniel Beneš, že přiměřený zisk pro ČEZ lze „srovnávat s podobnými projekty, tedy kolik dostali jiní od svých vlád”. - ZDE).

Podle výpočtů ekonoma Jana Ondřicha může výše garantované ceny dosáhnout 138 eur/MWh. Pak by ovšem spotřebitelné elektřiny museli zaplatit cca 20 miliard ročně rozdílu po dobu nejméně 30 let. (ZDE)

Problémem českých jaderných elektráren může být i to, že jsou velké, takže případný výpadek je v síti cítit opravdu silně a k potřebným nákladům je proto třeba započítat i udržování odpovídající rezervy. Píše se o tom například ve wikipedickém hesle Temelín, které si podle charakteru obsahu nejspíš napsal ČEZ sám nebo někdo z jeho zpřízněných akademiků.

Jedná se o instalovaný výkon na jeden generátor oproti ostatním zdrojům v ČR. Stavba menšího množství větších bloků místo většího množství menších byla zvolena kvůli snížení investičních i provozních nákladů. Při náhlém výpadku dodávky elektřiny z jednoho či druhého bloku musí být zajištěn náhradní zdroj, což při vysokém výkonu obou generátorů znamená řadu dalších zdrojů. V některých situacích pak může regulátor přenosové soustavy (ČEPS) mít omezené možnosti regulace, případně musí elektřinu nakupovat. (ZDE)

Vraťme se k mudrování o české bezpečnosti. To je zatím jednoduché, alespoň pro specialisty ze zvláštních služeb. Nedivme se, že se zpravodajské služby do posuzování výstavby jaderných elektráren (a tedy nejen do školního dějepisu!) tak hrnou. Jsou pro to obzvlášť kvalifikované, protože jde o jadernou kategorii, kde vzniká strategické nebezpečí už u středního doletu.

Tato témata sice nejsou příliš detailně rozpracována, ale vlastně ani nemusí, protože bezpečné je to, co pochází od Američanů. Obecně platí, že co je od USA, to je trvale bezpečné, a to až do té doby, dokud je poskytování takového dobrodiní nějaké zemi, například nám, v americkém zájmu. Kdyby to náhodou v americkém zájmu náhle přestalo být, nedá se nic dělat. Českou bezpečnost vložíme do původního balení a odevzdáme zpátky do skladu. Potom můžeme mudrovat znovu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele