Co se stalo, že britská premiérka Theresa Mayová tak překvapivě oznámila, že požádá parlament o vypsání předčasných voleb? Samo o sobě to tak divné není, předčasné volby jsou oblíbeným nástrojem britských premiérů. Běžně se používají k zakonzervování nějakého příznivějšího hodnocení vlády, byť obvykle jen v mírném předstihu před řádným termínem.

To, že je nečekaně vyhlásila Theresa Mayová o tři roky dříve, má však logiku. Je to reakce na silnější rozhodnutí občanů, které mezitím proběhlo v referendu o odchodu z EU. Sama Mayová se stala premiérkou hlavně proto, že výsledek tehdejší vládu zděsil a nikdo jiný se nechtěl nového úkolu ujmout. Nyní, kdy byla podána definitivní přihláška k evropskému rozvodu a začíná jít do tuhého, Mayová potřebuje posílit autoritu, nahlodanou výhradami, že ji jako premiérku občané nevolili.

Tiskové komentáře teď poukazují na příznivé hodnocení vlády v průzkumech veřejného mínění. Veřejnost oceňuje na Mayové její rozhodné vůdcovství, které prokázala, když na téma Brexitu prohlásila, že je „lepší žádná smlouva než špatná smlouva“. Že se tedy nenechá vydírat. Tohle je třeba zúročit ještě dřív, než bude zřejmé, co to opravdu přinese.

Z čistě politického hlediska mají teď rychlé volby spoustu výhod. Opozice je rozvrácená. Šéf labouristů Jeremy Corbyn je ve stálém konfliktu s většinou labouristických poslanců. On je považuje za zkamenělé pozůstatky minulého vedení a oni se ho zase snaží zbavit pod nejrůznějšími záminkami funkce. Volební prohra labouristů by tak paradoxně pomohla jak poslaneckému křídlu strany, tak vládě. Win, win, čteme jim z očí. Ale mohou se mýlit.

V mnohém se situace podobá tomu, co se odehrává ve Spojených státech. Stranické rozdělení ustupuje do pozadí a hlavním hybatelem politického dění je obecná nespokojenost s politickou mocí, s establishmentem, s celkovým vývojem, kterou není snadné na něco přilepit. V Americe se to nakonec hodilo na migranty („postavíme zeď“) a globalizaci („pořádně zdanit a proclít dovozy“), v Británii na EU.